Rozpomínám se s potěšením na své ranní snění. Vidím krátkou nově vydlážděnou uličku u nás za rohem – no to je přece Všelipská. Občas tudy projíždíme na kole. Třeba když míříme do zahrádek kolem nádrže zvané Starák. Vydávám se tam. Zabočím, zajedu za roh a polekám se. Zcela nečekaně si tam hrají dvě malé děti. Odhaduji, že je to prvňák a předškolák. Cítím, jak se sám pokárám: Co se mám co lekat? Ale vlastně není divu. Vždyť tam nikdy nikdo nebývá, i když po obou stranách stojí rodinné domy. Kde by se tam vzaly děti? Ještě tak někdo venčí svého psa. Někdy přejede auto. Ale děti? Zastavuji, sesednu z kola a jdu kolem těch dvou postaviček. Přestanou běhat a pozorují mě. Prvňáček nečekaně pozdraví zřetelným „dobrý den“. Slyším, že to není docela „po našem“. Také ten menší zkouší pozdravit. Očekávanou dětskou nezřetelnost však ruší nějaká zvláštnost. My Češi jsme totiž experty na shledávání, že to není ono. A že česky mluvit mají a smějí jenom Češi. Ostatním by se to snad mělo přímo úředně zakázat.
Rozpomínám se na kolísavou míru citlivosti vůči našim zahraničním kolegům – studentům, kteří byli ochotni se učit česky. Kéž nás dnes uskrovňuje nová otevřenost a potřeba mluvit nejen česky. Po jedenácti letech života ve Skotsku mě vyzval Skot, se kterým jsem byl často ve styku: „Opakuj to ještě jednou!“ „To mi snad nerozumíš?“ „Ale ne, jenom chci znovu slyšet tvou českou skotštinu…“ S dětmi ve Všelipské nedošlo k obšírnějšímu hovoru, jen mě ten větší chlapec zarazil svým „dobrý den“.
V tu chvíli zahlédnu na konci ulice stát starší paní, kterou přece znám. Má založené ruce a pozoruje nás. Přivedu kolo blíž a vidím, že se usmívá. Pokývne na mě a já pochopím, že její úsměv patřil dětem. Uvědomuji si, že ji tady vídám. Bydlí sama ve velkém domě se zahradou.
Nemám odvahu se ptát, ale ona sama vysvětluje: „To jsou sirotci ze Sýrie. Unikli bombardování. Všichni jim zahynuli.“ Ptám se sám sebe: „To je mezinárodní Červený půlměsíc poslal přes náš Červený kříž k ‚dobrým‘ Evropanům? Naše vláda porušila pravidlo a připustila, že se jich ujmeme?“ Slyším paní říkat: „Konečně se vyřešily všechny formality a tak jsou tu. Je jim povoleno přežít.“
Probouzím se s neobyčejně příjemným pocitem. Ale vzápětí se začnu lekat toho, co jsem si vysnil. Po chvíli už z toho mám strach. To přece vůbec nejde! Dokonce ani vážný a vážený kandidát na prezidenta se nikdy ani v nejmenším neodchýlil od opakovaného tvrzení, že nikoho nevítá. Nevítač a my jsme společně s ním nevítači. Po několik let jsme vedeni k nevítání, nepřijímání. Vždyť přece každý uprchlík je potenciální terorista. Řekl jsem si: Buď rád, že ses vzbudil. Zaplaš rušivý sen! Až zítra vyrazíš na kole přes Všelipskou, nemusíš se obávat, že narazíš na křik, smích a pláč dětí, kterým jsme nabídli nový začátek života. Pěkně se konejším! … Ale nemám pravdu? Vždyť by je u nás stejně lidé nenáviděli.
červen 2019