Kolik je hodin?

Číslo

„Biblická abeceda“ K. H. Miskotteho

a „Hodina lásky“ P. C. Boutense

Nakladatelství EMAN vydává knihu K. H. Miskotteho „Biblická abeceda“, sérii kursů pro skupinky čtenářů bible. V kapitole nazvané „Slovo“ se překladatelé ocitli před zvláštním problémem: jeden odstavec končí větičkou v uvozovkách, bez udání pramene, zdánlivě jen okrajovou poznámkou: „Je hodina lásky“. – Díky obětavé pomoci několika nizozemských přátel1 jsme mohli trochu hlouběji nahlédnout do literárních a duchovních souvislostí Miskotteho textu – a jeden z těchto pohledů nabízíme i laskavému čtenáři.

1. Kolik je hodin?

Lidská řeč prozrazuje víc, než se zdá na první poslech. „Kolik je hodin?“ Čas tedy jest, neodvolatelně a nepřerušeně, jako veličina, u níž se nemění kvalita, ale jen kvantita („kolik“). Čas je stabilní souřadnice, po níž se musíme neustále dotazovat. – Pokud se nad tím zamyslíme, mělo by nám z toho být úzko, zvláště když nejde jen o hodiny, ale o minuty, sekundy a další úlomky takovéhoto „času“. Čím hlouběji se ponoříme do změti čísel – a vlastně už ne čísel, ale jejich utrhaných končetin, nerozeznatelně kmitajících v digitálním lesku – tím nicotnější by se nám mohly zdát nejen ty kratičké, ale i delší časové úseky, ano i hodiny, dny, měsíce, roky… Jakoby nás po celý život ovládal tento otrokářský, odevšad blikající „čas“. A jestliže čas „má“ nás, vleče nás ve svém proudu, – jak bychom my mohli „mít“ jej? Skutečně není divu, že ho tak často nemáme, nemáme čas na nic a pro nikoho. „Jsme vydluženi. Půjčil si nás čas. Komu nás jednou vrátí, nevíme, tak jako nikdo neví, kdo splatí úrok z našich životů“ (Jan Skácel).2

2. Kolik času zbývá?

Němci a Nizozemci se ptají trochu jinak: „Wie spät ist es?“ „Hoe laat is het aan den tijd?“ To je samozřejmě jen náhoda, ale chopme se jí – jako hozeného záchranného kruhu, abychom neutonuli v moři onoho bezčasého času. Hle, čas se tu měří od konce! (Vždyť proč se ptát „jak je pozdě“, není-li v dohledu nějaký termín?) A co je to za konec? Víra se chystá odpovědět, ale dejme ještě předtím slovo přírodě.

Při jaké příležitosti se o čas a o hodiny zajímal rozumný člověk v době, kdy ještě elektrická světla neproměnila noci ve falešné dny? Když ještě život probíhal ve zdravém přírodním rytmu? Minuta sem či tam… pročpak se starat o abstraktní čas, když se o slovo hlásily práce a život sám? A přece někdy – v noci – musel alespoň jeden bdít, aby připomínal všem: „Odbila dvanáctá hodina, chval každý duch Hospodina…“. Čím končí tento čas? Svítáním:

HODINA LÁSKY3

Kolik je hodin? Kolik času zbývá?4

Už slunce jasné vychází.

Rozlehlá louka, orosená

a nekosená ještě

žlutě a bíle kvete.

Stříbrnou cestou k azuru

vzhůru se táhne čistý proud.

Skřivan, ten blázen, ze srdce,

z plného hrdla zpívá:

nikdo tu moudrost nechápe,

každý ji rázem pozná.

Ta radost nezná míry,

ta radost nemá trvání.

Kolik je hodin? Kolik času zbývá?

Hodina lásky bije.

3. Jak dlouho ještě?

„Pověz nám, ponocný, kolik času zbývá?“ V noci se vynořují tísnivé otázky a noční strašidla zahánějí spánek. Za německé okupace Nizozemí se tak ptal i K. H. Miskotte, reformovaný farář v Amsterdamu. A s ním se ptali jeho posluchači: Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě máme snášet tu bezmoc a ponížení? (Nizozemská královská armáda po bombardování Rotterdamu kapitulovala a musela složit novou přísahu. Jen málokteří dokázali odmítnout a snést následky.) Jak dlouho máme přihlížet bezpráví, poslouchat lživou propagandu? Tehdy Miskotte pracoval na přednáškách o „biblické abecedě“:

„Odcizení od tohoto Boha (totiž Boha Izraele), nemůže nezpůsobit zmatení, nepravdivost, znásilnění, přehánění i vyprázdnění média ducha, jímž je řeč. Uniká se od řeči k činům, za něž se odmítá odpovědnost; uniká se do citů a nad slovo se vyvyšuje hudba – ne bez úmyslu vyhnout se tak tajemství bližního a obeplout jeho existenci; uniká se do pojmů, abstrakcí, čísel, kódů, statistiky, sloganů, značek, zkratek, bojových pokřiků, hesel…“5

4. Hodina lásky bije

A tehdy se objevuje překvapivá odpověď, zdánlivě nevěcná, vyhýbavá: „Je čas na lásku!“ – Nizozemský básník P. C. Boutens (1870–1943) si za války kladl podobné otázky jako Miskotte a mnoho dalších. Tvořil pod vlivem uměleckého hnutí „Osmdesátníků“, vášnivě zaujat antikou, kterou tlumočil jazykem svérázného tvaru. Už za svého života se dostal do čítanek, především ale do mysli vzdělaného člověka své doby. Na lásku i krásu si dovedl po celý život udělat čas. – V době okupace (Boutens odmítl vstoupit do proněmeckého spolku umělců) byl již vážně nemocen. Jak ale v překladu přiblížit atmosféru životní bilance, blížícího se zúčtování? Všedním „kolik je hodin“? Bezmála vulgárním „kolik je“? Dosaďme cosi naléhavějšího a melodičtějšího na místo pouličního chvatu – proč ne lidovou písničku? Rožnovské hodiny

 

Kolik je hodin? Kolik času zbývá?

Slunce se blíží zenitu.

Vzduch jako žhavý oceán

do hloubi spouští na zem

paprsky zlaté – pole lán

se zalyká tím žárem.

Jiskřivý srp se smýká zrnem proschlým,

do kůže zpět se vkrádá křehký stín.

Jen luna bledá,

nebesky jasná

prohlédá leskem modravým.

Kolik je hodin? Kolik času zbývá?

Hodina lásky bije.

5. Umění? Ad meliorem partem

Na tuto báseň myslel Miskotte, když formuloval další věty své úvahy o lidské řeči. Přemýšlel také o tom, je-li to báseň křesťanská? To jistě také, ale nikoli proto, aby pak cenzorsky rozhodl o její použitelnosti. Právě proto, že usiloval především o pochopení řeči bible, vstupoval Miskotte do rozhovorů s lidmi: ať už se svými farníky nebo posluchači na univerzitě anebo – i nepřímo – s představiteli soudobého literárního života. Poučen Martinem Buberem, chtěl druhého chápat ve vztahu „já–ty“: pochopit jeho lepší stránku, osvojit si jeho nejlepší formulace do vlastního výraziva. Jak se tedy – vedle všeobecně upadlé řeči na straně jedné a vedle řeči biblické na straně druhé – vyjímají slova básníků, barvy malířů, tóny skladatelů?

„… Anebo (a v tom je už touha po cestě nazpět) se uniká do bílé magie umění, do divu zpívajícího, soběstačného, dokonalého výrazu. Na to jsme asi odkázáni, chceme-li zůstat lidmi. Pamatujme však: umělecké dílo nemůže být řečí – řečí oslovující, zavazující, obrácenou k „ty“ – a také jí nemusí být. Kdežto slovo je jiného řádu: nenáročnější, otevřenější, služebnější, zranitelnější. Je to řeč srdce, odpověď na volání Hospodinovo za našich dnů. ‚Hodina lásky bije.‘“6

6. Skrytý citát

Posledně citovaná Miskotteho slova jsou klíčem, trojím vrcholem Boutensovy básně. Miskotte jejího autora neuvádí a překladatel z cizí země by si citátu vůbec nepovšiml bez laskavé pomoci tuzemských znalců. Ale jedna odpověď vyvolává další otázky: proč Miskotte cituje právě z této básně? A nemělo by se při překladu (zvláště pak do češtiny) naznačit, že mohla být inspirována Máchovým Májem? Literární historici by mohli doložit, že Boutens si dopisoval s pražským Němcem Rainerem Mariou Rilkem, který zase znal Máchu i jeho Máj. A není snad Boutensově i Máchově básni společný důležitý motiv přírody? A hlavně: bylo to legitimní, když Miskotte, protipohanský horlivec, použil obrazu pohanské bohyně Venuše pro vyjádření Boží Lásky? A navíc z básně, která jakoby chápala čas mýticky, v závislosti na nebeských tělesech?

7. Jenže když dva říkají totéž,

není to totéž. Kdy „je lásky čas“ podle Máchy? Prvního máje, když hrdliččin zve ku lásce hlas. Na jaře, kdy příroda se probouzí, tehdy je čas na lásku. Ale jindy? – A kdy „je hodina lásky“ podle Boutense? Ráno, v poledne i večer, jinými slovy vždycky. Tato láska musí tedy být čímsi větším, trvalejším.

Jakkoli lákavé možnosti se nabízejí literárně-kritickému srovnávání, při překladu Miskotteho „Biblické abecedy“ palčivé otázky jeho doby se jeví jako důležitější než romantický cit českého básníka. Jak dlouho ještě potrvá národní ponížení? Kdy přijde svoboda? Kdy přestanou deportace židovských spoluobčanů? Kdypak už válku vystřídá mír? – A kdy bude možné psát zase bez obav a bez okolků, bez narážek srozumitelných jen zasvěceným?

 

Kolik je hodin? Kolik času zbývá?

Je večer: zlatem červánků

zestará, zkrásní světa tvář.

K nebi jak v dešti stoupá světla proud

již do svobody probouzí se větrů hlas.

Už ke stanici kodrcá se vagón poslední

a mrtví kynou ze tmy – ze zdi východní.

A nad cimbuřím na západní straně,

na nebi v záři zelenavé

Venuše zlatá zjeví se

tak náhle, v čistém jasu. –

Kolik je hodin? Kolik času zbývá?

Hodina lásky bije.

 

8. Čas otázek a odpovědí

Avšak – byly vůbec tyto otázky a odpovědi přítomny již v básni Boutensově? Nebo je v ní teprve později hledal Miskotte? Nebo snad v Miskotteho přednáškách jeho posluchači? Anebo to celé je teprve mnohem pozdější, naše spekulace? – Na otázky takto položené, totiž zařazené do logické posloupnosti času, neúprosně plynoucího od neznáma do neznáma, je odpověď nesnadná. – Paradoxně snadnější je odpovídat v čase živém, jehož středem jen Ten, kdo má čas pro nás: nikoli čas měřený střídáním jitra a večera, ale čas vyměřený dvojím jitrem. Je to čas poutníků, kteří vědí o společném cíli, společně čekají a povzbuzují se: Kolik času zbývá do svítání? „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ (Ef 5,14)