Slepení rozpolcené Evropy a současný nástup na samostatný skotský sbor mě probudily. Připisuji to zvýšenému zájmu o naši zemi, která se vysmekla ze sovětského objetí. Navíc pokojnou cestou! S dojetím vzpomínám na skotské přátele a jejich anglo-skotské „Vaklav Hávl“. Někteří zahlédli českého faráře ve svých řadách. Byl jsem vyzván k účasti v evropské komisi skotské misie.
V lednu 1994 kážu ve skotském sboru v Ženevě při nástupu nového faráře ze Skotska Jamese McLeoda. Reformovaní anglicky mluvící z města i okolí se scházejí v Auditoire de Calvin – v auditoriu, kde kázal Jan Kalvín. Ten vyzval svůj sbor, aby auditorium poskytl k užívání i anglicky a italsky mluvícím uprchlíkům. Také tam po tři roky působil skotský reformátor John Knox. V auditoriu dnes působí jak Skotská, tak i Valdenská církev.
Již předstupuji a oslovuji shromážděné. Představil jsem jim Šimona Petra, který je po svém zapření, vlastně zradě, vzkříšeným Ježíšem vyzván k pastýřské službě. Jde o lásku, kterou vzkříšený po třikrát naléhavě vyžaduje. Takový má být pastýř.
Ukončuji bohoslužby a účastníci přecházejí o patro výš do sálu, kde bude probíhat „social“, společenské přijetí nově zvoleného kazatele a jeho rodiny. Shledávám, že kolem mne každý každého zná a s každým se zdraví, zpravidla objetím. Ne, nejsme v USA. Je to spíše projev vzájemné vřelosti těch, kteří žijí v diaspoře, rozptýleni ve velikém prostoru. Jak pak nebýt naměkko? Na chvilku zase mezi svými!
Znám to. Ale teď jsem ztracen v zástupu přívětivých anglicky mluvících reformovaných ze všech koutů světa. Jsem jediný, kdo nezahlédne známou tvář? Ale ne. Oslovuje mě mladá žena. Představuje se česky: „Já jsem manželka vašeho kolegy Josefa Beneše. Tamhle stojí,“ ukazuje prstem do davu. „Chcete se s ním setkat?“ Česky odpovídám a ona vrtí hlavou: „Ne nemluvím česky. Tohle jsem si pro vás nacvičila.“ Přichází Josef, farář sousedního švýcarského reformovaného sboru. Vysvětluje, že je církví pověřen péčí o auditorium, které mají Skoti zapůjčené. Dodá velkoryse: „Tebe jsem tu nechal kázat bez povolení.“ Kroutím nevěřícně hlavou. Rozpomínám se na svou roční vojenskou službu v Podbořanech. Na opušťák a jedno nedělní ráno na bohoslužbách. Naslouchám kazateli Josefu Benešovi a posléze spolu krátce mluvíme.
Ale již jsem předán Alexovi, dodnes jednomu ze starších sboru. U něho mám přespat. Bydlí u Arzier, v pohoří Jura. „Pojedeme tam necelou hodinu,“ poznamená. Jedeme nocí. Vnímám světla pouličních lamp, protijedoucí auta, snažím se vcítit, co bych viděl, kdyby vládlo denní světlo. Alex mně pomáhá „vidět“. Líčí krajinu zahalenou ve tmě. Tak to je ten švýcarský Jura skrze prizma anglických slov.
Náhle zastavuje s omluvou, že musí nabrat benzin. Sleduji známou proceduru. Teď ji Alex zakončuje kladením bankovky do automatu. Před vystoupením z auta se chlubil, jak zaplatí u stojanu velkou bankovkou, která navrátí i drobné mince. „Tos’ určitě ve Skotsku ještě nemohl vidět.“ V duchu si říkám: Ale raději bych zahlédl ty vaše hory. Co to však Alex u toho automatu vyvádí? Něco opakovaně mačká, pak na automat ťuká, ba dokonce do něj mlátí pěstí… Nakonec se vrací k autu, usedá za volant, odjíždíme… Ticho… Za chvíli Alex brblá rozhořčeně, že mu automat sežral velkou bankovku a nevrátil ani rappen… Mlčím a přemýšlím, jak se sám někdy chlubím cizím peřím a pak napjatě čekám, zdali mě to peří někdo neoškube.
Již jsme doma, v domku na svahu u Arzier v péči manželky Julie. Podává čaj, kávu, víno a všechno možné, ale hlavně švýcarské sýry… nakonec také sladkosti podle přání těch, kteří si přijeli a blahobytně zasedli. Julia se soustředěně ptá na mou cestu, na Glasgow, na Prahu a já přidávám své Telecí. Vzpomeneme změnu poměrů před několika lety. V běhu rozhovoru pochytím, že Julia pochází z Holandska, ale Švýcarsko je teď její domovina. Pracuje v mezinárodní organizaci na ochranu zvířat. Na její otázku na poměry před politickou proměnou u nás doma a podiv, jak může hrstka zahraničních poradců a domácích zrádců držet v šachu celý národ, váhám s odpovědí.
To umožní Alexovi převzít slovo. Již o něm vím, že babička byla maďarská Slovenka a on sám je napůl Maďar. Pracuje na tvorbě nové mezinárodní encyklopedie. I on pokládá Švýcarsko za svou domovinu. Začne Julii vysvětlovat svůj pohled na kontrolu velkého zástupu několika jednotlivci: „Představ si strážní věž a na ní člověka s kulometem. Projev nesouhlasu řeší postřílením. To se u nás ve Švýcarsku nemůže stát.“
Julia: „Jak to tak, Alexi, můžeš vědět?“ „Prostě to tak bylo! A navíc máš v každé ulici a v každém bloku někoho, kdo tě sleduje. To u nás prostě nejde.“ „Opravdu ne?“ zeptá se nevěřícně Julia. „Určitě,“ řekne Alex. Pak překvapivě umlká a přemítá. Náhle vyhrkne: „Vlastně je to docela jinak. Vybavil jsem si, jak jsem zastavil u našeho domku, abych z auta vynesl nakoupené židle. V našich stráních se nesmí zaparkovat před domem. Úzké uličky procházejí klikatě přes louky. Stojící auto před domem nikdo neobjede. Každý musí okamžitě zajet za dům jako my před chvilkou. Jinak by soused neprojel. A ten náš mě zahlédl, jak před domem něco vykládám. Určitě bez ohlášení! Hned mě s gustem udal, darebák, a já dostal pokutu. Jindy mně utekl pes z vodítka a zaběhl se na louku. Stejný soused to zahlédl a já byl předvolán před vedení obce, napomenut a zase pokutován. Ne! Švýcaři jsou stejný potvory jako lidi u vás… A vlastně jsou možná ještě horší!“
Jdu spát s hlavou plnou dojmů. Zaslechnu, jak venku fučí vítr. Asi padá sníh…
Notně unaven vstávám až k deváté. Rozhrnu záclonu a přede mnou se po celém horizontu odprava až doleva rozevře vějíř bílých hor. Úchvatné! Po snídani mám ještě dvacet minut. Vyjdu před dům na zimní sluníčko, pohlédnu dolů po svahu a pak již jen po několik minut pohlížím na panorama úchvatných velikánů…
V poledne již sedím v letadle na cestě do Glasgow, naší skotské Ostravy. Vytane mi odpověď profesora Lochmana, v té době rektora univerzity v Basileji, když jsme se setkali na sérii jeho přednášek ve skotském univezitním městečku St. Andrews: „Že si někdo z vašeho sboru v Glasgow řekne, že po návštěvě švýcarských Alp už nikdy nepojede do skotských Highlandů? No, to je ale nesmysl! Ano, Alpy jsou Alpy! Ale Highlandy jsou Highlandy!“ Já pro sebe: A co takhle Jeseníky?
Za několik týdnů dostávám od Alexe dopis. Děkuje za návštěvu, přeje dobré. Ale hlavně PS: Tak mně nakonec ty ukradené peníze přeci jen vrátili.
duben 2019