Pokusím se stručně odpovědět na dotaz MUDr. Pavla Jerieho (Prot 2/00) k mému rozhovoru s I. Ryšavým (10/99). Termín „klient“ jsem použil vždy, když jsem se pohyboval na půdě psychoterapie. Snažil jsem se tím vyjádřit odlišnost povahy vztahu mezi psychoterapeutem a tím, kdo psychoterapii podstupuje, oproti tradičnímu vztahu lékař–pacient, běžnému v jiných oblastech medicíny. U psychoterapie očekáváme „od klienta“ větší aktivitu v léčení, názory terapeuta nejsou závazné rady, ale spíše komentáře, nabídky druhého člověka. Vztah je rovnocennější, terapeut je méně autoritativní. Na našem oddělení tuto skutečnost zdůrazňuje i to, že terapeut a klient se vzájemně oslovují křestními jmény, terapie probíhá v civilním oblečení. Terapeutem může být stejně jako lékař i psycholog, zdravotní sestra či sociální pracovnice k tomu vyškolená. Při prostudování významné učebnice psychoterapie původem z USA zjistíme např., že z osmnácti nejvýznamnějších současných psychoterapeutických směrů používá sedmnáct termín klient, pouze jeden pojem pacient. Nejedná se tedy o českou specialitu, ale o termín v psychoterapii běžně používaný. Psychoterapie je obor, který leží na hranici mezi medicínou a jinými pomáhajícími profesemi. Pokud je mi známo, termín klient je používán především v poradnách různého druhu (především různé formy psychologické či sociální pomoci). V medicíně se u nás nadále používá tradičních termínů lékař a pacient, na kterých, domnívám se, není důvod něco měnit. Je pravda, že po roce ’89 se u nás začalo více diskutovat o tom, jak má vypadat vztah mezi lékařem a pacientem, nevedlo to však ke změně používaných pojmů. Naši klienti podle mého názoru v jistém smyslu jsou skutečně našimi zákazníky. Přicházejí s tím, že mají nějaké potíže či problémy, a my se snažíme jim něco nabídnout – odbornou pomoc, které říkáme psychoterapie. Termíny obchodník či podnikatel však v našem prostředí vyvolávají představy asi velmi vzdálené tomu, co je náplní „podnikání“ terapeuta, a proto bych jich v daném kontextu asi nikdy nepoužil.
Číslo