Upozornila mne paní profesorka Komárková, že nebylo správné, když jsem ji uvedl vedle Masaryka a Rádla jako „reformovanou katoličku“. Oba myslitelé intenzívně prožili katolicky pojatou víru ve svém dětství a mládí. Ona se setkala v Tišnově a při studiích v Brně jen s tradičním, vyvětralým katolictvím. Intenzívně prožila v dětství vlastenecký a pokrokářský ruch, v němž bylo mnoho odporu nejen „proti Vídni“, ale též „proti Římu“. Její rozchod s katolictvím nebyl bolestný, a tak ji nelze označovat za reformovanou katoličku.
Zaznamenávám zde její nepříznivou reakci, abych nezaváděl čtenáře, pokud jde o její sebepochopení. Nadále se domnívám, že i odpor proti zvětralému katolictví, volnomyšlenkářský zápas proti zvykovému náboženství i celé hnutí „los von Rom“ u nás byl pokus – i když nezdařený o „reformu“ svého druhu či dokonce o „revoluci“. Její živnou půdou však zůstával určitý druh katolictví, jak se to pokusil vyjádřit Dr. Malý výrazem austrokatolicismus.
Jsem přesvědčen, že nebezpečím „reformačních“ nebo „reformovaných“ církví je jalová pýcha na reformační otce a pocit, že jsme stále „lepší než katolíci“ a že ten pocit je zavádějící až smrtonosný.
Skutečná „reformační“ církev si musí být nejen vědoma toho, že byla Slovem Božím reformována, ale že musí být stále ochotna se týmž Slovem dát reformovat, aby byla ECCLESIA VERBO DIVINI REFORMATA ET SEMPER REFORMANDA.