Konec konstantinovské éry – skončit s dotováním církví?

Číslo

Protestant přetiskl v 9. čísle můj článek z Lidových novin spolu s kritikou Jana Duse. Jsem rád, že byl článek přetištěn, i když pro čtenáře Protestanta bych ho ovšem napsal jinak.

Můj článek vzešel z pocitu tísně a studu nad tím, jak se v médiích znovu a znovu s jistou blahosklonností přetřásají finanční potřeby a nároky církví. Cítím za tím skrytou hostilitu odrážející skutečnost, že – jak jsem napsal – většina veřejnosti je naladěna protikřesťansky a ještě víc proticírkevně, pragmatičtí politikové proto tahání o „restituční tečku“ s gustem prodlužují… Pro Duse jsou tyto průtahy stále méně pochopitelné, mně se to zdá průhledné. Rád bych se mýlil, ale cítím, že nás tento stát dotuje prostě proto, aby si to nerozházel s věřícími voliči a aby církve odvrátil od případné kritiky svého jednání. Opozice proti dotování neprotestuje z téhož důvodu. Takových peněz se bojím.

Dus se obává, že by církve po odluce musely svou činnost podstatně omezit. Já tvrdím – a toto tvrzení, jež je pro pohled zevnitř podstatné, Dus ignoruje – že duchovní život získá, respekt církví ve společnosti stoupne.

Věřím, že nám odlukou Bůh laskavě bere to, co je nám ke škodě a čeho bychom sami neměli dost odvahy se vzdát. Nejde mi o čistotu v nějakém moralistickém nebo izolacionistickém smyslu, jak naznačuje Dus. Rýsují se mi zcela konkrétní pozitiva. Věřím a doufám, zčásti i racionálně odhaduji, že se stane toto:

1. Křesťané v této zemi vezmou věc církve daleko více za svou, když na nich bude existence sborů záležet i po ekonomické stránce. Stoupne nejen finanční obětavost, ale i celková aktivita.

2. Někteří duchovní, kteří si – jak loni konstatoval synod – v době totality navykli rozhodovat o věcech sborů v podstatě autoritativně sami, se naučí vidět ve svých presbyterech a dalších aktivních členech rovnocennější partnery.

3. Establišmenty věroučně blízkých denominací najdou pod finančním tlakem cestu k užší spolupráci, kterou měly už dávno rozvinout.

4. Církve přestanou posílat mladé duchovní na mrtvé sbory, aby se tam demoralizovali tím, že budou s vypětím sil držet budovy a jakési formální pozice či nároky. (Rozumějte mi, prosím: Netvrdím o žádném určitém sboru, že je mrtvý, ale obávám se, že v jistém smyslu slovo „mrtvý“ vystihuje stav některých sborů.)

5. Církve budou lépe využívat svého majetku a lépe o něj budou pečovat. Ubude případů, kdy sbory hospodaří s nemovitostmi tak nemohoucně, že to pohoršuje veřejnost.

6. Některé sbory budou osvobozeny od duchovních, kteří rezignovaně omílají zvěst – snad jen proto, že by si jinde nevydělali ani tolik, kolik činí jejich skrovný plat. (Opět: Nesoudím žádného určitého duchovního, ale obávám se … viz bod 4.)

7. Nebudu se bát, že mi někdo řekne: „Tvoje církev se mě snaží získat pro Krista za moje vlastní peníze, děkuju!“ Církev bude více respektována a její blahodárný vliv na mladé lidi i na celou společnost, o nějž má Dus obavy, stoupne.

Římskokatolická denominace si při prosazování a zdůvodňování svých majetkových nároků počíná tak, že to ve veřejnosti budí hostilitu a posměch, věrohodnost ztrácejí všechny denominace. Jednání ve věci omylem restituované části Národního divadla (ten symbol!) je těžké výstižně označit slušným slovem. Za těchto okolností je odluka věcí nejvyšší naléhavosti a je třeba se od katolíků v těchto záležitostech distancovat.

Je třeba urychleně se připravovat na finanční samostatnost. V této přípravě se podle mého názoru zanedbávají dvě možnosti:

1. Průhlednost účetnictví. Mám důvěru ke svému sboru i k církvi jako celku, že se účtuje poctivě. Obětavost i celková aktivita členů by však byly větší, kdyby konkrétně věděli, kolik peněz bylo získáno z různých zdrojů, kolik bylo na náš sbor vynaloženo z celocírkevních prostředků – a kolik se spotřebovalo na jednotlivé účely. Jsem proti tomu zveřejňovat, jak platili salár jednotliví členové, ale chtěl bych vědět, kolik členů vůbec zaplatilo salár, kolik dalo méně než 200, kolik mezi 200 a 500 atd. Chtěl bych vědět, kolik jsme dali – jako sbor i jako celá církev – darem a na jaké účely, kolik stála správa církve a co jsme dotovali, kolik nám dal stát a podle jakého klíče apod.

2. Fundraising. Vyjádřím to příkladem, pro který nepůjdu daleko. Krásná misijní činnost bránického sboru, zejména jeho faráře Luďka Rejchrta, na dětském onkologickém oddělení nesporně příznivě ovlivňuje emoční stav dětí a jejich rodičů, a tím jednak působí blahodárně na proces uzdravování, jednak mírní utrpení všech, i těch, kteří se neuzdraví. Jsem si jist, že kdyby se vypracoval projekt, který by tuto činnost popsal vhodným způsobem, bylo by ji finančně ochotno podporovat ministerstvo, obec i jiné organizace, jež mají často velké obtíže s účelným vynaložením prostředků, jež jsou k dispozici pro neziskové organizace. (Předložené projekty bývají nekvalitní, záruka jejich solidnosti pochybná.) Nějaké procento z přidělených peněz by mohlo být použito i na farářův plat. Tomuto druhu „úřadování“ se musíme naučit, raději tedy dříve než později. V daném případě (i jindy) by šlo zároveň o vynikající svědectví pro odborníky a úředníky, kteří takové projekty posuzují a rozhodují o přidělování peněz.

Budeme čekat, až nás k těmto způsobům práce, které jsou samozřejmostí pro každé dobrovolné sdružení občanů, dotlačí odluka?