Rytmus jí tepe v krvi snad od narození. V delších hudebních celcích kloubí písně cikánské a slovácké s argentinskými a někdy i švédskými. Dovolují jí to nejen společné znaky vybraných lidových písní, ale i partneři jejího tria. V kompozici ukolébavek se „Dobrú noc, má milá“ prolíná s dvěma jinými, ale divák ukolébán není. Je udržován v napětí, aby byl vzápětí vyburcován trojhlasou slovácko-argentinsko-švédskou symfonií. Ida možná jen znovuobnovuje napětí, které má většina slováckých a cikánských písní.
Jan Skácel uprostřed šedesátých let v recenzi „Jaké to bylo letos ve Strážnici“ popsal radostnost i anachroničnost folklóru podbarveného ideologickým nánosem. Zdánlivé sblížení „písněmi našeho lidu“ je přebito touhou konečně už jet domů a pustit si desku s Luisem Armstrongem – slyšet a prožít něco autentického, co souznívá s naším životním pocitem. Interpretace lidových písní v podání Idy Kelarové si nehraje na folklór, ale zpřítomňuje to, co je přítomno v každé dobré hudbě a je dnes překryto středním proudem, komercí rockovou, folkařskou či folklórní.
Mnohé písně mohou ztratit svou vznešenost díky interpretům i posluchačům. Některé písně ji nikdy neměly a mít nebudou, jen rytmické 'm-ta-ta, 'm-ta-ta (999x), s nímž se dobře pije pivo a možná i několik hodin tancuje, ale nic monumentálního z něj nezaznívá. Ida zpívá monumentálně i pro poloprázdný sál (Třebíč 3. 5. 1994). Ani šedesát posluchačů nemusí být málo. Vznešené napětí zcela určitě posluchače podmanilo a otevřelo srdce pro písně, které se vzpínají a melodicky křičí, podobně jako modlitba úpícího k Hospodinu v situaci ohrožení a ponížení (Žalm 107).
Mnohé z písní vznikly jako obrana proti zoufalství nebo osamění a prozpívávají se k radosti a lásce. Z některých zaznívá odhodlání nepodlehnout ponížení nebo přezírání. Některé vzpomínají na Divadlo na provázku (200 cigaretek), na životní polohu, která se bránila rozleptávání lidství normalizační diskriminací. Všechny jsou spřízněny ne „lidovostí“, ale vzdorem transponovaným do rytmu i melodie. Kdo něco ví o tomto boji, ten může zpívat, ale i poslouchat, co neuslyší ze středně proudní záplavy melodií, která si na hloubku životního zápasu jen hraje. Podobně jako spirituály – vzdálení příbuzní – prokousávají se písně Idy Kelarové k radosti, naději a důstojnému lidství.