Jako dodatečnou pohlednici z letošního léta přinášíme čtenářům Protestanta zprávu ze setkání vedoucích čtyř evangelických letních táborů. V roubené chalupě v jednom z nejkrásnějších míst Vysočiny se sešlo 25 mladých lidí, jimž je společné to, že je těší na týden či na dva opustit „své jisté“ obvyklého života a nastoupit na leckdy pořádně rozhoupanou bárku táborového běhu. Když se s velikou vervou vkládají do příprav a následného uskutečňování programu pro děti, když veškerý svůj zájem a pozornost obracejí k dětem, obvykle si ani neuvědomují, jak mnoho jim ze sebe dávají a jak je toto dávání pro děti i pro ně samotné užitečné. Zato jsou si dobře vědomi toho, co všichni získávají: společenství, kterému se druhem a intenzitou podobá jen málokteré jiné. Podobně intenzivní byla atmosféra na zmíněném workshopu, jak je to znát i z následujícího textu. (red.)
Báječný bál uspořádal králů Král, všechny pozval dál. Ten největší sál na to obstaral, neboť se bál, aby všem moh´ říct: Pojďte dál, začíná bál, bálů bál.
Je pátek, týden po zahájení pracovně zábavného setkání vedoucích dětských táborů, které se konalo druhý zářijový víkend na Krátké. Sedím v největším sále chalupy královny Konvalinky, prsty na klávesnici a vzpomínám, kterak se sem téměř přesně před týdnem začaly sjíždět davy mladic a mladíků, aby si nejen sdělili zkušenosti a dojmy ze svých Blažkovů, Kálefů, Širokáčů a Vřešťanů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o historicky první setkání, hrál totiž velkou roli i společenský rozměr akce, později nazvaného KRÁTKÁ – SETKÁNÍ… Ty davy lidí teď připomíná snad už jen plachta s návrhy na motivaci sobotního virtuálního tábora.
Mám‑li být upřímná, jela jsem sem hlavně proto, abych zase viděla staré známé, zavzpomínala na letošní tábor, zamáčkla slzu nad fotkami a probrala nové drby (napsala bych dvojtečku pomlčku a závorku, ale…), prostě jsem si to nějak nedovedla představit. Fikaně jsem do chalupy pod švestkou přijela již ve čtvrtek (a stihla si tak obsadit prominentní – boháčské – lože). Když tu se po dni stráveném v příjemném poklidu – se štětcem v jedné a kamenem v druhé ruce – v pátek navečer najednou přihnala smršť. Smršť se smršťovala, hrnky plnily kafem, břicha švestkovou buchtou a ruce alby s fotografiemi plnými vzpomínek z táborů… Později jsme si v největším sále zapěli – v tu chvíli více než vhodný – Báječný bál, na pětadvacet vidliček se natáhlo do hrnce s vařenými bramborami a víkend nejenom (c)hutné a zdravé domácí stravy (a vnitřního pnutí) byl zahájen. Na nějaké přemítání o smyslu bytí už pak jaksi nezbýval čas.
KDO JSI? zeptala se po návratu z překvapivě dlouhé desetiminutové kouřové pauzy Líza. A aby té sebereflexe nebylo málo, zopakovala otázku ještě osmkrát. Popravdě, vzhledem k tomu, že jsem stejnou hru hrála před docela nedávnou dobou, nadšením jsem si málem povyskočila. Ale co, účelem hry bylo trochu nás seznámit, a to se nějak podařilo – někdo se identifikoval s tím, kdo má chuť na klobásu, jiný byl pomalý. Ať žije sebereflexe! Za chvíli zazněla další – stejně dlouhá – otázka, která nás opět měla poňouknout k přemýšlení. CO JSME? Oukej, sesedli jsme se do čtyř chumlů a začali. Asi se chci vyhnout generalizování pozdějších proslovů, nicméně prim hrály děti školou povinné, spojení s přírodou, genius loci, hlavně to však byli vedoucí. „Prostě“ přátelství lidí, kteří se okolo toho kterého tábora sešli (někdo použil slova rodina, ale pak ho vzal zpátky).
Poté, co jsme si opět uvědomili, že není deset minut jako deset minut (co když čas neexistuje?), jsme se v časných ranních hodinách pokusili vymyslet zmíněnou motivaci na další den. Ještě jsme ji doplnili záhadnou zkratkou 7plus, čímž jsme měli na mysli věkovou kategorii dětí, ke které se budou hry vázat. S některými návrhy to vskutku bylo jako když hrách na zeď hází… V líté bitvě nakonec vlaštovky sezobly vanilkové rohlíčky (Táborová motivace na téma Trosečníků z Vlaštovky Arthura Ransome porazila Vánoce Ježíše Krista.) a bylo rozhodnuto. Do patřičných příprav se už pak nikomu moc nechtělo, a tak jsme rozlili švestky a stoupli si pod ně (vycházelo‑li by sluníčko o pár hodin dřív, stihli by někteří i jeho luxusní východ…).
Co se týká dalšího dne, mám takový divný pocit, že něco nebylo v pořádku – zdá se mi, jako bychom dvakrát vstávali, dvakrát snídali, dvakrát obědvali (a pokaždé něco jiného!)… Ve skutečnosti jsme se však během sobotního dopoledne v předem stanovených skupinkách – namixovaných ze všech táborů – rozešli po okolí a jali se vymýšlet scénáře virtuálního tábora. Podle původních plánů se sice měla každá táborová parta prezentovat jednou zdařilou hrou, ale nakonec se od této koncepce upustilo a přednost dostala verze s promíchanými skupinkami. Tato cesta nám skutečně umožnila mnohem efektivněji i efektněji proniknout do různých způsobů vedení a chystání her. Za sebe musím říct, že jsme se během těch dvou hodin docela dobře pobavili a na chvíli jako by zapomněli, že se jedná „pouze“ o virtuální několikahodinový tábor. Šli jsme do toho vskutku naplno a naostro.
Po prvním obědě jsme v konkurzu vybrali skupinku, která si svůj den naplánovala ve stylu zlé pratety. (Neodpustím si na tomto místě podotknout, že prohloupil každý, kdo neodhalil génia naší skupinky, která svůj tábor promyslela vskutku do posledních detailů. Chtěli jsme vám nabídnout inteligentní, sportovně lehce zabarvenou hru – tak trochu ve stylu nesmrtelné pevnosti Boyard – korunovanou jehněčím s hranolky podávanými k večeři!) Po obligátním „Kdo chce turka?“ jsme ulehli do spacáků a s napětím očekávali, co přinese „další“ den. Kdo v tu chvíli mohl čekat, že se z nás za chvíli stanou indi indi indiáni, že si budeme navzájem čistit zub zub zuby a nakonec opět zasedneme ke snídani. Později jsme si ještě s velkým nasazením zahráli několik drastických her. Trochu mi to splývá, byly to koneckonců takové dva dny v jednom. Večerní hra na plíženou okolo pokrokové pratetičky s dredy se – až na to, že se překvapivě brzy setmělo – povedla a řekla bych, že i k mnohému inspirovala. Po tom všem jsme se večer místo do jehněčího zakousli do perfektní kaše…
Někdy v průběhu noci jsme pak pozvolna začali rekapitulovat. Škoda jen, že někteří už v tu dobu byli na cestě domů a nemohli se tak přidat buď k té straně, která zvedala ruce pro účast pouze starších a léty prověřených vedoucích, či k té, která byla i pro účast mladších a v tomto směru nepříliš zkušených. Akce byla od samého počátku koncipovaná jako „vzdělávací pro mladé začátečníky“, postupem času se ale náš přístup proměnil. Spíš se ukázalo, že obě skupiny mají svoje potřeby, takže dokud nebudeme schopní udělat dvě různé akce, musíme hledat kompromisní řešení, kde by ani jedna skupina nepřišla úplně zkrátka. Nakonec, jde o setkání… My starší bychom si neměli myslet, že nás ti mladší nemůžou inspirovat. Už se zdálo, že se nám společnou řeč nepodaří najít. Nakonec se ale všechno – lehce před pátou hodinou ranní – v lepší obrátilo. V intencích tajuplných zkratek jsme pak definovali PPT (Po Prvním Táboru) a 15plus/20plus (patnáctky se zkušenostmi/dvacítky bez zkušeností vedoucích) pro další KRÁTKÁ – SETKÁNÍ. (Vzpomenu‑li si však na své rozpačité začátky coby vedoucí – jehně, jsem si jistá, že kdybych podobné setkání absolvovala už tehdy, byla bych si v lecčem jistější.) Toho večera – o pár hodin dříve – jsme absolvovali ještě jedno dilema. Zahrát si či nezahrát na Čankajška. Vzhledem k tomu, že vyhrála druhá varianta, nemohu v tuhle chvíli hru blíže specifikovat, třeba si ji ještě někdy zahrajeme…
Přes všechna tato dilemata jsme v neděli ráno „zvesela a čile“ vyskočili ze spacáků, abychom o půl desáté zasedli do lavic sněženského kostela a de facto tak zakončili naše KRÁTKÉ – SETKÁNÍ. Lehká konverzace, krabí pomazánka a sladké zákusky pak prostoupily poslední společné hodiny akce. Největší sál se začal pomalu ale jistě vyprazdňovat… Ten, kdo si při odjezdu vsunul do kapsy lesklý kámen se symbolickým „K“, pak jistě doma odhalil jeho obrovské Kouzlo!
Zbytek dne se nesl ve znamení pozvolného přílivu emocí (pominu‑li ty, které nás pohltily při povedené after party – úklidu chalupy) a rekapitulování. Jak je možné, že jsme se měli tak báječně, že nám víkend tak rychle utekl, když se přitom zdál tak dlouhý? Jak je možné, že i když jsme se navzájem vlastně příliš neznali, bylo nám spolu tak dobře? Jak je možné, že tady sedím a píšu tuhle zprávu? Asi je to znamením, že se akce fakt povedla a tudíž by se měla určitě zopakovat – soudě dle vašich ohlasů, i dříve než za rok. Ať žije příští báječný bál!