Dva luterští theologové obzvláště ovlivnili myslitele 20. století. Dva antipody, hleděno očima religionistů. Dietrich Bonhoeffer, průkopník nenáboženské interpretace evangelia, jehož hlas jakoby dozníval v příboji rozlévající se religionistické vlny, na jejímž hřebeni stále trůní Rudolf Otto, autor studie o svatu. Jeho průkopnická studie „Svato“ z roku 1917 vyšla pod názvem „Posvátno“ (Vyšehrad, 1998), v překladu Jana J. Škody. R. Ottu do české religionistické literatury uvedl M. Mrázek (J. Heller, M. Mrázek, Nástin religionistiky, Praha 1988).
„Svato“ není morální kategorií, netýká se mravní dokonalosti, ani zdogmatizované racionality. Je něčím, bez čeho „není náboženství náboženstvím“ (s. 21). Otto to dokládá rozborem biblických textů svědčících o bázni Boží. Pro religionisty je inspirující Ottův objev, že svatost je konstitutivní i pro jiná náboženství (Eliade, Mýty, sny a mystéria, Oikúmené 1998, s. 106). To vede dnes mnohé do „mezináboženského“ rozhovoru. Nicméně Mrázkovo zkoumání „biblicky“ pojatého svata naznačuje, že Bonhoefferova snaha nebyla a není – po jistých korekturách – nelegitimní.