K akci Starý zákon v umění přispěla i galerie Genesis, která uspořádala výstavu biblických kreseb Ivana Urbánka. Řeč při vernisáži pronesl kreslířův holandský přítel Bert Kisjes – česky.
Seznámili jsme se v roce 1965 na nějakém shromáždění V jirchářích na Komenského fakultě. Kouřil jsem tehdy dýmku a Ivan ke mně přišel, zvědav, co kouřím. Vyměnili jsme si tabák: dal jsem mu svůj „upper ten“ a já vyzkoušel jeho slovenského „Baču“. Zároveň se nabídl, že mi ukáže Prahu. Tehdá jsem vstoupil do jeho života a on do mého. Šli jsme na procházku. Ukázal mi ze Starého Města, Malé Strany i Libně, co jsem neznal. Ukázal mi Prahu, kde bydlí lidé – a ne tu, co leží ve vitrínách.
Ivan měl za sebou několik let, kdy Prahu kreslil. Nevím, kdy s tím začal. Musel udělat tisíce kreseb. Nekreslil lidi. Málo kreslil historickou architekturu. Hlavně kreslil ulice, stíny, veřejné záchody, mosty. Kreslil lidské stopy ve městě. Kreslil to, co člověk vidí každý den – místa, kde žijí lidé. Měl vždycky s sebou pár malých tužek, často ne větších než centimetr a půl, a malý skicák. Takhle byl vždycky připravený nenápadně kreslit, co viděl. Takový člověk město zná. Pro mne to byla velká příležitost. Lepší introdukci do města jsem nemohl mít.
V tom roce 65 už kreslil ty (jak je mám nazvat?) potvory – „Trotl“, jak je sám v němčině pojmenoval. Bytosti, které mohly vypadat jako pes anebo pták a které se zároveň podobají lidem. Kreslil perem, štětcem nebo tužkou. Stojan byl už dávno vysoko v pokoji na skříni, aby nestál v cestě. Nebylo místo. Žil s Věrou přece jen na pár čtverečních metrech. Odhaduji, že celý byt měl 35 metrů. Nebylo tam místo pro obrazy a velké malování.
Ivan nepožadoval moc místa na tomto světě. Uměl žít v koutku. Moc místa ne, ale svobodu žádal. Nechtěl, aby někdo jiný sahal do jeho věcí. Když byl mladý, možná ještě maloval na větší formát. Ale potom největší formát, co jsem u něj viděl, byly sešity 18x20 cm. Výstava těch trotlů byla v Záp. Německu, v Bielefeldu a v Holandsku, v Utrechtu a Enkhuizenu. Od té doby, kdy začal kreslit lidi, čím dál více se izoloval od jiných umělců. Zřejmě nechtěl žít v uměleckých kruzích. Hodně viděl přetvářku, masky, nerovnost a neupřímnost.
Nežil z kreseb. Graficky upravoval časopisy, knihy, kalendáře apod. Byl v tom odborník, dokonce s tím vyhrál ceny. V roce 1968 byl velice spokojený, protože dostal různé zajímavé zakázky. Měl dělat grafickou úpravu např. pro Plamen, měsíčník Svazu spisovatelů, a obálky i celé výpravy knih, kterých si opravdu vážil. Co udělal v tom Plamenu, bylo opravdu zajímavé. Ukázal jsem různá čísla Plamenu lidem, kteří nerozuměli česky ani slovo, ale kteří věnovali více než deset minut na to, aby si časopis prolistovali. Vzpomínám si, jak mi v roce 68 jednou vyprávěl, že v redakci někdo kritizoval jeho úpravu, že prý spotřebuje moc místa pro tituly článků a navíc se to ani nedá moc číst. Odpověď na tuto kritiku byla pro Ivana dost typická: Podívejte se, pane, já neumím psát články a nebudu se vám do toho míchat. Vy nerozumíte grafické úpravě, tak prosím, abyste se do toho taky nemíchal.
Ivan byl takový člověk, že když jste mu nabídli prostor, tak jej opravdu využil. Dvakrát jsem ho požádal, aby udělal návrh pro nový časopis. A nechal jsem mu úplně volné ruce. A dvakrát přišel s úplně novou formou, kterou jsem předtím neznal. Byly to dva holandské časopisy: In de Waagschaal a Globaal.
Po roce 1969 se situace změnila. Různá nakladatelství mu sice chtěla dát práci, ale Ivan odmítal práce od blbých ruských autorů. A s tím to prohrál pomalu u všech nakladatelů. Musel tedy zase dělat grafickou úpravu papírových obalů konzerv.
V jednom roce dostal tři ceny za úpravu jedné knihy. Polskou, francouzskou a ruskou. Ruskou odmítl, ostatní akceptoval. Výsledek byl, že dostal méně práce.
Nejdřív tedy kreslil Prahu. Potom kreslil trotly, kteří se podobali lidským postavám. Ty postavy však byly jakési osamělé. Potřebovaly kontext. Začátkem sedmdesátých let začal dělat kresby inspirované biblí.
Pamatuji se, že jsme o tom mluvili. Že by stálo za to začít neznámou biblickou knihou, aby ho nesváděly předcházející ilustrace. Proto začal s knihou Leviticus a ne například s Abrahamem. Sérii Leviticus jsme publikovali také v Holandsku a velké fotografie těchto kreseb byly vystaveny v utrechtském kostele Buurkerk. Od té doby dělal své ilustrace k bibli. Kreslil Genesis, Joba, Přísloví a Žalmy. Nevím, kolik těch kreseb vůbec je.
Přes dvacet let kreslil Ivan Urbánek Starý zákon. To znamená, že tu něco našel, něco „extra“, co ho inspirovalo. Domnívám se, že to byl svět lidské společnosti před tváří boží. Realita nezkreslená, bez masek, bez přetváření.
Několik kreseb jsme viděli v Evangelickém kalendáři i jiných časopisech. Dneska je vystavována sbírka v galerii Genesis. Chci poděkovat těm, kteří nabídli tuto možnost vystavovat Ivanovo dílo. Osobně si myslím, že by tím život biblických kreseb Ivana Urbánka neměl skončit. Ještě nevím, co s tím dále. Kdo to ví, ať to poví.
Děkuji vám za pozornost.