Redakční rada Protestanta mne vybídla, abych něco podotkl k diskusi o duši, vedené na stránkách tohoto časopisu (viz č. 5): donesly se k nim totiž mé úvahy o tom, že lidská mysl má co do činění s určitými částmi mozku. Mohl bych snad tudíž pojednat o tom, že v příslušné části mozku prodlévá i duše samotná. Avšak duše je pojmem přetíženým a pustit se do jeho rozboru by bylo nadlidským úkolem s výsledkem spíše hubeným; snažím se mu proto ve svých přednáškách i veškerých textech spíše vyhýbat. Dovolím si zde jen krátkou glosu na okraj.
Úvodem je třeba nastínit souvislosti užívání pojmu duše: duší se obvykle myslí určité jádro lidské a případně i zvířecí bytosti, jež zvířecímu i lidskému tělu dává život čili působí jeho pohyb a jež ve chvíli smrti buď podle některých přechází do jiné sféry bytí (od vstupu do říše blažené věčnosti přes říši trestů a trápení až po prosté převtělení do jiné živé bytosti), anebo prostě zaniká (například podle stoiků se i u člověka duše po čase rozplývá a u zvířat podle většiny pojetí zcela mizí). Ony úvahy o duši, která trvá též po smrti, pak najdeme hlavně v různých náboženských systémech a mýtických líčeních. Tuto mýtickou souvislost ovšem pokládám za zcela klíčovou: jde o to, že moderní medicína v lidském těle žádnou duši nenašla, a tudíž kromě toho, že tento archaismus zůstává zachován jako součást výrazů typu „psychiatrie“, „psychologie“ či „psychoterapie“, upouští se od něj a je snaha nahradit ho jinými. Běžně se má za to, že vhodnou náhradou by mohl být výraz ‚vědomí‘. Potíž je jen v tom, že jádro lidské bytosti obdařené nálepkou „vědomí“ získává vzápětí opět substanciální statut, a jako s takovým se s ním i zachází (od Descarta až dosud).
Ukazuje se zkrátka, že máme sklon převádět duši i všechny její ekvivalenty na věc, a – stručně vyjádřeno – zkoumat její pohyb z místa na místo. Avšak to je principiální omyl s dalekosáhlými důsledky: dosud se ho dopouští převládající religiozita včetně křesťanské, která tak zachovává dávný mýtický způsob výkladu zkušenosti. Překonání mýtického výkladu nabídla před zhruba dvěma a půl tisíci lety filosofie; a by se v jejím rámci našli i tací, kteří význam duše naopak podtrhli (například Platón a po něm mnozí další), v rámci tohoto výkladu v tom spatřujeme krok zpět k mýtickému věku (u všech a zejména u Platóna je to nasnadě). Naproti tomu křesťanství mělo v době svého zrodu nad duší vážné rozpaky: zčásti a hlavně v pozdější době se tyto výhrady přetavily do učení o vzkříšení těla jako celku. U Ježíše samotného ovšem najdeme jakousi až sókratovskou povznesenost nad takové uvažování. Vyslovuje zvláštní paradox: „…kdož by chtěl duši svou zachovati, ztratí ji; kdož by pak ztratil duši svou pro mne, nalezne ji“ (Mat 16,25 i 10,39; Luk 9,24). Jinak nabízí spíše tvrzení o tom, že prostě nezemře ten, kdo již nyní vstoupí do (Božího) království (Luk 9,27), či ten, kdo věří v něho (Jan 3,15–16; 3,36; 5,24; 6, 40.47, 11,22–26), nebo dokonce věří bez dalších přívlastků (Jan 6, 47).
Překonání smrti je jistě těžištěm Ježíšova díla, avšak Ježíš nabízí jiné než religiózní čili vždycky víceméně mýtické řešení: jde o to vzdát se mýtických představ „o tom, co bude po tom,“ a začít uvažovat na důsledně „logickém“ základě. Východiskem „logického“ výkladu je totiž logos, tj. díky důslednému a radikálnímu tázání přesně vymezený pojem, přičemž klíčové je zde právě ono tázání; díky němu totiž člověk podrobí skepsi všechny zavedené jistoty a posléze stojí ve své skepsi tváří v tvář pouze své bezprostřední zkušenosti zbavené veškerých příměsí. Předpokládat cokoliv jiného je již metafyzickou troufalostí. Překvapuje však, že tato cesta dospívá k určitému cíli a ten, kdo po ní důsledně kráčí, bývá odměněn vzácným darem. Pouze je třeba nechat stranou všechny berličky, ba nebrat s sebou ani „mošnu a hůl“, onu tenkrát proslulou chudou výbavu putujících kynických mudrců (Mt 10,10; Luk 9,3). Takto člověk po čase nachází mimořádný prožitek, prožitek ryzí svobody až mystického rázu, jenž je „perlou“ či „pokladem v poli“ takové ceny, že je ochoten za něj dát veškeré své jmění (Mt 13,44–46).
Určité poučení o těchto zkušenostech lze čerpat z filosofie ve fenomenologickém podání. Východiskem fenomenologie je totiž odvaha „dát do závorky“ všechny výklady a počítat jen se samotnou vlastní zkušeností. Lze jen litovat, že uvedená metoda v podání Edmunda Husserla i jeho žáků ustrnula na úrovni kritiky vědy a že nebyla s to vědu přesáhnout a vztáhnout se na veškeré výklady. Pokus Martina Heideggera je polovičatý v tom, že zcela pomíjí dobro a zlo čili hodnotový výklad, díky čemuž se do jeho uvažování vkradl pochybný hodnotový řád Friedricha Nietzscheho i z něj čerpajícího nacismu. Odvážil bych se zde dokonce tvrzení, že posun směrem k tomuto „uzávorkování“ představuje i Masarykovo pojetí vztahu k Bohu jako vztahu pouze osobního – vzdor tomu, že o metodě samotné se zmiňuje pouze sporadicky a k fenomenologii výslovně neodkazuje.
Základem fenomenologického pochopení člověka je to, že vědomí je vždycky vědomím něčeho, tj. že nepředstavuje žádnou esenci lidské bytosti: mít o něm potuchy lze tudíž jen a jen díky osobní zkušenosti a všechny další výklady jsou umělé. Pouze skrze silnou bezprostřední zkušenost pak lze překonat vlastní smrt, přičemž snaha představovat si, co se námi bude potom, je selhání. Mám za to, že takto uvažoval již samotný Ježíš a že jeho trápení v Getsemane i na kříži nespočívalo ve strachu z vlastní smrti či bolesti před ní, nýbrž v tom, aby vydržel v postoji osobní zkušenosti neboli odolal pokušení vrátit se zpět do mýtických potažmo metafyzických úvah o duši a jejím pohybu. Pokládám jeho dílo za vítězné: mám za to, že neselhal a neuchýlil se k duši v její esenciální podobě. Podobný prožitek měli po něm asi i jeho žáci, což vyjadřuje zejména učení o letnicích. Velice záhy se však – již na religiózním základě – začala rodit křesťanská církev, která pak do Ježíšova úchvatného odkazu vnesla všechny ty mýtické příměsi včetně mýtického výkladu duše a jejího putování z těla po smrti.
Stojíme tudíž na rozcestí a musíme volit: buď se vydáme cestou mýtickou, a v tom případě se bez duše obejdeme jen sotva (avšak v mozku ji zřejmě nenajdeme a navíc nám s tím vším unikne i obsah Ježíšova učení), anebo se Ježíšova odkazu přidržíme, ovšem v tom případě budeme nuceni vzdát se duše i úvah o ní, což je cesta důsledně fenomenologického přístupu k věcem a hlavně lidem kolem nás. Totéž lze vyjádřit pomocí osobních zájmen po způsobu, který navrhl Martin Buber či dávno před ním Søren Kierkegaard: buď budeme žít ve vztahu k TY a život získáme, anebo k ON/ONA/ONO a život ztratíme.