(fejeton z roku 1965)
Je tornu již několik let… Slíbil jsem doktoru Miroslavu Plecháčovi, že napíšu článek proti kouření. A po všechna ta léta se soužím otázkou: Jaký v tom článku nasadit tón? Zásadní a principiální? To bych pak nemohl na oči Jirkovi Doležalovi. Zžíravě by poznamenal, že jsem popustil uzdu svému atavismu lesního mudrce a ymkaře a vpašoval do toho theologii. On totiž kouří. Co tak nasadit lehký žertéřský tón? Co však ti, pro které je to otázka bytí či nebytí, casus fideí, causa belli et cetera et cetera? Musím na to jinak. Docela civilně. Civilně a vědecky:
„Současná věda lékařská dospívá k závěrům, že vliv kouření na rozšíření rakoviny plic je větší, než se donedávna připouštělo. Také vliv cigaretového kouře ve vzduchu ohrožuje i nekuřáky, zvláště děti. Podobným problémem jsou zplodiny benzinových a naftových motorů. Kouříš-li, tu jakobys jezdil s otevřeným výfukem. Znečišťuješ vzduch i svým bližním atakdále atakdále“ – a dále nasadím tón takové té nemoralistické civilní interpretace.
Dobrá: civilnost – ale, co Milan Hájek, Milan Pavlinec, Milan Mrázek? Aby zase neřekli, že ta civilnost je nedodělaná, nedomyšlená, nedoškolená. Chtělo by to exegézi. Aby to neulítlo, jak říká Jiří Zarathustra Altynski. Apokalypsa 22,11: „Kdo smrdí, smrď ještě!“ Kontext tenduje sice k negativní kvalifikaci, ale při jeho pominutí směrnice kolísá, mohla by se zvrátit v kontrapozici! To radši ne. Ale co proroctví proti Rezinovi a Pekachovi? Septuaginta: „Neboj se a srdce tvé nechat se neděsí dvou oharků těch kouřících se!“ Ješajáhů, Isaias 7,4. Rezin a Pekach jsou dojista zakryté kultické objekty, které se uctívaly zápalnými obětmi, jakýmsi kouřením. A máme to pod střechou. Ale Jiří Altynski mi pivní řekne — „Tam ale stojí: neboj se“! – Kraličtí překládají: „hlavně“. To se dá zaměřit mírově, anebo proti fajfkám. Ale co venkovský čtenář? To si Kostry nemohou dovolit! Hegerův překlad ukazuje svými „kouřícími se poleny a opálenými“ nejspíše na buržoasní doutníky, ale co viržínka? „Třtiny nalomené nedolomí a Inu kouřícího se neuhásí.“ To však vyzní spíše pro soucit s kuřáky s podlomeným zdravím. A stejně: list Kostnické jednoty, který má jiskru už v nadpisu, nemůže nedbat ekumenické šít“ a jejich redakce nemůže riskovat biblickým zdůvodněním nepřízeň orthodoxních čtenářů a hlavně předplatitelů. Nehledě na to, že by se odvolali na Římanům 14, odmítli by jakékoliv potupování a odsuzování kuřáků, dále veškeré lidské záslužnictví, synergismus, nalomený princip nové theologie. Karl Barth kouří a F. M. Dobiáš také.
Budu muset nasadit z hloubi nejosobnějších zkušenosti; jakési confessiones. Proč ale vlastně nekouřím? Kuckal bych. Je to sice pravda, ale nemobilizuje. Nebo: nechutná mi to. To také není ono. Začnou se vyptávat, jestli jsem pro kafé nebo zda jsem thé-ista. Zda rozhoduje osobní chuť či nechuf ve věcech theologicko-etických. A ke všemu jsem kouříval. Na vrcholu svých mužných let – ve třinácti. To jsem kráčel po Národní, držel vlastu ledabyle mezi dvěma prsty a mohutně pokuřoval. Jen jsem musel dávat pozor, aby mi kouř nevnikl do plic a já se nerozkašlal, nebo do očí a já nemužně nezaslzel – aby neprasklo, že jsem uvnitř „tak trochu nekuřák“, jako ten dobrý muž v Zahradní slavnosti. Tu a tam jsem prohodil slovo o ženách jako o uzavřené kapitole svého života a vůbec jsem byl tehdy na vrcholu dospělého světa. A pak jsem toho nechal, odvrhl všechny velkoměstské neřesti, včetně Eskyma a kina, lovil Orlí péra a uznával jen dýmku míru čili kalumet.
Pak ještě na začátku své církevnické kariéry jsem kouřil. S Ladislavem Pokorným jsme připravovali spolu biblické úvahy, kuš! – úvahy exegéze do „biblických hodin pro konfirmované“, jak se tehdy říkalo sdružení. A tak jsme podle svého velkého vzoru, učitele a exegeta Bohuslava Pospíšila, kouřili jednu za druhou. K pravé exegezi patří vedle konkordance také cigareta. S oblibou jsme kouřili starou zásobu protektorátních viktorek. Byly léta schovány vedle mýdla. Říkali jsme: musíme si trochu proprat plíce. Pokoušeli jsme se také pohoršit kouřením před kostelem Miroslava Heryána. S malým úspěchem. Obklopen sestrami prohlašoval: „Někteří bratří kouří jen kvůli mně, ale mně to nevadí…!“
To však jsou všechno zkušenosti bez vývoje, bez vnitřního náboje. To není ono. Byl jsem úplně na dně. Tu mé oči padly na denní tisk, Rudé právo: „Asi 18 miliónů osob přestalo od roku 1962 kouřit – uvádí se ve zprávě hlavního lékaře USA dr L Terryho, který je autorem proslulého spisu o rakovinných důsledcích kouření cigaret. U mužů byl podle Terryho zprávy zaznamenán pokles kuřáků o 7 %, u žen o 2–3 %. Mezi dospělými Američany se nyní poměr kuřáků a nekuřáků ustálil na 1:1. Dr Terry varuje, že kouření cigaret je každoročně příčinou smrti 125 až 300 tisíc Američanů…“
To tam vrazím. Cigarety – vrazi našeho života! Ale zase pochyby. Konec konců je to Amerika. Kdysi 18 miliónů Američanů jedlo každé ráno syrová rajčata, jindy všechno 32× přežvýkalo, cpalo se ovesnými vločkami, špenátem nebo koka-kolou. Na ně není spolehnutí. Je to tahle mladá kultura, nehluboké kořeny. A mohlo by to vyznít jako poklonkování před Západem. Dr Čížková by to stejně škrtla. To to radši škrtnu sám. Zásahy nemám rád. Mělo to sice Rudé právo, ale Quod licet Rudému právóví, noc licet Dušanu Čapkovi. Nehledě ke znepokojivému detailu, že těch mužských kuřáků ubylo víc. Na vědecké argumenty při propagandě nalítnou nejdřív muži, to je známá věc. Kdoví, jaké to je zase po monokini imperialistické spiknutí!
A tak jsem nic nenapsal. Můžete tedy klidně kouřit nebo nekouřit dál. Vyfukovat do vzduchu milióny nebo se kojit nadějí, že našetříte do prasátka kapitál. Jezdit s otevřeným výfukem nebo šetřit zdraví svých bližních a dětí, naší nejmladší směny. Můžete být družní a altruističtí, jako jsou kuřáci mezi sebou, nebo nepřístupní a příkří, jako nekuřáci ke kuřákům. Ale hlubokého exegetického zdůvodnění budete ušetřeni! A zavrhnete-li přece jen fajfky, doutníky, viržínka, lípy, globusky jakož i ameriky, pak přece jen nezavrhujte dýmku míru, zvanou též kalumet!