Snad nejsem jediný, kdo byl titulován „pan chytrej“? Chápu, že pan chytrej, paní chytrá vůbec nezní evangelicky. Dobře, tak tedy moudrý, bystrý, prozíravý, zkušený. Anebo zodpovědný, svědomitý, střídmý. A také ohleduplný, pokojný, přesný a pevný, štědrý, hodný, mírný, vždy naslouchající. A šup naplno: pravdomluvný, spravedlivý, milující. Vždyť jsme přeci Písmáci.
Jenomže dlouhá desetiletí nepřejících poměrů nás přivedla k obrácenosti do sebe, ke kultivování hloučků usilujících o krásnou církev. Stále se pěstuje jemné a laskavé povzbuzování k pěkným skutkům.
Samomluvně postižen šlapu si na svůj kopec. Usadím se docela nahoře, hezky zastíněn svým stromem pohlížím na svou církev. Trošku si „zajonášuji“.
Zkusím pro orientaci zalistovat ve vzpomínkových náčrtech. Začnu zdáli a budu se přibližovat ke dnešku.
Moje setkání a střetnutí s evangelickou „krásnou“ církví začalo studiem teologie na Komenského evangelické fakultě. Neuměl jsem snadno odstoupit od svého zaujetí tím, že jsem ve správné společnosti.
Po dva roky jsem zastupoval studenty při jednání fakultní rady. Vzpomínám na rozvažování profesorů fakulty, zda přistoupit k habilitaci jednoho mladšího kolegy. Na počátku rozpravy bratr děkan prof. J. L. Hromádka prosil kolegy, aby při hodnocení jeho práce byli shovívaví. Kandidát byl přeci náš! Byla tím dána odbornost habilitační práce?
Další jednání fakultní rady, brzy po okupaci v srpnu 1968, na které vzpomínám, bylo s odstaveným generálním tajemníkem Křesťanské mírové konference. Prof. Rudolf Říčan povzbudivě poznamenal: „Vy jste, bratře, působil velmi zdárně v církvi jako farář. Mohl byste se teď vrátit na některý náš sbor. Zbohatil byste jej nabytými zkušenostmi“. Pan ex-generální tajemník zareagoval: „Domníváte se snad, že po tom všem, čím jsem prošel, se mám vrátit k pucování klik?“ – „Zajímavé,“ říkám si. Leckteří „pucují kliky“ celý život.
Postupně se dobírám rozpoznání, jací jsme byli, a jak směšné je mít za to, že bychom byli podstatně jiní a mohli předvést svou protestantskou či evangelickou specifickou čistotu, jinakost a příkladnost. Ale vždyť my víme, že nejsme lepší nežli druzí. Jenomže za tím se krčí skromné „ale“. A vnitřní rozhovor pokračuje: Zaraž! Copak jsme horší?
Vrací se mi v myšlenkách začátek mého působení ve sboru v Telecím. Jeden z našich prvních návštěvníků byl místní senior. Svou otázku si pamatuji: „Jak mám já, studovaný Pražák, který přichází z ročního studia v New Yorku, přistupovat k venkovským lidem?“
Bratr senior: „Na to, hochu, přijdeš. Ale hlavně, abys správně vyplňoval všechny dotazníky pro církevního tajemníka (komunistického dozorce nad církvemi).“
Nepoučitelně si znovu uvědomuji, že dotazníkové a jim podobné problémy považuji za nepodstatné. O životě či nežití evangelických hloučků rozhoduje naše vzájemnost, živená vztahem k tomu, který nás k oné vzájemnosti povolal. Ostatní nám bude přidáno. Anebo ubráno?
Vzpomínám na setkání kolegů a přátel na evangelické faře v Libštátě v roce 1975. Navzdory tuhé normalizaci tak začaly pravidelné schůzky nazvané „Libštát“. Scházeli jsme se na různých farách, několikrát do roka, od neděle večera do pondělního odpoledne. První libštátská schůzka však byla přerušena ranním příchodem krajského církevního tajemníka, Václava Jonáše, s příkazem okamžitě nezákonné setkání rozpustit. Po našem spontánním odmítnutí soudruh tajemník povolal veřejnou bezpečnost, která nás po perlustraci přinutila odjet. Jeden z nás ještě před příjezdem přivolané VB vyskočil z okna a utekl. Dnes je čelným představitelem jedné z křesťanských církví. Zřejmě se nedal přemoci „zlému“… (Řím. 12,21)
Velmi osobitě se projevil jeden z našich kolegů v době, kdy jsem byl v roce 1979 po několik dní trvale sledován Státní bezpečností. Při farářské pravidelné schůzce zaparkoval můj policejní doprovod své žluté VB auto přímo pod okny fary. Když si toho místní farář povšiml, začal hořekovat nad tím, co taková policejní přítomnost může znamenat pro členy sboru. Co si o něm pomyslí?
„Ale vždyť jsi viděl, že přijeli se mnou.“ Nato podrážděně poznamenal něco o mé namyšlenosti.
„Dobře, tak se podívej.“ Vyšel jsem z fary a přešel několik set metrů tam a zpět. Se mnou zároveň popojíždělo policejní auto, tam a zase zpátky. Na faře mě místní kolega objal a dojatě děkoval za to, že může sboru vysvětlit, proč před farou stálo auto VB celé dopoledne. Ne, jeho objetí nebylo jidášským políbením…
Z oněch napjatých dob se dobírám rozpoznání, jací jsme byli a jak je směšné mít za to, že bychom byli podstatně jiní a mohli předvést svou protestantskou, či evangelickou čistotu, jinakost a příkladnost.
květen 2021