Muzeum Vysočiny Třebíč uspořádalo pod názvem Křehkost ticha v galerii Tympanon 7. 11. 2025 – 11. 1. 2026 retrospektivní výstavu grafik, objektů, kreseb a básní Alice Číhalové, roz. Čapkové (1956–2002). Přinášíme texty, které zazněly při vernisáži 6. 11. 2025. Mimoděk mohou být i odrazem doby a prostředí, kde se zadělávalo na budoucí časopis Protestant.
Propojovala minulost, současnost i budoucnost
Vážení a milí hosté, chtěl bych vám zde představit výběr z tvorby třebíčské výtvarnice Alice Číhalové. Její obrazy vypovídají o specifickém pohledu na svět člověka plně zakotveného v prostředí Českomoravské vrchoviny, svázané s hlubokou uměleckou tradicí.
Vždyť nedaleko Třebíče pobýval významný český symbolistický básník Otokar Březina, v Tasově přední básník katolické moderny Jakub Deml, kousek od Třebíče se narodil významný představitel a spoluzakladatel uměleckého sdružení Vídeňské secese architekt Josef Hoffmann. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století se nejen do českého, ale i světového umění významně zapsal básník a malíř Ladislav Novák, jenž prozkoumával nové způsoby básnického vyjádření na poli výtvarném i hudebním. Svým osobitým způsobem pojímal abstraktní polohu umění vycházející ze surrealismu, ale i katolicismu (velmi obdivoval zmíněného Jakuba Demla), nebo z podnětů italského malíře Viktora Vasarelyho. V jeho kresbách a básních nikdy nechyběla silná obsahovost, a to i na poli znovunalézání a využívání automatismu. Nakonec připomeňme tragicky zesnulého Jiřího Svobodu, který slibně rozvíjel tradici symbolisticko-surrealistickou například v námětech krajin.
Vedle těchto osobností známých širšímu publiku zde působilo mnoho dalších básníků, výtvarníků i lidí, kteří po sobě sice nezanechali žádný zkoumatelný otisk, ovšem zanechali tu něco jiného, z povrchu námi vnímané reality těžko odvoditelného. Díky všem takovým se udržovalo prostředí silně invenčně nabité, které se stávalo jednoznačnou výzvou pro každého citlivého člověka. Alice Číhalová takovou osobností je, právě na ní můžeme pozorovat propojenost i manifestaci těchto podnětů. Právě v ní se potkávalo napětí vycházející z tradice předků, země; samotného uměleckého chtění na podloží předků a země, v neposlední řadě propojené s prožíváním času přítomného, který dotvářel a dotváří její osobnost.
Alice Číhalová svou tvorbou dokázala vystupovat mimo naše hranice, mimo náš prostor – který je vymezen augustinovsky chápaným pojetím času jako přímky, již nelze překlenout. Problém nastává, pokud člověk prožije minulost jako něco přítomného a ocitne se mimo tato přesně ohraničená schémata.
Filosof Ladislav Hejdánek kdesi napsal, že dobré umění přichází z budoucnosti. Alice Číhalová dokázala svými obrazy propojit minulost, současnost i budoucnost. Její struktury se často podobají jakýmsi vajíčkům, která energeticky kumulují abstraktní struktury. Mohou připomenout čáry na stěnách skal. Pravěké umění skalních maleb pravděpodobně bylo víc než uměním, stávalo se komunikací s minulostí, s mrtvými. Podle některých teorií představovaly doteky rukou doteky skrze jakousi blánu jeskyně – dělohy. Stěna jeskyně byla něco jako ikona, která umožňovala vstoupit do světa za světem. Byla mostem.
Když se dívám na obrazy Alice Číhalové, derou se mi na mysl tyto staré malby. Bourání linearity času. V obrazech proto pociťuji napětí. Toto napětí bodů – časových uzlů – znemožňuje chápat tvorbu Alice z formálního hlediska jako tvorbu lyrickou. V těchto kresbách zůstal přítomný prvek expresivity, tolik typický pro její starší obrazy. Ty se vyznačovaly haptickým porušením obrazové plochy, střídmou barevností – omezenou na černou a bílou, někdy červenou. Barvy s existenciálním nábojem. Později začala Alice pracovat více se samotnou plochou podkladu, výjevy se odehrávají v užším sepětí s touto matérií obrazu. Jsou jí jakoby rozeny.
Pokusil jsem se verbalizovat pocity, které ve mně vyvolávají obrazy, kresby Alice Číhalové. Její tvorba nenavazuje formálně na místní tradici, není poučena akademií. V tomto smyslu vystupuje jako naivní básnířka – výtvarnice. Umělecké dílo svědčí ale především svou opravdovostí, nevzniká z touhy po originalitě, po uplatnění na uměleckém trhu apod., ale z vyzývavosti přítomnosti. Stává se svědectvím, martyriem, zjevením a dalším neuchopitelným zázrakem tohoto světa. Alice dokázala genius loci kraje, v němž žije, vydobýt z nevědomých vrstev lidského živoucího těla. Díky ní tak můžeme být svědky hypostaze mnoha nevyslovitelných samozřejmostí a každodenností našeho „všedního života“. Ano, i její obrazy lze odfouknout jako jeden z mnoha listů letošního podzimu. Ale stejně jako stromy a listí i její obrazy nás mohou překvapit svoji jedinečností a nezastupitelností.
Petr Turecký
Alici jsem potkal
v tábornickém oddíle třebíčského Sokola v první půli 70. let. Patřila ke starší, odrostlejší partě. Po pár letech jsme se znova potkali v první půli let 80. Bylo na ní vidět, a občas o tom mluvila, jak na ni ztěžka doléhá normalizační bolševické dusno, zejména v podobě maloměstské konformity. Vnímala to jako tíživý závoj temnoty, která zahaluje žití, ničí vztahy. Ale mezi máničkami se chytla – divoce jak to sama uměla. Najednou z ní vytryskl smích. Najednou jí zazářilo světlo. Nepřestala přitom být člověkem s křehkou duší i tělesnou schránkou, byť toho někdy hodně vydržela. A ten závoj temnoty jako by chtěla protrhnout či aspoň proděravět svými kresbami, rytinami – tvorbou, která si nedá diktovat, která hledí, jak i v lidské křehkosti nají cestu, lidskou autenticitu, nehranou výpověď o tom, co člověk zažívá.
Možná ji v tom občas inspirovalo i poselství biblických příběhů – vždyť tam se často točí všechno kolem toho, jak doprostřed depresí a beznadějí pronikne naděje, která člověka postaví na nohy. Jak do temnot, které na člověku i lidech kolem leží jak deka – přece může proniknout světlo. Mluvili jsme o tom nejednou – a v ozvěně těchto rozhovorů jsem pak jako poselství pro rozloučení zvolil prosbu z Lukášova evangelia „Zůstaň s námi, neboť se již připozdívá a den se nachýlil.“ (Lk 24,29)
Snad se dá povědět, že se Alice – zvlášť poslední léta života – pohybovala na jakémsi rozhraní světla a temnoty, noci a jitra. Sám takhle vidím a pro sebe si interpretuji i její tvorbu. Tvořila na křehkém rozhraní mezi záblesky života v naději, uprostřed přátel – a propadem do temnoty. Alice věděla – a do hloubi duše čím dál víc zažívala – tyhle zraňující vpády temnoty. Temnoty bez světla, která uvrhne člověka do zoufalství a pocitu opuštěnosti.
A zda se nakonec do temnoty bezvýchodnosti propadla, protože jí došly síly vyhlížet další jitro, nebo jí naopak ty temnoty připadaly jako východisko, to sotva kdo rozsoudí.
Ale my tu jsme dnes jako ti, které oslovuje její tvorba jako výraz zápasu s temnotami, výraz hluboce ukryté naděje, že do temnot může zazářit světlo. A ovšem také tvorba, která prostě odráží svědectví člověka, kterého ty temnoty pohlcují. K čemu je potřeba víc sil, zůstává otevřené. Každopádně vnímejme její grafiky, obrazy, kresby jako svědectví těchto zápasů. A buďme vděčni, že nás jimi obdarovává i po tolika letech, i v těchto dnech.
Tomáš Trusina