… dál moje hra pokračuje s jistým nádechem melancholie…
(Bohumil Hrabal)
I vyvolávání zážitku a prožitku střední Evropy by se nám mohlo jevit jen jako pouhá hra, kterou udržujeme a chráníme v sobě s jistým nádechem melancholie, kdyby ve skutečnosti nebylo obřadem, stejně jako jím je Hrabalovo psaní, kdyby nebylo rituálem, jímž oživujeme a zachováváme mýtické vědomí o střední Evropě. Sami jsme již byli svědky bolestného zrodu tohoto novodobého mýtu, a přitom naši rodičové a dědové ještě spolužili a spoluutvářeli jeho realitu. A všechno, čím jsme spjati se smyslem kultury, se v nás brání tomu, aby se to, co utvářelo střední Evropu, obrátilo jen ve vzpomínku, vyprávění, báji a mýtus, o němž bychom nakonec nevěděli, byl-li kdysi opravdu skutečností.
Nemohl bych přesně označit to období svého života, kdy jsem v sobě poprvé objevil pocit střední Evropy. Narůstal pozvolna a nepozorovaně. Byl ve vzduchu, který jsem od malička dýchal. Koloval mi v krvi, jejíž podivná, až antagonní směsice mě později přivedla k tomu, abych sám sebe označil za národnostní hybrid. Zjevoval se mi na fasádách secesních budov, z nichž pozvolna opadávala krása rostlinných ornamentů i reklamní hesla předválečných soukromých firem. Byl přítomen v tehdy ještě existujících starých kavárnách, kde mi otec u pana vrchního objednával poháry zmrzliny, a kde jsem si o něco později pokoušel dát svůj první koňak. Vystupoval z knih pražských židovských autorů, které zasahovaly mou mysl velkými zjeveními, událostmi a svátky ducha. Jako obraz, tušení a duchovní pole mi ho skrze svá díla vytvářeli spisovatelé, hudební skladatelé, malíři a architekti, stejně jako obyčejní lidé, které jsem díky rozvětveným společenským stykům svých rodičů mohl v malém městě uprostřed Moravy pozorovat, jejichž hovorům, vyprávěním a vzpomínkám jsem mohl naslouchat, na nichž jsem obdivoval, jak si vážili každé knihy a s jakým nadšením například provozovali ochotnické divadlo uprostřed ne zrovna nejpříznivější doby. Aniž by si to programově uvědomovali, věděli, že proti nekultuře se lze bránit pouze pěstováním kultury.
Dnes si myslím, že jim to diktoval a předepisoval genius loci střední Evropy, zvláštní duch, přítomný v atmosféře většiny středoevropských měst. Vytrácení se onoho ducha jsem si poprvé trpce uvědomil, když přeplněn povznášejícím nadšením z objevu, že ve městě, v kterém žiji, se narodil velký filozof Edmund Husserl – otec pro mne tehdy tajemné fenomenologie – jsem hledal jeho rodný dům, abych se před ním poklonil. Abych se ho dotkl a na chvíli vnikl do jeho silokřivek. Po dlouhém a neohrabaném pátrání a doptávání jsem stanul uprostřed prostějovského židovského ghetta před prolukou, která zde zůstala po domě, jenž před několika lety spadl.
Dům sice zchátral a nakonec byl stržen, ale na faktu filozofova narození na tomto místě to nic nezměnilo. Já však v této vpodstatě epizodické události dějin kultury střední Evropy spatřuji symbolicky její současný osud a stav. Stejně jako v Praze, Budapešti, Vídni, Brně, Krakově i v menších středoevropských městech a v malých vesnicích nalézáme připomínky tohoto nezaměnitelného kulturního fenoménu a životního stylu, pozorujeme také všude jeho postupné vyprchávání. Někdy mám strach, že nám vysychají kořeny a pociťuji velkou žízeň ve větveních ducha. Jindy jsem optimističtější a drží se mě myšlenka, že slabost, která je způsobována tímto vysycháním a mnohdy i podetínáním, nás burcuje a probouzí k novému životu. Nutí nás hledat podloží, podstatu, z něhož tyto kořeny rostou. Nutí nás znovu vlákno po vláknu spřádat jejich životní milieu, jež složené z nehmotných sítin obnovované tradice, osvobozovaných myšlenek, fantazií prostorů, z uměleckých děl, ze způsobů chování prostoupeného tolerancí by umožňovalo, aby středoevropský fenomén znovu ožíval k bohatosti nových plodů.
Při poslední návštěvě Budapešti, cestou do Nyiregyházy, jsem s přáteli poseděl v secesní kavárničce, jaké lze ještě dnes najít i v Praze a v jiných městech zemí tohoto našeho historického a kulturního prostoru. V místnosti s boxy, které lidem dávaly soukromí a zároveň je sdružovaly, což patří k životnímu stylu mizející střední Evropy. V jedné z těch kaváren, v nichž je přítomna kouzelná možnost setkání – setkání očekávaného i nečekaného. Záměrného i historicky a geograficky daného, stýkání se a spolužití lidí, národů, vyznání, Němců a Židů, katolíků a českých bratří, rozdílných kulturních nasazení, filozofických názorů i uměleckých programů a stylů. Setkání a myšlení, které je pravidlem i řádem tvarování a vanu středoevropského ducha, které je i jeho záchranným pásem a nadějí.
Vidím hluboký smysl v setkáních lidí z různých zemí střední Evropy; neměly by jim bránit ani hranice, ani rozdílnost jazyků, a už vůbec ne odlišnost ideologií a státních systémů. A jsou-li to setkání tvůrčí, mám pocit, že jimi ten filozofův dům, který jsem nenalezl a který po celý život hledám, znovu zeď po zdi, pokoj po pokoji a komůrka po komůrce či zákoutí po zákoutí, před mýma očima a v mé znejistěné mysli na onom pustém místě znovu vyrůstá…
Petr Oslzlý
Pozn.: V dubnu 1985 se nám ne bez těžkostí (ale to již je jiný a samostatný příběh) podařilo s přítelem Ivo Krobotem na scénu převést Hrabalův snad nejlepší román „Obsluhoval jsem anglického krále“. Pak nám bylo nabídnuto, aby Ivo stejný scénář a inscenační koncepci realizoval na malé scéně divadla v Nyiregyháze, maďarském městě v oblasti, kterou tradice pojmenovává jako „Sedmihradsko“. Neměl jsem již v té době pas. Po řadě mezinárodních eskapád, k nimž se nesporně na domácím poli družilo i to, že se nám podařilo do divadelní podoby převést a před publikum dostat Hrabalovu knihu, již tehdejší režim a jeho cenzura striktně odmítaly, mi byl odebrán, abych nemohl již „napáchat více zla“. Byl jsem tedy rád, že se za hranice dostanu alespoň duchovně, skrze svou práci. Ale nakonec mne vzal neklid a usmyslil jsem si, že to nevzdám. Za pomoci kamaráda a scénografa této naší inscenace jsem překročil vpodstatě ilegálně maďarskou hranici a na zkoušky do Nyiregyházy se jel podívat a také na nich s kolegou Krobotem dramaturgicky trochu popracovat. Snad i riziko transferu, kterým jsem se sem dostal, snad i tajemné pojmenování kraje, v němž se nachází, vykouzlilo z několika málo dní v sedmihradském městě nezapomenutelné chvíle. Stejnou cestou jsem se poté úspěšně vrátil. K jejímu opakování, jen proto, abych mohl být přítomen na premiéře, jsem však již nenalézal žádný důvod. O to víc jsem uvítal možnost napsat text do programu. Dodávat však něco k Hrabalovu skvělému dílu či k scénické kreaci, kterou jsme vytvořili na jeho podkladě s vynaložením naprosto všeho, co jsme v té chvíli v divadle uměli, mi připadalo nesmyslné. Avšak podstata tématu i všechny okolnosti, které se kolem jeho zdivadelnění seběhly a sbíhaly, ve mně vybudila hluboce zakořeněný, možno říci v krvi geneticky zabydlený pocit i cit pro střední Evropu. A tak jsem vpodstatě poprvé slovně pojmenoval to, co ve mně dřímalo a dřímá, co mi nedává spát a co zachycovat a pojmenovávat cítím jako celoživotní závazek. Proto vznikl tento text.