Citátem převzatým z prastaré židovské tradice nazvala Ilona Borská svůj román o zakladateli dětského léčebného ústavu v Luži-Košumberku Františku Hamzovi (1868–1930), později profesorovi sociálního lékařství na brněnské Masarykově univerzitě. František Hamza zachránil stovky dětí postižených nemocemi dýchacích cest a tuberkulózou. Díky sponzorům mohl chudé léčit zdarma, od bohatých si léčbu nechal řádně zaplatit. Mimo jiné sepsal i dvě knihy historických povídek Šimon kouzelník a Želivské romance. Zatímco v povídkách vyzdvihoval důstojnost vesnických lidí oproti panské vrstvě (robota trvala až do roku 1848), ve své době zas přiznával chudým stejná práva na zdraví. Prosazoval model jednání, který později T. G. Masaryk vyjádřil lapidárním heslem „Já pán – Ty pán“. Jako jeden z mála dopřával všem základní práva vyhlášená ústavou roku 1867, která jinak státní úředníci pomíjeli. Lékařskou praxi považoval za službu. Patřil ke generaci, kterou vychovávali obrozenci. Jeho otec, mlynář z malé vesničky u Pelhřimova, měl ve své pracovně pověšenou podobenku Jana Husa a T. G. Masaryka. Byl z katolíků, kteří uposlechli nabádání Karla Havlíčka Borovského „Obraz mistra Jana neměl by v žádném obydlí pravého Čecha chyběti, a každý představiž jej mládeži co příklad hojnější k následování, co pravého ctitele Boha a přítele lidu.“ Karel Havlíček našel přátele v katolickém i evangelickém prostředí. Jím inspirovaný Josef Dobiáš, o generaci mladší evangelický farář v Bukovce, pokračoval v této linii v evangelickém prostředí, vydával časopis Český časopis historický a jako farář učil pravé úctě k Bohu a diakonické službě druhým.
MUDr. František Hamza je příkladem příklonu k obyčejným lidem, konkrétně v prosazování rovnosti sociální, kulturní i hospodářské. Těžko říct, kolik vzdělanců a manuálně pracujících dnes chápe svou práci jako službu, kterou přispívají k obecnému blahu, ke každodennímu fungování společnosti, v níž se člověk stává občanem, protože přestává myslet jen na svůj zisk, ale pamatuje na uskutečňování štěstí druhých. František Hamza naplňoval Masarykovo chápání demokratické spravedlnosti, volnosti a rovnosti politické i ekonomické. Možná nám to vše zní jako otřepané a naivní fráze, které prý nikdo nikdy neuskutečňoval a uskutečňovat ani nebude. Navzdory dnešním analýzám společnosti bychom si měli přiznat, že Havlíček a Masaryk a mnozí Hamzové, Laichterové a zakladatelé protestantských sborů a sportovních jednot a dalších neziskovek nebyli naivní nebo vychytralí. Vykonali pro svou generaci velké dílo právě ve zdravotnictví, v kultuře, v náboženských společenstvích, sportovních a jiných spolcích či v ochotnických divadlech. Uskutečňovali a dopřávali druhým nezbytné hodnoty, které stát rozdávat nemůže, protože na to nemá nástroje. Drobnou prací a životním nasazením ve svých regionech uskutečňovali rozmanité a důstojné vztahy. Nepodlehli moderní evropské verzi společenské řevnivosti a nenávisti, tj. redukci společenských vztahů jen na jeden typ: pán – otrok; později: nacistický nadčlověk – ostatní méněcenné rasy; později: nadřazená komunistická třída – diskriminovaní a segregovaní nekomunisté (tak to chápala ústava z roku 1960).
Dnešní důraz na rozvoj regionů, na konec pragocentrismu v politice a kultuře přitakává Masarykovu pojetí demokracie. Je zapotřebí přestat chápat řízení státních institucí jako manažersko-administrativní záležitost. Politika se nesmí zredukovat na snahu řídit ji jako podnik. Je nutno překonat babišovskou variantu demokracie, která má velmi blízko k totálnímu, tj. administrativně-direktivnímu řízení společnosti. Zřejmě proto vždy po vyhraných volbách nemohou vítězové ze strany Ano najít společnou řeč s jinými stranami, a proto na magistrátech s nimi nikdo dlouho v koalici nevydrží.
Současnou politickou tápavost a nevyhraněnost dnešních voličů nelze napravit výstavbou Domu demokracie, státním ideologickým centralismem, jak o tom sní ministerští úředníci. O centrální šíření a kontrolování jedné ideologie se marně čtyřicet let pokoušeli komunisté, před nimi všechny typy státních církví. Stalinisté a maoisté tvrdili, že centralizovanou ateistickou kulturou se zdaří po všech stránkách rozvinout dosud mocensky zneužívané a hospodářsky vykořisťované. Snahy o vytvoření centrálně-státního Domu demokracie jsou začátkem konce demokracie a nepochopením společenské úlohy základních lidských práv. Podle Masaryka demokracie vyrůstá z kulturní a politické samosprávy občanů, kteří vytvářejí své kulturní a náboženské hodnoty a v politickém životě mají za úkol kontrolovat státní úředníky, zdali nejednají bez ohledu na základní práva občanů. Takové pojetí je širší než babišovsko-manažerské. Je širší, ale do značné míry souznívá s havlovským pojetím politiky, které dopřává všem bez rozdílu lidská práva, svobody a povinnosti. Havlíčkovsko-masarykovsko-havlovské/hejdánkovské chápání základních lidských práv nám napomáhá, abychom neutonuli v postmoderních předsudcích, že komunikace vždycky s sebou nutně nese také násilí, a naivní podlehnutí systémovému zlu. Střet civilizací je prý nevyhnutelný, protože kultury jsou naprosto neslučitelné a nemají společné prvky, na kterých lze stavět mosty porozumění.
Pouze intelektuálové zahledění do sebe nevnímají mezináboženský dialog, který se úspěšně dvě desítky let rozvíjí a není udušen střetem civilizací, protože vyrůstá zezdola mimo státní a církevní organizace. Započal v roce 1993 Prohlášením parlamentu náboženství světa, v čele s profesorem Hansem Küngem. Aktivisté se sešli již vícekrát (Kapské město – 1999, Barcelona 2004, Monterrey – 2007, Melbourn – 2009, Salt Lake City, Utah – 2015) a mimo jiné usilují vyučováním na školách nejrůznějšího typu o smír mezi náboženstvími, bez něhož není smíru mezi národy.
Že sen o smírném a důstojném životě je uskutečnitelný, nás přesvědčují právě lidé typu Františka Hamzy, kteří nepovažovali život na vesnici či malém městě za málo atraktivní a málo kvalitní, ale odzdola prosazovali rovnoprávnost všech bez rozdílu.