Evropský parlament ve své rezoluci z října 1989 „bera v úvahu že žádný soud a žádná komise nemůže zkoumat svědomí jednotlivce…
– požaduje, aby všichni branci měli právo odmítnout kdykoliv z důvodů svědomí výkon vojenské služby, ať už se zbraní či beze zbraně, při plném respektování principů svobody a rovnosti při jednání s občany;
– požaduje, aby individuálně motivované prohlášení bylo dostatečným podkladem pro uznání a získání statutu odpírače z důvodů svědomí; …“
Poslanci Federálního shromáždění loni na jaře schválili zákon, který tyto zásady respektuje. Využilo jej zatím přes 30 000 občanů, což armáda chápe jako ohrožení své bojeschopnosti. Místopředseda vlády ČSFR dr. J. Mikloško ve zprávě k návrhu nového zákona uvádí:
„Možnost odmítnutí výkonu vojenské služby kdykoliv, tedy i v jejím průběhu, způsobuje v jednotkách a útvarech Čs. armády značný organizační neklid, narušuje výcvik, snižuje kázeň… Navrhuje se proto vyloučit možnost podávat žádost v době výkonu vojenské činné služby a v ostatních případech dobu podání žádosti časově vymezit…
Zákon č. 73/90 neuvažuje s možností (sic!) prověřit přesvědčivost a věrohodnost občanem uváděných důvodů. Dosavadní praxe ukazuje, že u vojáků v základní službě i u vojáků v záloze skutečná motivace k podání prohlášení neodpovídá důvodům uvedeným v zákoně. Hlavními důvody… je především menší schopnost vojáků vyrovnat se po nástupu vojenské služby s jejími těžkostmi…, možnost okamžitého řešení osobních nebo rodinných problémů.“
Na čí stranu v tomto sporu se postaví věřící poslanci FS ČSFR? Před rokem a půl vesměs podpořili dnešní verzi zákona, přestože vláda (generál Vacek, dr. Čarnogurský) prosazovala ustavení komisí až do poslední chvíle.
Problémy armády s neplánovaným odchodem, často nováčků, je třeba brát vážně. To ale znamená zamyslet se i nad tím, co vládní návrh vynechal: trvá nespokojenost s pomalostí změn v armádě; velkou část z oněch 30 000 tvoří ti, kdo nastoupili na vojnu před uzákoněním civilní služby a neměli tenkrát jinou možnost. Z deseti vojáků devět mohlo jednat nezodpovědně, nelze však proto omezit práva toho jediného, u něhož mohlo dojít ke skutečnému obrácení.
Závažný je problém komisí. Je možné a přípustné zkoumat svědomí jednotlivce? Jinde si již ověřili, že komise se při hledání skrytých pohnutek nevyhnou inkvizičním způsobům či naopak rezignujícímu formalismu. (Po 15 letech jsou dnes rušeny komise v Rakousku.) Jakými „objektivními důkazy“ má komise disponovat kromě informací z mateřské školky, kde si žadatel prý hrál s dětským samopalem? (Jen část žadatelů bude mít záznam v rejstříku či zbrojní pas.) Nakonec by komise pracovala metodou výslechu, který by ani autoritou vědců, natož pak duchovních, nebyl zbaven své podstaty nemorálního inkvizitorského aktu. Nemluvě o chytrácích, kteří se vždycky brzy naučí „správně“ odpovídat… Námitek proti komisím je více. Vládní návrh všemu nasazuje korunu, když říká, že „podrobnosti… o způsobu zřizování a činnosti komisí… stanoví obecně závazné právní předpisy republik“. Kdo tedy zabrání situaci, kdy dejme tomu slovenské komisi bude k rozhodnutí stačit razítko příslušného biskupa, zatímco česká komise si vyžádá třeba stanovisko domovního důvěrníka?
V příštích týdnech se dozvíme, jak poslanci o vládním návrhu rozhodli. 15. 9. 1991