Dostat se do konfliktu není nic mimořádného. Konflikty mezi jedinci i skupinami lidí patří k životu na tomto světě. Mohou mít různou příčinu. A také průběh.
Pokud jde o příčiny, mohli bychom mluvit o lecčems. Často se jedná o prosazování a obhajování vlastních zájmů. Či o prestiž, o moc a slávu. Mohli bychom dále vyhledávat a pojmenovávat rozmanité, často eticky pochybné příčiny konfliktů. My se nyní ale soustředíme pouze na konflikty, které vznikají kvůli prosazování dobrých, spravedlivých cílů. Víra v Boha podle bible, víra v Ježíše Krista k prosazování spravedlivých cílů vede. Už ve starozákonních prorockých knihách se mnohokrát setkáváme s voláním po nastolení práva a spravedlnosti, po milosrdenství. A na tuto tradici navazuje Ježíš. Proto se dostal do konfliktu s tehdejšími náboženskými autoritami, se zákoníky, tedy znalci Starého zákona, kteří teologicky často patřili k farizeům, to jest nábožensky opravdovým lidem, kladoucím však přílišný důraz na dílčí aspekty Božího zákona; mimo jiné na plnění předpisů o desátcích, o hmotné podpoře chrámu a ostatních náboženských židovských institucí. V očích Ježíše ony důrazy na dílčí aspekty zastíraly to hlavní z Božího Zákona. Výrazně to Ježíš formuluje v Mat. 23,23: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činiti a to ostatní nezanedbávat.“ Pokud jde o to ostatní, co bychom neměli zanedbávat, je to celý život ve víře, k němuž patří mimo jiné osobní zbožnost s modlitbami a nasloucháním Božímu slovu, také naděje a potěšení, k nimž víra otevírá dveře; patří sem i církev, kde se víra pěstuje ve společenství, tedy i konkrétní církevní organizace, ke které patřím a které bych měl věnovat svou podporu. To vše a mnohé další je to ostatní, co věřící v Krista nemají zanedbávat. Ale nad to Ježíš zdůrazňuje to, co je v Božím Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost.
Pokud jde o věrnost, jedná se především o věrnost Boží pravdě, jak se s ní setkáváme ve zvěsti bible. Což zahrnuje i věrnost lidem, s nimiž máme společnou cestu životem, s nimiž se podílíme na dobrém díle.
Právo, toť ochrana lidí před svévolí. Ctít právo a dopřávat ho druhým lidem je úkol, který se naplňuje v mnoha rovinách. Nejprve na rovině vztahů mezi jednotlivci, kde jde především o to, abychom se sami nestávali svévolníky, a dále o to, abychom se dokázali postavit za druhé lidi svévoli vystavené. V rovině společenské jsou zdrojem práva dobré zákony, stavějící na spravedlnosti a lidskosti (tedy na hodnotách, k nimž svým způsobem ukazuje i bible). Garantem práva zde na zemi je podle bible vrchnost, státní moc, která má za úkol chválit dobré a trestat zlé, jak píše apoštol Pavel v epištole Římanům 13. kapitole. Proto dle Pavla drží vrchnost v rukou meč, tedy má k dispozici instituce jako policii, soudy, vojáky. A zaslouží si respekt, pokud se drží svých úkolů, pokud se nezvrhne a nestane se lhostejnou vůči svévoli, či dokonce jejím vykonavatelem. V takovém případě nelze mlčet. V dnešních svobodných demokratických společnostech je snadnější upozorňovat na svévoli mocných, na neúctu k právu, než tomu bylo v biblických dobách. A přece už tehdy věřící nemlčeli, svévoli mocných tepali, i když se tak velmi často uváděli do nebezpečí života. Až do dnešní doby se v autoritářských režimech nacházejí lidé volající navzdory riziku po úctě k právu. Tím spíše takové hlasy mohou znít v naší stále ještě svobodné a demokratické společnosti, která však je ohrožována svévolí některých mocných, někdy i některých institucí státní moci.
K milosrdenství, jak o něm mluví Ježíš, patří též sociální cítění. Ve své biblické podobě slovo milosrdenství znamená jak účinnou pomoc ztrápenému člověku na základě vcítění do jeho situace, tak i snahu o větší spravedlnost v sociální rovině, zejména když jde o lidi ohrožené, manipulované a zneužívané svévolníky. A zcela nedílně v bibli patří k tomuto spravedlivému milosrdenství i otevřenost vůči hostům, tj. vůči lidem přicházejícím k nám odjinud, dnes říkáme vůči imigrantům.
Ovšem v okamžiku, kdy prokazujeme milosrdenství (třeba většinově odmítaným lidem, například imigrantům) a zastáváme se práva (často proti mocným lidem, či institucím), dostáváme se do konfliktu se svévolníky, kterým překážíme při prosazování jejich sobeckých, nenávistně fanatických, či jinak bezprávných cílů. Příběhy biblických svědků zastávajících se práva a činících milosrdenství jsou nám mementem, že je tak třeba činit i za cenu konfliktu. Nenechat se odradit od činů milosrdenství, byť nepopulárních, nenechat se nátlakem a nenávistnými populistickými polopravdami umlčet v zastávání se práva.
Měl jsem proto radost, když jsem četl během uprchlické krize zprávy o Češích, hlavně mladých lidech, kteří s ohromným osobním nasazením jezdili pomáhat uprchlíkům, kteří i v Čechách takovou pomoc organizovali. Měl jsem radost, že mezi nimi byli i mladí evangelíci. Neboť to, co dělali, patří k činění milosrdenství podle Ježíše. A měl jsem i mám radost, když se ozývají lidé, kteří čelí nepravdám, kteří se staví proti vzbuzování nepřiměřeného strachu ústícího do nenávisti vůči cizincům i vůči Čechům, kteří se nenechají zmást a záleží jim na právu a milosrdenství. Měl jsem i mám radost, že i mladí z naší církve se za právo a milosrdenství staví veřejně, mimo jiné na demonstracích, které jsou potřebné jako protiváha vůči populistickému hlásání nenávistných polopravd. A to i za cenu konfliktu.
Ony konflikty ovšem mohou mít různý průběh. A i na podobě průběhu konfliktů velmi záleží, aby se činění milosrdenství a zastávání se práva nezvrhlo v násilný konflikt, v nenávistný zápas s odpůrci. Neboť to je riziko všech konfliktů. Nejprve je v popředí příčina sporu, problém, okolo kterého se konflikt rozvine. A v lepším případě se obě strany konfliktu pokusí domluvit na nějakém rozumném řešení problému, kvůli kterému se dostali do sporu. Například zaměstnanci se přou o výši mzdy se zaměstnavatelem. Dokážou spolu komunikovat, dohodnou se tedy nakonec na rozumném kompromisu. Ale často konflikty mezi jednotlivci i mezi skupinami mají jiný, neblahý průběh. Jedna strana místo toho, aby vzala vážně názor druhé strany a rozumně komunikovala, sáhne k slovním, posléze třeba i fyzickým útokům proti druhé straně konfliktu. Tu to ovšem rozhořčí a odpoví podobně. Což samozřejmě vyvolá opět odvetu. A konflikt takto pokračuje, dostává násilnou podobu, kdy původní předmět sporu se pomalu ztrácí v mlze a v popředí jsou čím dál tím více nepřátelské, třeba i násilné činy, kterých se obě strany konfliktu dopouštějí. Nastupuje vzájemné nepřátelství, doprovázené násilím a potom i nenávistí až za hrob. Konflikty mívají takový průběh. Někdy i tehdy, když vyrůstají ze zastávání se práva a činění milosrdenství. Stává se, že morální, spravedliví účastníci konfliktu se místo věcného rozhovoru setkávají s podpásovkami, s manipulací a nepřátelskými akty; tu se nechají ovládnout hněvem, sáhnou k odvetným opatřením a nenávist se zakořeňuje na obou stranách konfliktu, nepřátelské akty se řetězí. Místo nápravy nespravedlností je tu nekončící boj, mnohdy i krvavý. Nu a před tím Ježíš varuje slovy i příkladem, novozákonní knihy se k tomuto varování připojují. V Jakubově epištole 1,19–20 čteme: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.
V minulém století působili obránci práva a spravedlnosti, kteří odmítali násilí. Mahátma Gándhí v Indii, Martin Luther King v USA, Dom Hélder Camara v Brazílii. A další méně známí. Je historickým faktem, že tyto nenásilné aktivity nakonec přinesly trvalejší a hlubší změny k lepšímu, než násilná hnutí. Kéž by dnešní zastánci práva a spravedlnosti na tuto zkušenost nezapomínali. Když toto přání píši, tak myslím i na mladé lidi z evangelických rodin, kteří si odtud odnesli, že je třeba se stavět proti bezpráví i za cenu konfliktu. Jistěže ano, ovšem po způsobu Ježíše, tj. bez odvety za utrpěná příkoří, bez nenávisti.