Kdy je rozhodnutí pro válku legitimní

Číslo

(K rozhovoru s Jakubem Trojanem)

Stěží lze různá stanoviska k nynější válce redukovat na problém legality a legitimity. I uvedený historický příklad kulhá. První světovou válku nezahájili českoslovenští legionáři a Masaryk. Tehdejší československý odboj vznikl až poté, co se rakousko-uherská vláda rozhodla přepadnout Srbsko.

Tím méně lze tvrdit, že nyní jsou proti válce stoupenci legality. Prohlášení rady EKD z 24. ledna 2003 vedle požadavku, aby byly zachovány Spojeným národům všechny stále ještě dostupné možnosti uskutečnit cíl, kterým je odzbrojení Iráku, formuluje sedm dalších výhrad, na nichž legitimita války závisí, a to

– o válce lze uvažovat jen v extrémním případu nouze

– často nedosahuje cílů, pro které je vedena

– je oprávněna v případě sebeobrany

– nemůže přicházet v úvahu, má-li za cíl změnu režimu v jiném státě

– a už docela ne při svévolném rozšiřování pojmu prevence

– musí zde být důkaz, že selhaly všechny ostatní pokusy

– avšak i tehdy se cíl bezpečí a stability může stát v důsledku války nedosažitelným.

Z daného textu vyplývá, že požadavek legality se v něm kloubí se zřetelem k legitimitě, válka se neodmítá absolutně, nehlásá se tedy pacifismus.

Jde o samotnou věc, zda ohrožení iráckou totalitou je aktuální (17. 3. 2003 si to bývalý britský ministr zahraničí Robin Cook nemyslel), nikoliv o to, že o tom Amerika s Velkou Británií nedokázaly přesvědčit. Jakub Trojan vidí legitimitu americko-britského přepadu Iráku v jeho dvou agresivních válkách, v použití zbraní hromadného ničení a v tom, že jde o totalitní režim.

Zde ovšem nutno nezapomínat, že irácký vpád do Iránu 1980–1988 se těšil plné podpoře USA. Iránská islamistická vláda sledovala tehdy ostře protiamerický kurs a její vnitřní politika měla mnohem totalitnější ráz, než je tomu nyní.

Irák použil chemické zbraně v roce 1984 (a zřejmě i později) proti Iráncům, v r. 1988 proti Kurdům a r. 1991 proti šíitským povstalcům. Tehdy to zákrok velmocí nevyvolalo. Jako argument pro nynější útok na Irák by to mohlo sloužit teprve po zodpovězení otázky, zda hrozilo takové nebezpečí v situaci, kdy v Iráku působili zbrojní kontroloři OSN.

Irácké okupaci Kuvajtu 28. 8. 1990 čelila s úspěchem operace Pouštní bouře završená 28. 2. 1990 osvobozením napadené země. To, že Američané nepokračovali v postupu na samotný Bagdád, mělo dobré důvody. Hrozilo, že rozpad Iráku vyústí v připojení jižních šíitských provincií (60 % obyvatelstva státu) k Iránu.

Demokratické země sdílejí svět se zeměmi totalitními. Je to existence nebezpečná, nikoliv však beznadějná, což ukázal rozpad sovětského tábora. Likvidace totalitních režimů válkou zjevně není jedinou možností. Nadto nebezpečí totality pádem její vlády nemizí. Hanah Arendtová (Původ totalitarismu) vyložila, jak kořeny tohoto moru ve společnosti zůstávají.

Jakub Trojan ukazuje na vnitřní paniku, do níž se Amerika dostala po 11. září 2001. … Setkala se s nepřítelem, který je skrytý, a při tom jakoby všudypřítomný. … Taková zkušenost evropským spojencům chybí…

Domnívám se, že je zde ještě něco dalšího. Do první i druhé světové války mohli prozíraví Američané vstoupit, až když převládli nad isolacionisty upnutými na vlastní bezpečí. Při tom samo území Spojených států, na rozdíl od Evropy, se nacházelo mimo dosah nepřátelských zbraní. Není po 11. září představa, že pro svou bezpečnost musí nyní ničit jedno předpokládané ohnisko nebezpečí za druhým, obdobným upnutím se na bezprostřední zájem, jako byl dřívější isolacionalismus? Že totiž v obou případech zoufale chyběl a chybí celosvětový zřetel?

Tím se dostáváme k nejzávažnější části Trojanových odpovědí. Řeč je o prosakujících představách, že se schyluje k rozhodnému boji mezi silami dobra a zla a o možnosti, že americký president a jeho nejbližší spolupracovníci tuto ideu sdílejí. Pokládá to za velmi nebezpečné: Takový zásah supervelmoci by se už vymkl jakékoliv kontrole a stal by se nevypočitatelným. Rozbil by se tím světový pořádek, který stojí na konsensu představitelů všech států…

Zbývá se zeptat, zda podmiňovací způsob není zde nadbytečný. Zda se to útokem na Irák (proč mluvit stydlivě o zásahu či dokonce o vstupu?) již neděje.

5. 4. 2003