Z morálního hlediska je zapotřebí zákon o třetím odboji přivítat. Konečně si snad uvědomíme, že právní systém, vzniklý po únoru 1948, byl stejně nespravedlivý jako sovětský po roce 1917, italský po roce 1923, německý po roce 1933. Poúnorový právní systém byl nespravedlivý, protože diskriminoval podstatnou část společnosti a legitimizoval nadvládu a násilí jedné politické síly ve společnosti. Svědčí o tom některé právní dokumenty, výnosy státních úřadů, směrnice podnikových personálních oddělení. Z vyprávění víme, že k nespravedlivému jednání se nechali dotlačit například i někteří domovníci či tzv. domovní důvěrníci na městských sídlištích.
Komunistické nespravedlnosti dokládají rozsudky soudů. Soudci tehdy nestáli jen pod svrchovanou autoritou zákona, ale při rozhodování museli brát ohled „na zákon a celý právní systém“, což prakticky znamenalo, že soudce musel respektovat přání a tedy aktuální výnosy „Ústředního výboru komunistické strany Československa“. V případě politických odpůrců tento ústřední orgán určil, jak má být politický provinilec souzen. Soudce toto nařízení musel respektovat a doladit výši trestu v souladu s platnými zákony, pokud nešlo rovnou o trest smrti.
Podřízenost soudů a soudců byla zaručena ústavou z roku 1948. Nadřazená úloha Komunistické strany Československa (KSČ) byla ústavně vyhlášena roku 1960. Jako vedoucí strana se KSČ ovšem chovala prakticky již od roku 1948. V roce 1948 jí stačilo, že do ústavy prosadila nadřazenost komunistického politbyra všem státním institucím a přes ně ovládala celou společnost. Po celou dobu trvání komunistického režimu byli členové strany lidmi společensky a často i hospodářsky zvýhodněnými. To se projevovalo společensky konkrétně tím, že pouze komunisté směli zastávat vedoucí místa. V drtivé většině právě oni byli řediteli továren, nemocnic, škol všeho typu, pošt, dopravních podniků. Také jen oni mohli být vedoucími národních výborů, pracovních směn a dílen, vývojových a jiných oddělení. Každý podnik a úřad měl tzv. personální oddělení, které bdělo nad kádrovým profilem svých vedoucích činitelů i řadových zaměstnanců. Komunistický režim, včetně právního systému, byl tzv. třídní, byl nespravedlivý, diskriminačně-segregační.
Je více důvodů, které dokládají oprávněnost předcházejícího hodnocení komunistického typu spravedlnosti. Nejzávažnějším je zmíněná státní ústava z 9. května 1948 (zákon č. 150/1948 Sb.) Novou ústavu připravovalo již od roku 1946 více politických stran. Na počátku roku 1948 byly připraveny tři návrhy ústavy: národně socialistický, lidovecký a komunistický. Ústavodárné shromáždění přijalo komunistický návrh jednomyslně 246 hlasy z 300 řádných členů. Nepřítomní poslanci (54) již byli zbaveni poslaneckých mandátů nebo byli ve vazbě, popř. byli zlikvidováni a někteří se již ocitli v exilu. Není tedy divu, že v atmosféře strachu bylo schválení jednomyslné.
Ústava z 9. května 1948 byla inspirována sovětskou ústavou z roku 1936. Samozřejmě navazovala také na Československou ústavu z roku 1920, protože na samém počátku své totalitní vlády nemohla KSČ nepřevzít dosavadní demokratické instituce, ale vhodnou úpravou formulací mohla omezit jejich fungování. A to se jí povedlo dokonale, protože mezi členy KSČ bylo poměrně hodně vzdělaných právníků, kteří přesně věděli, které právní instrumenty z bohaté euro-americké právní tradice musejí být zlikvidovány, aby společnost fungovala podle jejich přání. Je proto pochopitelné, že ústava z roku 1948 neznala instituci ústavního soudu, aby nemohly být podávány stížnosti ohledně kvality zákonů k nějaké nejvyšší soudní instanci. Hlídáním souladu zákonů s ústavou bylo pověřeno předsednictvo Národního shromáždění, nikoli tedy nezávislý soud. Tak byla upevněna moc zákonodárců a podlomena kvalita zákona. Fakticky došlo k omezení nezávislosti soudu a kvality práva.
Dále došlo k upravení volebního práva zavedením jednotné kandidátky Národní fronty, soutěž stran byla zamítnuta. Shromažďovací právo bylo podmíněno souladem se zájmy pracujícího lidu. Také práva sociální, hospodářská a kulturní byla politicky podmíněna vlivem vedoucí úlohy stranického (komunistického) politbyra. Ústava byla novelizována v roce 1952, nešlo však o zavedení demokratických principů do řízení společnosti.
Ústava z roku 1948 nastolila možnost vydávání zákonů, které utvrdily nadřazenost jedné skupiny lidí nad ostatními, čehož komunisté hned vzápětí využili. Vydávali jeden zákon za druhým: zákon na ochranu lidové demokratické republiky (1948); zákon o státním soudu (1948); zákon o táborech nucených prací (1948); zákon o hospodářském zabezpečení církví (1949) a mnohé další zákony, včetně „pendrekového“ z roku 1989.
Proti tomuto nespravedlivému režimu se jen velmi těžce vedl nějaký odboj, ale vedl se. Někdy měl formu rezistence (tak jak tomu bylo u druhého odboje), někdy šlo o nedodržování některých stranických nařízení. V nemnohých případech se zdařilo vyvolat diskusi o chystaném zákonu (zákon o rodině). Velmi často si odpor vůči režimu jedinec přetransformoval na útěk z republiky (téměř jeden milion občanů v letech 1948–1989). Někdy došlo k odchodu se zbraní v ruce a jejímu použití v případě nouze. Ve vzácných případech se odpor vůči režimu projevil odmítnutím nástupu na vojenskou prezenční službu, někdy si odporující vyběhal tzv. „modrou knížku“, která zbavovala povinnosti jít na vojnu. Nemnozí již od padesátých let minulého století a mnozí od sedmdesátých let téhož století vytvářeli alternativní kulturu, organizovali podzemní církev či bytové vzdělávací semináře. Některé jmenované aktivity byly zmnohonásobeny působením Charty 77. V jiných případech alternativní náboženské a kulturně-vzdělávací aktivity vznikaly mimo akční rádius hnutí Charty 77. Nezapomeňme, že ve vzácných případech došlo k organizování stávky a k represím organizovaným komunisty proti pracujícím (Škodovka), a konečně, že v roce 1989 byla vyhlášena generální stávka.
Nejde hlavně o přesný počet odpůrců, ponížených, poražených, umučených, emigrantů a exulantů. Nemusíme zjišťovat všechny, kteří podlehli šikaně a diskriminaci na vojně a sáhli si na život. Hlavně jde o uznání, že režim byl nespravedlivý, diskriminující a v mnohých případech i zločinný.
Je mezi námi ještě mnoho pamětníků, takže se o komunistické minulosti příliš nemluví. Žurnalisté nás raději zahlcují otřásajícími fakty z předchozích období, a nelze popřít, že jsou děsivá: holocaust, odsun občanů německé národnosti (z nichž mezi námi mohlo nakonec zůstat jen 60 tisíc). Jako křesťané bychom však neměli mlčet o vinách našich dědečků a babiček, otců a matek, nás synů a dcer třeba zase za husákovské normalizace.
Protože byl poúnorový právní systém nespravedlivý, protože diskriminoval podstatnou část společnosti a legitimizoval nadvládu a násilí jedné politické síly ve společnosti, byl každý statečný odpor i odboj proti němu z morálního hlediska oprávněný a legitimní. Proto ti, kteří pociťovali k němu odpor (těch bylo hodně), a zvláště ti, kteří se odvážili vést proti němu nejrůznějšími formami odboj (těch bylo bohužel mnohem méně a také pro to přinesli oběti), jsou skutečně hrdinové a zaslouží si naši úctu a naše vděčné uznání jejich statečnosti a obětavosti. To je smysl onoho zákona.
Neměli bychom dnes žít v iluzích, že marxistická strategie řízení společnosti byla dobrá, ale že to dělali nedokonalí lidé. Neměli bychom si myslet, že komunistům nakonec nic jiného nezbývalo, protože západní demokracie selhaly. Nelegitimizujme jejich nástup svou neznalostí historie. Právní nástroje (ústava a zákony) usvědčují komunistické funkcionáře, že jim šlo o převzetí moci, nikoli o spravedlnost.
V šedesátých letech minulého století Martin Luther King Jr. na americkém kontinentě došel ke stejnému závěru, že v nenásilném boji o uznání důstojnosti všech lidí nelze spolupracovat s komunisty, protože jejich strategie řízení společnosti je zcela falešná a nevede k odstranění nadřazenosti na straně jedné, ani diskriminace a pohrdání druhými na straně druhé. Komunisté neměli potřebné nástroje k přetransformování společnosti a nemají je ani dnes.