Záznam z rozhovorů s reformovanými Čechy v Chorvatsku a Srbsku
Od r. 1989 jezdíme s přáteli téměř každoročně do českého reformovaného sboru ve Velkém Središti v Srbsku, od r. 1994 i do českého reformovaného sboru v Bjeliševaci v Chorvatsku. Oba sbory patří k tamní – srbské a chorvatské – reformované církvi. Před posledním odjezdem nám (Petrovi Maláčovi a mně) redakce Protestanta stanovila několik témat, o kterých bychom měli s tamními lidmi hovořit a vyposlechnout, jak se k nim staví. Rozhovory probíhaly průběžně, spíše příležitostně; byly zaznamenávány písemně, diktafon nebyl k dispozici. Na otázky odpovídala v Chorvatsku kurátorka sboru Zdena Pagáčová (ZP), 72 let, v Srbsku manželé František a Elisabeta Hájková (FH a EH) ze Srediště, oba cca 80 let, jejich syn ing. Karel Hájek a jeho manželka Ludmila (KH a LH) ze Šídu, oba cca 48 let, dále členka sboru Věra Sokolová (VS), cca 65 let.
Názory se přirozeně lišily podle věku, založení, i zaměření i celkového rozhledu těch, s nimiž jsme hovořili. Zároveň však naznačovaly i rozdílnou situaci na obou místech. Otázky během cesty 18.–22. 10. 2007 kladl a odpovědi zpracoval Jan Trusina.
Co pro vás ve vaší „menšinovosti“ znamená sbor, resp. církev?
ZP: Zdejší Češi nemají pocit menšinovosti kvůli svému češství, způsobem života se od Chorvatů neodlišují. Z hlediska víry tu ten pocit menšinovosti však je. Reformovaná církev je maličkou menšinou. Tak dochází k tomu, že např. při uzavírání manželství naši mladí lidé raději přestupují na katolictví; to za socialismu nebylo, teď ano. V této situaci sbor a církev znamená mnoho. Za komunismu jsem chodila do kostela a neměla jsem pocit, že by mi někdo chtěl bránit. – Pro mne je sbor a církev to nejhlavnější, už proto, že při svém tělesném postižení nemohu nikam jít. – Sbor je mi pomocí v mé víře, ne v mé „českosti“. Proto také ani v našem „českém“ sboru neklademe důraz na to, aby tu vše bylo česky, ale aby to bylo srozumitelné všem. Jsem ráda, že se místnosti v našem kostele využívá i k vyučování češtiny. Jsem ráda, že se tu káže i česky. Ale nestojím o to, aby se česky kázalo každou neděli, mladá generace už by všemu nerozuměla. Kdyby sem např. měl přijít kazatel nebo nějaký pracovník z Čech, musel by umět chorvatsky. Na češtinu a na kulturní výchovu je tu Česká beseda.
EH: Sbor pro mne znamená moc: útočištné místo, kde se duchovně nakrmím. Je důležitý pro udržení víry i jazyka, ale znamená také starosti a práci.
VS: I když je tu hodně církví, nikdy jsme se nehádali. Po nás znamená sbor místo, kde se rádi sejdeme, kde je domluva. I když je kolem nás moře Srbů, to nevadí. V posledních měsících se ve Središti usadilo hodně uprchlíků, jsou jiní, ale normálně se s nimi stýkáme. Já sama jsem jim po dlouhý čas otevřela svůj dům.
Jak jste na tom se zařazením do církve ve své zemi?
ZP: Jsme součástí Reformované křesťanské církve v Chorvatsku, která má přibližně 4 tisíce členů v asi 15 sborech. Je řádně organizovaná, v čele je biskup. Většina sborů je maďarské národnosti, několik chorvatských. K nám přijíždějí dvakrát za měsíc farář (a biskup) Langh z Vinkovců, příp. jeho vnučka, která končí studium teologie, a dvakrát za měsíc farář Branimír Bučanovič ze Zagrebu, který kromě nedělních bohoslužeb vyučuje i děti a vede i schůzky mládeže.
EH: Patříme k maďarské reformované církvi v Srbsku, maďarský reformovaný farář z Pančavy sem přijede jednou, dvakrát do roka. Když jsme teď opravovali kostel, dostali jsme – kromě jiných peněz z ciziny – i dar z chorvatské reformované církve (odsud ne).
Jak zvládáte důsledky válečných konfliktů; došlo k nějakému posunu v hodnocení apod.?
ZP: Extrémní názory má jen malá menšina. I lidé, kteří žijí v srbsko-chorvatském manželství, si rozdíly ani neuvědomují. Mezi „malými“ lidmi by k problémům ani nedošlo, kdyby je nehecovali politici a novináři. Kdyby radši smiřovali a ne rozdmýchávali oheň! To se však objevuje i na katolické straně, u některých jejich předáků, např. hesla „Bůh a Chorvati“, „Boží Matka – královna Chorvatů“.
VS: Srbská vláda se stará, aby se situace konsolidovala, uprchlíci dostávají hmotnou pomoc, s jejich návratem do Chorvatska se nepočítá. – Daly by se uvést příklady, jak si lidé různého původu rozumějí, nejen Srbové a Chorvati. Příklad: když se můj synovec – Srb – chtěl podívat na místo, odkud musel utéci, jel tam s obavami, ale byl od tamních lidí pěkně přijat. Bydlí už tady v Srbsku, ale rozbořený dům, který tam má, si opravuje, třeba pro syna.
EH: Ve Središti jsme válku s Chorvaty vůbec nepocítili. Žije tu pár Chorvatů, ale žádné nepřátelství vůči nim není.
KH: V Šídu (skoro na hranicích s Chorvatskem) bylo hodně Chorvatů, na začátku války se vystěhovali nebo byli vystěhováni do Chorvatska. Ti, kteří zůstali, teď problémy nemají. Po první vlně protichorvatských – konkrétně protikatolických – nálad se situace uklidnila, teď se např. opravila řada katolických kostelů.
LH: Nejtíže to nesou ti, kterým někdo zahynul.
KH: V době války jsme museli být loyální. Kdybychom např. nenarukovali do vojska, když přišel povolávací rozkaz, museli bychom se vystěhovat. – Pokud jde přímo o to, že jsme národnostní menšina: V době války k menšinám nebyla důvěra. Zvláště Srbové, kteří v době války přišli do našeho města z jihu Srbska, se na menšiny (Slováky, Rusíny, Čechy) dívali mnohem podezíravěji než zdejší lidé. Teď už je to jiné, teď se např. příslušník jedné menšiny dostal i k policii.
Čím teď žijete, jaká každodenní témata vás pálí?
ZP: U nás teď budou volby, ale to není nejhlavnější téma. – Můj osobní problém: bolesti při mém zdravotním postižení; očekávaná operace kloubů; aby nenapadl sníh a abych mohla jezdit autem; ale mám vše, co potřebuji. – Nejhlavnější problém: aby hospodářství posílilo; peníze a práce. Je hodně nezaměstnaných, ale třeba zedníků a dělníků v loděnicích a na lodích je stále nedostatek. Říká se: „Hledá práci, ale prosí Boha, aby ji nenašel.“ Přicházejí k nám na práci i lidé z Bosny, zvlášť na těžkou a sezónní práci; jako dříve naši chodili na práci do Německa, tak teď odjinud přicházejí na práci k nám.
KH: Lidi trápí, jestli mají nebo nemají práci, jak jsou za ni placeni, nezaměstnaných je tu hodně.
LH: Mluví o zdraví a o starostech v práci.
VS: Lidi trápí drahota, mnoho lidí žije ve velké chudobě. Ale jsou instituce a zařízení, kde dostanou zdarma oběd; tam přichází na 20 tisíc lidí. V zemi je 56 národních kuchyní, kde se vaří pro staré a nemajetné.
Co pro vás znamená spojení s Čechami a zdejší církvi?
ZP: Pro mne i pro náš sbor to znamená velmi mnoho. I to, že přichází česká literatura, ale málokdo to čte. Kdyby nebylo ČCE a osobních kontaktů s českými evangelíky, neměli bychom v Bjeliševci kostel. Mnoho znamená práce bratra faráře Brodského. – Já sama jsem chtěla v Praze studovat teologii, bylo to v r. 1956, ale po dvou týdnech v Jirchářích jsem se musela vrátit. Od té doby mám však osobní kontakty.
EH: Líbí se nám vaše starostlivost o nás, dotýká se to přímo našeho srdce: že i když je nás málo, nejsme zapomenuti.
VS: Je nás málo, v této situaci pro nás spojení do Čech znamená velmi mnoho. Po duchovní i hmotné stránce. Kdyby nebylo ČCE, b. Brodského a dalších, nemohli bychom např. opravit kostel. Od obce dináry nedostaneme.
Zajímá vás členství v EU? Vidíte to jako perspektivní řešení pro vás, (když tam Slovinci už jsou)?
ZP: To je teď hlavní starost našich politiků, abychom se dostali do EU. „Obyčejní“ lidé se na to dívají různě. Já sama si myslím, že když v Evropě žijeme, tak tam patříme. Nevím, co získáme nebo ztratíme, ale spíš bych řekla, že můžeme získat.
KH: Patříme k Evropě, chtěli bychom se spojit s ostatními v Evropě. Chtěli bychom tam, ale nevíme, co tam pro nás bude lepší. Tady je hodně nezaměstnaných, někteří už hodně dlouho, třeba EU v tomto ohledu pomůže. – Velký problém je s Kosovem; každý má svoji pravdu, tady by EU těžko mohla pomoct. Problém dnes není Srbsko a Chorvatsko, křesťané a muslimové, ale Kosovo (škipetaři).
VS: Všichni ti „hlavní“ chtějí do EU. Nevím, někde (v některých zemích, co už jsou v EU) si to chválí, někde ne. – A že by nám EU pomohla s Kosovem? Muslimové tam pořád zabíjejí Srby, „umproforci“ to nezachrání, od EU si v tomto ohledu nic neslibuji.
Synod Českobratrské církve evangelické na svém 3. zasedání 31. synodu ČCE v květnu roku 2005 usnesl zřídit místo celocírkevního kazatele pro české sbory ve východní Evropě. Do této funkce byl povolán Petr Brodský a práce se ujal 1. 2. 2006.
Středo a východoevropská „diaspora“ není veliká. Dva nezávislé evangelické bratrské sbory na Ukrajině (Bohemka, Veselynivka), Reformovaný sbor v Chorvatsku (Bjeliševac), Reformovaný sbor v Srbsku (Veliko Srediště), Rumunsku (Peregu Mare) a Polsku (Zelów) s významnými krajanskými komunitami i v Lodži, Belchatowě a Kleszczowě.
Tyto sbory tvoří krajané, kteří před sto i více lety odešli z vlasti do exilu z důvodů náboženských – komunita zelowská a bohemsko veselynivská – nebo pouze jen ekonomických – Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko.
Je pozoruhodné, že ve složitých podmínkách si do dnešního dne – pravda někde více, někde již méně – uchovali víru, jazyk a tradice. Prožili mnohá trápení, hladomory, období perzekucí, kdy se např. církevně a nábožensky nesměli projevovat (Ukrajina). Po roce 1989, kdy padá „železná opona“ směrem na západ i na východ, dochází k obnovení kontaktů, které byly na celá desetiletí přerušeny. Otvírá se řada nových příležitostí vstoupit do osobních kontaktů s těmi, kteří nejenže osvědčili svoji víru, ale projevili i touhu po stycích s prostředím, ze kterého kdysi jejich otcové a matky vyšli. Bylo na co navazovat, například již v minulosti se o krajany v Bohemce a Veselynivce zajímala Česká reformovaná církev (1908–1914) a od roku 1922 Českobratrská církev evangelická spolu s Jednotou Kostnickou například organizovala pomoc hladovějícím v Sovětském svazu, a tak se významně podílela na „zmírnění“ převážně uměle vyvolaných hladomorů v roce 1921–22 a 1932–33.
Cílem pomoci a kontaktů s výše uvedenými sbory není nějaký cílený útok ČCE na jejich stávající situaci, nýbrž na základě dříve získaných zkušeností pomoci oživit, povzbudit tradice pocházející z českého prostředí a nabídnout pomoc duchovní a případně i materiální, která ovšem vždy plně respektuje místní zvyklosti a řády. Nejde o vytváření „skanzenů víry našich otců a matek“ dle našich představ, ale cílem je s naší pomocí vytvořit otevřená společenství, která z pohledu místních specifik se mohou zařadit do společenství té či oné země, včetně ekumény.
ČCE prostřednictvím svých finančních prostředků se podílela na stavbě „shromáždění“ v Bohemce, Veselynivce a Bjeliševaci, vypomohla při opravě kostela ve Velikom Središti, podporuje a z větší části financuje účast dětí na letních táborech a kurzech, prostřednictvím pověřeného pracovníka se podílí i na duchovní práci v těchto sborech. Téměř tříletá zkušenost ukazuje, že volba synodálů byla správná a užitečná. Lze jen pro budoucnost prosit, nechť všechno to naše úsilí – a nápadů o spolupráci a kontaktech přibývá – překlenuje Boží přízeň a požehnání, protože bez takovéto „nadstavby“ nelze ničeho dosáhnout.
Petr Brodský, celocírkevní kazatel pro české sbory ve východní Evropě 19. 1. 2008