Letos se již po dvanácté konal v Praze festival Prague Pride – festival hrdosti lidí, patřících k sexuálním menšinám. Dvanáct let je často věk přechodového rituálu – konfirmace či bar a bat micva. Po dvanácti letech dozraje dítě na vrchol dětství. Jak dozrál Prague Pride? Postupně se rozvinul, takže se z něj stal jeden z největších festivalů v Praze, trvající celý týden, s mnoha přednáškami, a s pravidelným setkáváním na Střeleckém ostrově.
Zprávy o Prague Pride, které lze shlédnout v médiích, jsou často stereotypizované podle představ redaktorů, jak by taková zpráva měla vypadat. V záběrech to hýří barvami, nahotou a extravagantními zjevy. Člověk, který se akcí Prague Pride zúčastní, ovšem vidí něco jiného – většina účastníků akce jsou střízlivě oblečení mladí lidé. Jediným specifikem je, že leckteří účastníci si tvář ozdobí decentní kresbou duhy. Duha, která je symbolem komunity LGBTQ (leseb, gayů, bisexuálů, transsexuálů a queer lidí), je pro ně vyjádřením pestrosti, která dohromady vytvoří něco krásného. Pro křesťany a Židy má duha ještě další význam – když ji vidí klenout se na obloze, připomenou si příběh o Noemovi a první Hospodinovu smlouvu se světem. Svět je tedy pod duhou, která mluví beze slov o Boží dobrotě.
Poselství duhy patří určitě i k festivalu Prague Pride. LGBTQ lidé představují menšinu ve společnosti, která k nim často chová různé předsudky, projevující se v lepším případě přehnanými mediálními výstupy z Prague Pride, v tom horším mnoha různými formami diskriminace, jak se o nich můžeme dočíst například na stránkách iniciativy za manželství pro všechny Jsme fér.
Křesťané v LGBTQ komunitě představují ještě menší menšinu. Spolek LGBTQ křesťanů Logos slavil letos dokonce třicáté narozeniny, je tedy zaručeně dospělý. Na festivalu Prague Pride se Logos angažuje od začátku, celý týdenní festival začíná i končí bohoslužbou v kostele sv. Martina ve zdi, v průběhu týdne provozuje Logos na Střeleckém ostrově informační stánek a celou řadu přednášek a dalších setkání. Křesťané se tak nenápadně stali nejvýznamnější menšinou na Prague Pride. Sám jsem se v průběhu prideového týdne několikrát zastavil u stánku Logosu a s překvapením viděl, že mezi návštěvníky festivalu je o rozhovor a informace o křesťanství velký zájem.
Většina církví v naší vlasti se v lepším případě tváří, jako by LGBTQ křesťané neexistovali, v horším se přidávají k různým iniciativám proti právům LGBTQ lidí (např. petici proti registrovanému partnerství podepsali v roce 2005 představitelé deseti různých církví). Podle statistik křesťanů v České republice stále ubývá a zájem o křesťanství se snižuje. Domnívám se, že kdyby církve začaly vést dialog alespoň s LGBTQ křesťany ve vlastních řadách, začala by i je modernizující se česká společnost vnímat jinak.
Příležitostí k tomu by například mohl být příští ročník Prague Pride, kdy by na úvodní bohoslužbě či při uvítání průvodu konečně mohl vystoupit některý z vrcholných představitelů církví. V Západní Evropě, která je podstatně křesťanštější než naše země, se to děje poměrně běžně.