Na setkání mládeže Taizé v Praze přivezli hosté z Ruska časopis PROTESTANT, nezávislý měsíčník evangelických křesťanů – baptistů. Jeho samotná existence je dokladem rychle se vzmáhajícího náboženského života v Rusku. P. Abraškin v poznámce „Až dosud nám pomáhal Hospodin“ vzpomíná:
Po třech letech vězení se v roce 1987 vrátil A. T. Semčenko, dnešní šéfredaktor. Tehdy se s přáteli rozhodl založit nakladatelství. Název „Protestant“ navrhl N. Šatalovskij, protestantský publicista a básník. Někteří v tom viděli pouhý negativistický „protest“, většina se však shodla na širším pojeti protestantismu jako světa evangelia, harmonie, tolerance. Proto také nakladatelství Protestant chce tisknout „všechny, kdo lidem přinášejí světlo, pokoj a lásku: nejen baptisty, ale také luterány, adventisty, pentekostály, pravoslavné, katolíky“. A skutečné v 11. čísle (listopad 90) nacházíme vedle sebe polemiku s Darwinem, obsáhlé pojednáni o Lutherovi s ukázkou jeho díla, úryvek z knihy M. L. Kinga Kroky ke svobodě, několik osobně laděných i básnických svědectví o Bohu, a také rozhovor s E. V. Černěcovým, předsedou Rady pro věci církevní při radě ministrů SSSR: tento úřad bychom mohli srovnat s naším bývalým sekretariátem pro věci církevní při ministerstvu kultury.
Černěcovyj se podílel na přípravě zákona „O svobodě vyznání a o náboženských organizacích“, který byl Nejvyšším sovětem přijat 1. 10. 1990. Zmiňme zde několik pozitivních faktů. Zatímco ještě loni bylo možné dostat se na několik let do vězení za vyučováni náboženství většího počtu dětí, v zákoně dnes stojí, že církevní organizace mají právo na vlastní výuku, nejen náboženskou, na všech třech stupních. Zákon dále zaručuje přistup k hromadným sdělovacím prostředkům.
Respektovány mají být jak náboženské organizace, tak i různé misijní spolky a sdruženi: církve nejsou již uzavřené komunity, ale obracejí se do svého okolí. – Dalekosáhlé důsledky by měl mít odstavec o tom, že se zakazuje státní financování ateismu. Výsledky vědeckého bádání nesmějí být zneužívány k protináboženské, ale ani k náboženské propagandě.
Realizovat tyto zásady ovšem není jednoduché. Často se staví na odpor místní úřady, které – například v Petropavlovsku – nedovedou pochopit, jak je možné, že náboženskou literaturu jim teď přivážejí letadla přímo z Německa…
Zákon dále pověřuje Radu ministrů SSSR vytvořením (nového) úřadu pro věci církevní. O změnách ve vlastním úřadu se však Černěcovému nechce příliš hovořit… Ukazuje se. že v něm pracuje již 11 let a je tedy logické, že se častokrát obhajuje: většinu pracovníků prý tvořili slušní lidé, kteří bojovali za práva věřících… pomáhali registrovat náboženské společnosti… zabránili věznění krišnovců… umožnili dováženi náboženské literatury… Ten, kdo ještě za Brežněva pracoval v centrálním úřadu pro potlačení náboženské viry, bojuje nyní za náboženskou svobodu. S takovou „přestrojkou“ se setkáváme u mnoha lidi nejen v Rusku. Tato vrstva lidí vždycky poukazuje na vlastní zkušenosti a brání se zásadním změnám; pokud k nim dojde, mění svou orientaci o 180 stupňů.
Ale vraťme se raději k Protestantu a základním údajům: Adresa redakce: Moskva, Mukomoinyj projezd, d. 1, korpus 2. Korespondence na adresu: 123290, Moskva, ab. jaščik 83. Hlavni redaktor: Aleksandr Semčenko, zástupce Petr Abraškin.