Baptisté nikdy v Čechách nebyli velkým společenstvím. Duchovní tradice, kterou ve svém pojetí církve reprezentovali a dodnes (byť poněkud nejistě a roztřeseně) reprezentují, zůstává v našich krajích menšinovým a trochu exotickým žánrem. Možná, že i tato těžko únosná a pro někoho frustrující menšinovost je příčinou současné krize, kterou prochází Bratrská jednota baptistů. Metaforicky by bylo možné říct, že v lese – nebo spíš drobném remízku – českého baptismu se prohání vichr, který v už tak dost řídkém porostu hrozí napáchat veliké škody. Věroučné spory, které stojí v pozadí dnešního stavu, jsou spletité. Jistě i rozhovor o jejich obsahu je na místě. Já bych se ale v tomto krátkém článku raději omezil jen na rekapitulaci některých faktických událostí, které by měly být srozumitelné i tomu, pro koho je teologie španělskou vesnicí.
Příběh začíná jedním velkoměstským sborem. Toto společenství patří do BJB, dokonce se řadí mezi jeho nejstarší členy. Je ovšem pravdou, že již od doby svého vzniku si nese také pověst enfant terrible. Daří se v něm nekonvenčním myšlenkám, tu a tam jeho členové překročí hranice církevních zvyklostí, do společných rozhovorů vnáší zneklidňující prvky. Proto se opakovaně stává, že se v BJB objeví názor, že by všechno bylo klidnější a radostnější, kdyby byl tento sbor z remízku vykácen. Někdy se tato myšlenka objeví ve formě nabídky či apelu: samotným by vám bylo lépe… Jindy nabere podobu konkrétního návrhu na vyloučení. Sbor ale odejít nechce. Rozmanitost nebere jako újmu a stále se cítí plnohodnotnou součástí celku. Snad i proto, že ke své spokojenosti nepotřebuje, aby všichni byli stejní, jako on – více si zakládá na hledání, než na hájení nalezeného. K nelibosti mnohých se plány k vykácení nedaří realizovat a poklid myšlenkové uniformity je tak trvale narušován.
Nastává překvapivý zvrat. Sbory, které v minulosti patřily mezi nejhlasitější kritiky názorové různosti a usilovaly o nastolení zřetelnější jednoty, oznamují svůj odchod. Poté, co se nepodařilo rozbít pestrost společenství vyloučením nonkonformistů, „kácí“ se v remízku odchodem uražených strážců pravověří. Člověk nemusí být detektivem, aby pochopil, že deklarovaná jednota asi nebyla motivem tohoto kroku. Monokulturní les není lesem, ale umělou pěstírnou neschopnou trvale přežít. Strach z různosti je strachem ze života. A ten, kdo se prohání mezi stromy se sekerou, sotva přesvědčí, že jeho úmysly jsou ty nejčistší.
Ještě zajímavější je argumentace, která tento aktuální výsek remízku provází. Různost by prý mohla být příčinou Božího odvratu od církve. Možná, že se všechno to z Ameriky okoukané misijní snažení nedaří právě proto, že několik desítek lidí v jednom pražském sboru drobí myšlenky i mimo hranice předpřipravených krabiček. Možná, že právě jejich přehnaná otevřenost je na vině toho, že remízek už dávno není obřím lesem. Tato argumentace není nijak nová. Už v Římě prvních století, když se něco nedařilo, byli na vině ti, kdo neobětovali společným bohům. Když hladina Tibery příliš stoupla nebo klesla, mohli si být nonkonformní křesťané a židé jistí, že někdo navrhne jejich okamžité vykácení.
Slovo závěrem? Události v BJB nejsou rozhodně světodějné. I kdyby tato aliance zmizela z povrchu, českou společností by to jistě neotřáslo. Přesto je poučné sledovat, jak se lesy sázejí, spravují i kácí. Pokud tento malý remízek nepřežije nebo se promění v uniformní jednodruhovou pěstírnu, bude naše krajina zase o zlomek chudší.