Prezidentovi se nepozdává postdemokracie. Jeho představa o demokracii je však poněkud úzká. Ve Varšavě na setkání vrcholných představitelů zemí Rady Evropy správně řekl, že boj za svobodu a demokracii neskončil pádem komunismu a že jsou nová nebezpečí a nové hrozby. Znepokojuje ho, že se do života lidí snaží vměšovat různá seskupení bez demokratického mandátu.
Ale co je to ten demokratický mandát? Je jediným zdrojem demokratické legitimity uplatnění volebního práva? Střetávají se zde vlastně, a to dost nenápadně, dvě rozličné verze obnovení demokratického zřízení v naší zemi.
Podle jedné verze za obnovením demokracie stála především Reaganova tvrdost, o jakémsi uzbrojení Sovětského svazu jsme asi slyšeli všichni. A také papež prý porazil komunismus. Pasivní lidé se zkrátka jednoho dne dočkali – demokracie se jaksi stala, přihodila, byla dodána! Parašutovala se shůry a je tady. Pád komunismu. Převrat.
Druhá verze sleduje nejlepší tradice emancipačních procesů evropské politické kultury: klíčové dějinné zvraty moderní evropské politické historie vytvořily trvalé napětí mezi mocí, která se opírala o absolutní zdroje svého mandátu, a mezi úsilím o postupné rozšiřování veřejného prostoru zdola. Historie tohoto dobývání je také zápasem o lidská práva. Čtyřicet let nedemokratického režimu bylo v tomto smyslu malými dějinami v rámci dějin velkých. Bez postupné emancipace společnosti zevnitř, bez spolupracujících, větvících se a rozšiřujících občanských iniciativ, bez připravenosti k oběti, která vytvářela povědomí o ceně budoucí demokracie, bez narůstajícího odhodlání tisíců původně netečných lidí bychom dnes sice zřejmě také žili v jakési kracii, ale naše zodpovědnost k ní by byla mnohem volnější. Taková kracie by také byla mnohem ohroženější a méně stabilní. Neměla by pro nás tu cenu.
Měl by si dávat ruku před ústa ten, kdo rád naznačuje, že různé občanské iniciativy překážejí dobrým záměrům a kdejakým oprávněným zájmům. Sdílení demokratického prostoru dává práva všem, kteří se v něm pohybují. Považuje-li redukcionista demokratický mandát za totéž jako mandát volební, říká o svém pojetí demokracie více, než by chtěl. Z demokratických voleb vzcházejí zastupitelé, jimž dočasně svěřujeme zákonodárnou a zprostředkovaně i výkonnou moc. Nesvěřujeme jim však svůj život, ba ani svůj každý všední den. Svoboda sdružovací, shromažďovací, slova, koneckonců i podnikání, to všechno je ten náš všední den.
Nebylo šťastné, že se vůči Klausovu projevu slyšitelně ohradila jen skupina někdejších disidentů. Bylo to však příznačné. Redukcionismus totiž jen mlžně rozlišuje mezi těmi, které nazýváme disidenty, a mezi revolucionáři. Disidentům se pak podsouvá nutkání k permanentní revoluci, které jim ovšem z principu nikdy nebylo vlastní. Jsou ale citliví na hodnoty, které s oním veřejným prostorem zdola souvisejí. Takové úsilí o vytváření veřejného prostoru zdola není knihou, která se po dočtení zaklapne a založí do knihovny. Není to tak, že dílo bylo dokončeno, a proto je třeba rozejít se domů. Demokracie pro pohodlné by jistě ráda tolerovala neambiciózní včelaře, zahrádkáře či modlitební spolky. Jenže takové pohodlí by demokracii rozkládalo. Upírat těm dole právo na vytváření onoho nepohodlí znamená popírat ten silnější pramen demokratické legitimity vůbec.
Ono totiž tvrzení, že demokratická legitimita se opírá pouze o výsledky voleb, nevisí ve vzduchoprázdnu. Slýcháme, že volební systém musí být efektivní, nejlépe většinový; slýcháme, že malé politické strany mají neúměrný vliv, slýcháme, že optimální systém by byl ten, v němž vítěz přece bere vše. Ale to už by bylo na jiný článek, jehož vyznění si čtenář domyslet umí předem.
Mně se také v různých ohledech nepozdává ta Klausem zmíněná postdemokracie. Ani ve snu se sice neobávám návratu zpět, Sovětského svazu se už jaksi nestrachuji vůbec a stará nebezpečí nevidím před sebou, nýbrž za sebou. Vnímaví a pozorní bychom však být měli tím spíše, že v klidných časech je obtížnější vypozorovat naléhavost, která jinak udržuje v bdělém stavu. Ale jistě se dá říct, že dokud bude dost těch, kteří budou prosazovat své veřejné ambice i jinak než jen na kandidátkách politických stran, nemusíme se o osud demokracie tolik bát. Tím neříkám, že těch kandidátů, schopných služebníků státu, není třeba. Naopak – bez nich by to nešlo. Ale právě vědomí, že demokracie nepředstavuje jednoduchou cestu k cíli, je nejspolehlivější zárukou do budoucna. Od demokracie ke kracii může být někdy podezřele blízko!
Původně otištěno 30. 5. 2005 v LtN č. 22, za laskavé svolení děkujeme redakci.