Vrací se mi na mysl vyrovnávání s nevítanými vstupy Státní bezpečnosti (StB) do soukromí telecké fary. Bylo to v dobách, kdy vrcholila její snaha ukázat, že kontroluje, co obyvatelé fary a jejich návštěvníci provádějí, a ovládnout to natolik, abychom my farští i naši hosté byli jejich kontrolou zcela zchromlí a nebyli schopni svobodného jednání. Připomínám si, jak zhoubné aktivity StB zapůsobily na dva z našich přátel. Pro naši potřebu je nazvu Alenou a Petrem. Alena byla manželkou jednoho z vedoucích představitelů reformních snah za Pražského jara. Za svou důslednou a pokojnou činnost byl po několikrát vězněn. S ním Alena prožila mnoho dramatického. Převážná část trampot byla vázána na úpornou snahu jejího manžela umlčet. To, co se potom stalo na naší faře, dokresluje zhoubnost agresivity mocenských orgánů na bezmocného jednotlivce. Poznali jsme se s oběma ve společenství signatářů a přátel Charty 77, kteří zavítali na naši faru. Vzpomínám na pobyt, kdy Alena byla u nás sama. Náš denní život a styky se sborem a přáteli přitom pokračovaly. Jednou jsme se oba s Danielou vydali na návštěvy sousedů v obci. Alena zůstala na faře sama. Nebylo to pro ni nic neobvyklého. Ovšem neobvyklé, nejen pro nás, ale i pro ni, bylo to, co jsme shledali po návratu na naši stráň. Za suchého počasí stály na silnici před farou velké kaluže vody. Jakoby došlo k neočekávané havárii. Samotnou Alenu jsme shledali vrcholně rozčilenou. Překotně vysvětlovala, že se najednou před farou ukázali estébáci. Ona proti nim zakročila tím, že je z okénka v prvním patře polévala vodou. Naše snaha dobrat se vysvětlení, zdali chtěli vstoupit na faru, anebo ji vyzvali, ať vyjde ven, se zcela míjela účinkem. Jen stále dokola vysvětlovala, že je zahnala a oni utekli. Po určité době její trvalé opakování utichlo. Jakoby se pro ni celá epizoda uzavřela. Dokonale a zřejmě do jisté míry bez následků. Dodnes zkrátka víme, že jednou večer Alena na faře v Telecím polila estébáky kýblem vody a oni utekli. A pak Petr. Patřil mezi našimi kolegy k představitelům rezolutního otevřeného jednání a také nasazení za to, co má být, co má platit pro nás všechny bez rozdílu. Tak se Petr projevoval nejen při výsleších státní bezpečností, kteří naopak usilovali o to, abychom na porušování lidských práv nepoukazovali. To byla jedna z věcí, která nás všechny všelijak sužovala. V našich kruzích jsme si sdělovali své zkušenosti, poznatky a frustrace. Vzpomínám, jak Petr líčil průběh výslechu, kdy v určitou chvíli jemu známí vyšetřovatelé odešli a přišel jen jeden. Položil několik otázek a Petra v tu chvíli začalo mrazit. Řekl nám k tomu, že měl vždycky pocit, že jsou estébáci trochu natvrdlí, snad to i hráli, ale snad na víc neměli. A teď najednou byl konec legrace. Petr měl pocit, že jde to tuhého. Přišlo mu na mysl, že ten neznámý vyšetřovatel je jedním z těch, kteří mají na místě pravomoc rozhodnout, jak dál. A třeba bude zadržen, někam odvezen, něco se stane. Tehdy si uvědomil, jak mohou být estébáci nebezpeční a jak pak záleží na tom, jak se bude celková situace vyvíjet. „Představme si, že se začnou víc bát a pocítí potřebu tvrdě zakročit.“ A tu je máme, Petra s manželkou u nás na faře. Po dlouhém rozhovoru zůstávají přes noc. O několik hodin později ve spánku náhle cítím, že na mě někdo mluví. Otevřu oči a nad sebou v naší ložnici rozpoznávám známou tvář. Je to Petr skloněný nad naší postelí: „Tomáši spíš? Omlouvám se, že vás přepadám. Musel jsem přijít. Nahoře v patře najednou někdo otevřel dveře od našeho pokoje, strčil hlavu do dveří a pak rychle zavřel.“ Okamžitě jsem vstal a vyšel za ním ven na chodbu. Nikdo tam nebyl! Prohlédli jsme to tam všude. A dole taky. Nikde nikdo. Petr omluvně říká: „Ale někdo se tu určitě skrývá. Jsem si tím jist. Musel jsem vstát a vzbudit vás.“ Vyšli jsme spolu do prvního patra, kde měli naši návštěvníci ložnici. Všechno jsme prošli a prohledali. S baterkou jsme vylezli i na rozsáhlou půdu, kde měla svou rezidenci kuní rodina. Opravdu nikde nikdo.
Petr trvale opakoval, že se nemýlí. Že tam někdo byl a že to nejspíš byli estébáci. Nechtělo se mi Petrovy jistoty zpochybňovat. Pak mě napadlo, že večer sněžilo. Jestli někdo vnikl zvenčí do fary, budou ve sněhu jeho stopy. Spolu s Petrem jsme vyšli ven do zasněžené zahrady. Obešli jsme faru, ale našli všude čerstvou a neporušenou sněhovou pokrývku. Nikde nic. Petrova jistota však neochabovala. Trvale opakoval: „Někdo tu je. Určitě jsou to estébáci.“ Vrátili jsme se na faru. Ještě než jsme se rozešli s nadějí, že se nám snad nakonec podaří usnout, jsme pokyvovali hlavou nad svou bezmocí odhalit pachatele, o kterých Petr tak bezpečně věděl.
Byly veškeré jejich vstupy, anebo spíše přepady, zaručeně reálné? Nepracuje lidská imaginace ve vypjatých chvílích trochu po svém? Zdá se, že někdy mohou přicházet neočekávané reakce na neidentifikovatelné nebo imaginární narušitele ve chvílích určitého uvolnění. Ale ne! S odstupem let už vím, že tam byli. A pak se vypařili? Ano? Ne! Jenom jsme je nenašli. Co se tedy dá dnes udělat? No, to ovšem vím zcela jistě: Vyhledat je a pořádně je polít! Kýblem!