Kontrola obchodu se zbraněmi katastrofálně selhává

Číslo

rozhovor s Milanem Štefancem

koordinátorem kampaně občanského sdružení NESEHNUTÍ Zbraně, nebo lidská práva

Jak je tomu s výrobou zbraní v České republice a s jejich vývozem?

Ve výrobě a hlavně ve vývozu zbraní má Česká republika a před ní Československo dlouhou historii. Již krátce po vzniku nezávislého československého státu, kdy vznikající armáda převzala částečně výzbroj z dob Rakousko-Uherska, začíná vlastní československá zbrojní výroba. Ve výrobě děl a houfnic pokračuje plzeňská Škodovka, otvírá se výroba zbraní v síti Zbrojovek, která měla své výrobny v Brně, v Uherském Brodě, Vsetíně, Povážské Bystrici, Strakonicích, a dále fungovaly na území ČSR soukromé firmy zabývající se výrobou zbraní. Československo vyrábělo takřka všechny základní druhy vojenské techniky a výzbroje a dostalo se i na jedno z předních míst mezi světové vývozce zbraní. V roce 1938 představoval vývoz zbraní celkem 7 % z celkového vývozu zboží z Československa. Podle některých zdrojů bylo Československo v polovině třicátých let největším světovým vývozcem zbraní. V období II. světové války velkou část zbrojně

výrobní kapacity státu převzalo nacistické Německo, které ji využívalo pro své potřeby při vedení války. Po skončení války země pokračovala ve zbrojní výrobě i exportu a vrcholu dosáhla v roce 1987, kdy zbrojní výroba dosáhla výše 29 miliard korun, podílelo se na ní více než sto československých podniků a podle odhadů zaměstnávala přes 120 000 lidí.

Jaká část vyrobených zbraní zůstávala v Československu a jaká šla na vývoz?

Stejně jako u předválečného Československa i vláda KSČ vyráběla zbraně především na vývoz. Přes dvě třetiny vyrobených zbraní bylo určeno na export, z toho většina do zemí Varšavské smlouvy a významná část pak do zemí rozvojových. V osmdesátých letech bylo Československo druhým největším výrobcem zbraní z celé Varšavské smlouvy a sedmým největším světovým vývozcem zbraní.

Kam československé zbraně putovaly?

Vývoz zbraní byl vždy velmi problematický z politického hlediska. Za první republiky končily československé zbraně z velké části v balkánských státech, v Pobaltí, Číně či Latinské Americe. Za vlády KSČ pak stát svými zbraněmi vyzbrojoval nejen spřátelené režimy a ozbrojené skupiny po celém světě, ale často i skupiny či režimy, které nepatřily do sovětské sféry vlivu, ale byly schopny za dovezené zbraně dobře zaplatit.

Zbraně se ze země vyvážely přes firmu Omnipol založenou již v roce 1934, která se po poválečném zestátnění stává v padesátých letech monopolním vývozcem zbraní z Československa.

Přinesl nějaké změny pád komunismu?

Po roce 1989 nastal značný útlum zbrojní výroby, motivovaný snahou omezit obchod se zbraněmi, který byl označován jako neetický. Vládní program konverze zbrojního průmyslu počítal s takřka devadesátiprocentním útlumem zbrojní výroby do konce roku 1992. Po vzniku samostatné České republiky se z ekonomických důvodů od programu útlumu postupně ustupuje a dochází k renesanci zbrojního průmyslu a k hledání nových i staronových trhů pro české zbraně. V roce 1997 byla založena Asociace obranného průmyslu ČR, která dodnes funguje jako lobbistická organizace s cílem podporovat český zbrojní průmysl při zadávaní státních zakázek či při zastupování českých zbrojovek v zahraničí.

V roce 1999 se Česká republika stala členem NATO, s čímž následně souvisela i nutnost přezbrojení Armády ČR. V roce 2004 navíc došlo k plné profesionalizaci armády a snížení jejích početních stavů i početních stavů výzbroje. V důsledku toho se na trh dostávají staré použité zbraně z armádních skladů za desítky miliard korun. Další staré zbraně se dostávají na trh kvůli přezbrojení Policie ČR. Řádově se jednalo o desetitisíce samopalů a pistolí. ČR je nucena řešit také problém s nadbytečným množstvím (statisíci tun) armádní munice. Kromě její likvidace bývají tyto staré zásoby darovány zemím sužovaným vnitřními konflikty – jako Gruzie, Irák či Afghánistán – kde buď končí v rukou protivládních povstalců, na černém trhu, či bývají využity při eskalaci konfliktů. Tak tomu bylo například v loňském roce, kdy vojáci NATO našli u zabitých bojovníků Talibanu českou munici darovanou jako dar Afghanistánu, nebo když humanitární organizace Oxfam našla českou munici na černém trhu v iráckém Bagdádu. Munici dodávala česká vláda irácké vládě údajně na ochranu kulturních památek. A např. konflikt v jižní Osetii zahájený nočním ostřelovaní města Cchinvali, který přerostl v konflikt mezi Gruzií a Ruskem, byl zahájen českými děly a raketomety dodanými Gruzii jakou součást vládní pomoci. V tomto se dá říci, že české vlády po roce 1989 pokračují v tradici vlád komunistické strany, když část zbrojních dodávek halí do pláštíku vládní pomoci potřebným zemím. A dokonce i velká část destinací, kam ČR dnes vyváží zbraně, se shoduje s těmi, kam zbraně vyvážel již minulý režim. A dále současný český zbrojní export často směřuje do zemí, kde probíhá či hrozí nějaký ozbrojený konflikt, a nezřídka takovým způsobem, že pak české zbraně používají obě bojující strany. V roce 2008 tuzemské firmy exportovaly vůbec nejvíce vojenského materiálu a zbraní v historii České republiky, v roce 2009 se vyvezly zbraně za 4,6 miliardy korun. A ve stejném roce se navíc změnil zákon, kterým je v České republice prováděna kontrola obchodu se zbraněmi, takže nyní se do domlouvání obchodu se zbraněmi mohou zapojit i firmy bez platné licence, a snížila se tak možnost státu tento obchod více kontrolovat.

Podle čeho a jakým způsobem se rozhoduje, kam se české zbraně dostanou?

Ten systém vypadá na první pohled velmi důkladný a složitý. Firmy dostávají licence k tomu, aby vůbec mohly se zbraněmi obchodovat, pak si žádají ještě o další povolení ke konkrétním vývozům zbraní, musí dokládat i tzv. certifikát konečného uživatele, tedy toho, komu a případně i k jakým účelům jsou vyvážené zbraně určeny. K různým zbrojním obchodům se vyjadřuje ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo vnitra, ministerstvo obrany, souhlas k vývozu samotnému dává ministerstvo průmyslu a obchodu. Při vydávání nezbytných povolení a licencí jsou povinny státní orgány prověřovat plánovaný vývoz i z hlediska bezpečnostního, zahraničněpolitického, včetně posouzení souvislosti s možným porušováním lidských práv, zneužitím zbraní a souladu s mezinárodními úmluvami a dohodami, k jejichž dodržování se naše země zavázala. Problém ale vidím v tom, že když pak dojde k tomu, že zbraně jsou se souhlasem státu vyvezeny do země, kterou ovládá diktátor – např. dřívější české vývozy do Zimbabwe, či do Uzbekistánu – nebo do země, odkud pak zbraně proudí do míst válečných konfliktů, dojde k tomu, že ministerstvo zahraničí začne tvrdit, že razítko k vývozu zbraní ono nedává a že odpovědnost je na ministerstvu průmyslu a obchodu. A to zase kontruje tím, že bez souhlasu ministerstva zahraničních věcí by vývoz nepovolilo. A jelikož veřejnost nemá k zásadním informacím z povolování zbrojních obchodů přístup, nelze zjistit, kde je pravda. Každopádně odpovědnost za vývoz má vedle zbrojní firmy i český stát.

Víte o konkrétních případech vývozu českých zbraní, které jsou z hlediska ochrany lidských práv pochybné? Jsou podle vašeho odhadu spíše výjimkou, nebo k nim dochází často?

Těch případů je bohužel tolik, že jejich výčet by byl v tuto chvíli příliš dlouhý. Zahrnoval by velkou část zemí o kterých se z médií dozvídáme, že tam probíhá občanská válka, vládne vojenský či diktátorský režim, armáda či policie používá zbraně k násilnému potlačování politických a občanských svobod apod. V posledních několika letech proudily české zbraně např. do Etiopie, kde jsou vládní síly zodpovědné za masové zatýkání či mimosoudní popravy, navíc je důvodná obava, že zbraně z této země putují do Somálska, kde zuří dlouhodobý ozbrojený konflikt. Povolení k vývozu dostaly také zbraně mířící z Česka do Ázerbájdžánu, kde kromě toho, že tu nevládne zrovna demokratický režim, stále visí ve vzduchu možnost obnovení konfliktu s Arménií o Náhorní Karabach. Ze zahraničí byla ČR často kritizována za dlouholeté dodávky zbraní na Srí Lanku, kde probíhala občanská válka. V loňském roce se z naší země vyvezl vojenský materiál také diktátoru v Rovníkové Guinei, náš stát podpořil i vlády, pošlapávající a pronásledující opozici v Jemenu, Alžírsku, Tunisku, Saúdské Arábii či Číně.

Jen na základě uvedených vybraných příkladů je jasné, že vývoz zbraní do takového typu zemí není výjimečný ani náhodný, ale že je důležitou součástí české zbrojní exportní politiky. Když totiž odhlédneme od toho, co dané zbraně působí v zemích, kam je dodáme, má to i svoji logiku – kde jinde je větší poptávka po zbraních než v zemích, kde se válčí proti jinému státu či vlastním občanům, či zemích, které se na takovou válku připravují? Vedle takovéto exportní zahraniční politiky České republiky pak působí velmi nevěrohodně a pokrytecky sebestylizace naší země do role obhájců lidských práv a bojovníků proti nedemokratickým režimům.

Spolupracoval jste na kampani „Zbraně, nebo lidská práva?“ Mohl byste nám ji stručně popsat?

V začátcích naší kampaně v devadesátých letech bylo cílem protestovat proti konání veletrhů zbraní IDET v Brně, kde se scházely největší zbrojařské firmy světa a domlouvaly zde své obchody. Upozorňovali jsme na skutečnost, že mezi zdejšími vystavovateli jsou firmy spojené s nelegálním obchodem se zbraněmi, s porušováním zbrojních embarg OSN, dodavatelé zbraní vojenským juntám apod. Postupně jsme ale zjistili, že tento problém se netýká jen zahraničních zbrojních firem, ale že je vlastní i české státní zbrojní politice. Proto jsme se zaměřili na zjišťování informací o českých zbrojních exportech a zjistili, že velká část zásadních informací je z různých důvodu utajovaná a veřejnosti nepřístupná. První krok naší kampaně byly tedy soudní spory s ministerstvy o poskytnutí informací, hledání těchto informací v zahraničí, navázání spolupráce s podobně zaměřenými organizacemi mimo ČR, prohlížení celních statistik o vývozech, tlak na státní orgány na pravidelné zveřejňování informací o zbrojních vývozech, medializace tématu.

Podařilo se vám někde dosáhnout změny?

V některých věcech jsme byli úspěšní, takže dnes se např. z webových stránek ministerstva průmyslu můžete dozvědět aspoň základní informace o českých vývozech zbraní. V českých médiích se čas od času objeví informace o problematických vývozech zbraní. Dosáhli jsme toho, že zbrojařská firma BAE systém – v Česku známá ve spojitosti s korupční kauzou Gripeny – dostala pokutu za nelegální reklamu na zbraně. Podařilo se nám vytáhnout na světlo různé tématické kauzy – např. fakt, že na českém zbrojním veletrhu IDET se propagovaly miny zakázané mezinárodní Ottawskou konvencí, či že ve válce v jižní Osetii se používají české zbraně apod.

Bohužel se nám nepodařilo přilákat k tématu takový zájem veřejnosti, aby se podobně jako v zahraničí problematické vývozy zbraní staly tématem společenské diskuse, aby občanské organizace zabývající se tématem byly dostatečně silné a měly veřejnou podporu k tlaku na politiky a státní instituce, aby problém českého zbrojního exportu řešili právě s ohledem na lidská práva.

Jak vidíte současnou situaci kolem Richarda Hávy, Omnipolu a vládních zakázek?

Jako jeden z příkladů toho, jak politici, kteří mají ústa plná frází o rozpočtové odpovědnosti, o tom, jak je třeba omezovat státní sociální výdaje na potřebné nebo že si každý musí poradit sám a nečekat pomoc od státu, a kteří až jako zločinné označují dotace z veřejných prostředků, se neštítí peníze daňových poplatníků přelévat ve velkém do spřátelených soukromých firem. A že v případě vyplacení 10 miliard Kč, které za posledních 12 let dostala ze státního zbrojařská firma Omnipol, nejde o malé peníze. Paradoxní na tom je, že za obojím stojí často stejní lidé – ti, co jednu rukou škrtají ve státním rozpočtu miliardy na peníze na vědu, školství, zdravotnictví, sociální služby, si stejné miliardy posílají jako „malou domů“. Česká politická reprezentace ve věci kontroly obchodu se zbraněmi katastrofálně a opakovaně selhává. Vládní ministři povolují vývozy českých zbraní diktátorům, ministerstvo obrany odmítá zjišťovat, kde končí zbraně, které hromadně rozprodává, a poslanci podléhají zbrojním lobbyistům a legislativně ztěžují státu možnost kontroly. A to v situaci, kdy BIS a vnitro konstatuje provázanost legálního a nelegálního obchodu se zbraněmi a růst toho nelegálního.

Co by mohlo daný stav změnit?

Větší medializace tématu, zvýšení zájmu veřejnosti o tento problém a tlak odborné i laické veřejnosti na změnu. Tlak na zvýšení veřejné kontroly, na větší transparentnost zbrojních obchodů, na důsledné postihování porušování příslušných právních předpisů. A v neposlední řadě je třeba změna systému, který se tváří, že obchod se zbraněmi je obchod jako jakýkoliv jiný, že vystavovat, propagovat a prodávat zbraně je stejné jako nabízet rohlíky. NESEHNUTÍ se k takovéto změně snaží svojí činností přispívat.

Otázky kladl Blahoslav Fajmon