Kdo byl Jiří Hájek?

Číslo

V roce 1997 vyšel sborník dokumentů a vzpomínek „Po dvaceti letech“, věnovaný Chartě 77. Mimo jiné je v něm uveřejněno překvapivé svědectví Petra Uhla. V únoru 1977 byl přítomen dvouhodinovému rozhovoru – sporu – Jana Patočky a Jiřího Hájka, dvou mluvčích Charty 77 (po zatčení třetího, Václava Havla, v lednu 1977).

Jiří Hájek proti Patočkovi hájil umírněnost, ale jen do jeho smrti. Pak naopak jako jediný zbylý mluvčí se postavil na právní stanovisko být mluvčím i menšiny signatářů, kteří chtěli v souladu se základním prohlášením pokračovat v činnosti. Nedbal přitom na pohrůžky StB, že bude zatčen, bude-li pokračovat ve vydávání dokumentů, třebaže pohrůžky bral vážně. Jako jediný mluvčí podepsal dokument „O svobodě svědomí a vyznání a náboženských právech v Československu“ a další tři dokumenty a tři dopisy. V září 1977 jako další mluvčí ohlásil Ladislava Hejdánka a Martu Kubišovou. Aby byli tři mluvčí, byl jeho návrh, který vznesl po tom, co byl jako první před zveřejněním Charty na podzim 1976 požádán, aby převzal roli mluvčího.

Jiří Hájek byl v Chartě neformálním zástupcem skupiny, která měla rozsáhlé zázemí – „stovky vyloučených politiků, právníků, historiků, sociologů a jiných odborníků – tvořili intelektuální potenciál, který neměl v Chartě konkurenta… často radili vyčkávat, nepředkládat nesplnitelné požadavky, nedráždit tygra státní moci.“ … „Po smrti Jana Patočky se Charta 77 dostala do krise. Kladla si otázku, zda činnost neukončit, zda nepřiznat porážku …Od března do září byla Charta zcela v rukou Jiřího Hájka. Vývoj v celé zemi koncem sedmdesátých let, který předznamenal pád režimu i dnešní poměry, mohl být opravdu jiný nebýt Hájkovy statečnosti. Jiřímu jsme pak lépe rozuměli i v následujících letech, kdy opět často radil k mírnějším tónům.“ Tolik o Jiřím Hájkovi Petr Uhl.

Kdo vlastně byl Jiří Hájek? Přečíst jeho paměti není snadné. K jejich sepsání ho pobídl František Janouch, bohužel nikdo nezkorigoval připravené vydání. Chybí rejstřík, přehlednější členění i věcné vysvětlující poznámky. Přesto jsou jedinečným svědectvím.

Jiří Hájek se narodil 6. června 1913 jako jediný syn v rodině evangelického vesnického řídícího učitele v Krhanicích, malé vesnici na Benešovsku. V roce 1924 se rodina přestěhovala do Prahy. Bydleli ve Vršovicích. Jiří chodil i na hodiny náboženství do gymnázia na Vinohradech. Do roku 1930 se účastnil schůzek Sdružení evangelické mládeže, odtud přešel do Sobotního studentského klubu Akademické Ymky. Uchvátilo ho ovzduší svobodné výměny názorů. Začal pravidelně navštěvovat kroužek, v němž četli Masarykovy studie, uveřejněné pod hlavičkou „Moderní člověk a náboženství“ společně s Jaroslavem Šimsou, kterého od začátku ctil a byl mu názorově blízko. O Masarykovi v Pamětech Hájek napsal, že byl jeho první politickou četbou. Lehkost, s níž se učil cizím řečem (němčinu zvládl při pobytech na Šumavě) pobídla jeho rodiče, aby mu z úspor zaplatili po maturitě pobyt v rodině evangelického pastora ve Francii. Akademická Ymka a Ymka mu pak zprostředkovala celou řadu pobytů na mezinárodních konferencích. Všude se dobře uplatnil hlavně díky své jazykové vybavenosti.

Po maturitě se přihlásil ke studiu na právnické fakultě. Na podzim 1932 z podnětu přítele Dýmy založili v Akademické Ymce „Socialistický seminář“. Společně tu četli Masarykovu Sociální otázku, kterou konfrontovali s názory Marxe a Engelse, četli je v originále. Jaroslav Šimsa kriticky sledoval jejich úsilí přijít věcem na kloub. Zřejmě doufal, že tak jako on v Realistickém klubu v letech 1922–1923 při studiu Masaryka postihnou trhliny v Marxově učení.

V roce 1933 po nástupu Hitlera k moci při vzrůstající nezaměstnanosti a neschopnosti vlády těžkou společenskou situaci řešit, začalo se jim naopak zdát, že Masaryk nemá pravdu ani v Sociální otázce ani ve Světové revoluci – že pravdu má Marx a Engels. Společná četba Marxova Kapitálu je v tom utvrdila. Marxova „Socialistická idea“ vydaná česky v roce 1933 jim dávala ideový základ v boji proti fašismu.

V témže roce se Jiří Hájek účastnil pařížské konference mládeže proti válce – proti fašismu. Po návratu byl poprvé (ne však naposled) předvolán k výslechu na policejní ředitelství v Praze v Bartolomějské ulici. Naše vláda nepovolila účast na této mírové konferenci, právě tak jako policie daleko intenzivněji sledovala činnost komunistů než nacistů. V Pamětech Hájek konstatuje, jak si málokdo v Praze v letech 1933–1937 uvědomoval rozsah a intenzitu fašizace.

Rok 1933 nutil k zaujetí vlastního stanoviska. Tehdy Jiří Hájek podepsal přihlášku do Jednoty nemajetných a pokrokových studentů a vstoupil tím do praktické politické činnosti. Komunisty obdivoval pro jejich obětavost, nadšení a bojovnost, ale odrazovala ho jejich netolerantnost a přesvědčení, že jejich názory jsou ta jediná možná pravda.

V Akademické Ymce se Jiří Hájek zásluhou Jaroslava Šimsy setkal s křesťanskými socialisty. Zvlášť četba a seznámení se s Leonhardem Ragazem položila otazník nad spojováním socialismu s ateismem a obnovila jeho dávný obdiv k husitství i praxi táboritů. Zajímavé je, že Jiří Hájek v Pamětech nevzpomíná na svou účast na konferencích Akademické Ymky, ačkoli v cyklostylovaných oběžnících se zachovalo svědectví o jeho aktivním podílu na stavbě tábora na Slavíkových ostrovech při konferenci v Přelouči.

Společenská situace se v době První republiky rok od roku horšila. Na fašistické schůze, které se konaly na právnické fakultě, odpověděl Hájek tím, že se přihlásil do mládeže sociálně demokratické strany ve Vršovicích. Začal spolupracovat s lidmi v ústředí Dělnické akademie – s Volfgangem Jankovcem, Václavem Patzakem, Martinem Raisem a dalšími, kteří formulovali svůj program v brožuře: „Co chtějí socialisté“. Rozhodnutí bránit republiku a demokracii proti fašismu přivedla jeho i jeho přátele do těsné blízkosti komunistů.

V létě 1936 se vypravil do Španělska, účastnil se mírových manifestací v Praze a postavil se plně za heslo: „Kdo brání Madrid, brání Prahu.“ Po Mnichově a 15. březnu 1939 začal intenzivně pracovat v odbojové skupině NHPM – Národní hnutí pracující mládeže.

28. listopadu 1940 byl odsouzen v Berlíně k dvanácti letům vězení. Při soudu v obhajobě řekl, že k odbojové činnosti ho vedla věrnost Československé republice. Nikdo z obžalovaných proti pozdějším letům nebyl odsouzen k trestu smrti. A přece kolik přátel a spoluvězňů zahynulo!

Z oněch pěti a půl roku, které ve vězeních strávil, počítal, že úhrnem celý rok byl v samovazbě. Spojení s rodiči bylo minimální. Mamince se podařilo za celou tu dobu pětkrát vymoci si návštěvu. V Pamětech vzpomíná, že právě ve vězení se naučil svým rodičům rozumět a brát je vážně. Nejvíce přátel si získal mezi Nory – také se norsky naučil. Vystupování a názory Rusů mu zůstaly záhadou.

Půvabné je v Pamětech líčení jednotlivých konkrétních situací. Poslední rok prožil v káznici ve Waldheimu. Když se otevřely brány, Češi zjistili, že by se mohli dostat domů z ne příliš vzdálené železniční stanice vlakem přes Cheb. Americký seržant žádost na odvoz a nutný průvodní list považoval za neproveditelnou, ruský to vyřídil během několika minut.

Při promýšlení toho, co vedlo k Mnichovu a válce, se mu jevila cesta k socialismu jako jediná možná. Řada přátel byla překvapena tím, že po návratu nevstoupil do komunistické strany. „Dal jsem se přesvědčit, že nejužitečnější při budování socialismu budu ve vlastní straně“, tj. soc. dem. Uvažoval o tom, že začne pracovat v ústavu odborového hnutí. Odradila ho ideologická bdělost stalinského ražení, na kterou zde narážel. Pozvali ho jako programového vedoucího mládežnické organizace SČM. Nabídku přijal, líbila se mu autonomní nezávislá existence této organizace, v níž mohl usilovat o uskutečnění „vlastní cesty k socialismu“. Na té se ustavil jako na svém životním úkolu. Jevila se mu jako paralelní k Benešovu heslu „demokracií k socialismu“.

Situace v letech 1945–1947(48) byla stále složitější. Ve vedení sociálně-demokratické strany převažovaly rozpaky a nejistota, v komunistické nabývala vrchu politizace. Později Karel Kaplan ve své studii o letech 1945–1948 z dikce zachovaných dokumentů dovozoval,

že sociální demokracie byla už v těchto letech nástrojem komunistické politiky. (Při interpretaci dokumentů je třeba mít stále na mysli, kdo to psal a komu to bylo adresováno).

Naproti tomu Jiří Hájek ve svých Pamětech zachoval svědectví, jak v těchto letech on i jeho přátelé v soc.dem. straně usilovali o prosazení demokratického vývoje. Figuruje tu jméno Jiřího Lederera (redaktora Reportéra z roku 1968), MUDr Františka Bláhy, vězněného lékaře v Dachau a svědka u norimberského procesu, Jaroslava Kohouta, z Akademické Ymky sekretáře Dušana Franců a řady dalších. Cenný je v Pamětech neustálý zřetel k mezinárodní situaci. Spojenectví SSSR a západních velmocí se rozpadalo – začínala studená válka. Nade vším se vznášela otázka: S kým a jak a čím zachránit republiku před novým Mnichovem? Byla uskutečnitelná třetí cesta? Československá demokratická cesta k socialismu?

Se sloučením soc. dem. strany s komunisty ani před ani po únorovém zvratu Jiří Hájek nepočítal a ani o ně neusiloval. V Pamětech zaznamenal rozhovor s jedním z přátel z Anglie, který přijel na pohřeb Jana Masaryka. Hájek hájil cestu k socialismu. Angličan namítal, že charakter socialismu i cesty k němu určují komunisté. Uznal jako argument, že podstatné je jít a nenaříkat nad tím, že skutečnost neodpovídá našim představám. Zároveň vyjádřil pochybnost, že bude možné budovat socialismus při potlačení demokracie. Jiří Hájek odmítl názor, že by šlo o potlačení demokracie, a vyjádřil své odhodlání svou účastí zachránit demokratické prvky. Toto je, myslím, základní postoj Jiřího Hájka a nebyl v tom směru sám.

Při posuzování dalšího života běhu Jiřího Hájka je toto třeba stále mít na mysli. Také v usnesení posledního sjezdu sociálně demokratické strany stálo: „Nedopustíme, aby demokracie a přesvědčování bylo nahrazeno diktátem.“ Udržet tuto pozici se v následujících týdnech a rocích ani straně ani jednotlivcům nepodařilo. Všechny sliby Gottwalda a Zápotockého o československé cestě k socialismu byly „hozeny do koše“. Po letech v Pamětech o tom Hájek napsal: „Myslím, že mou největší a základní chybou byl nedostatek smyslu pro fenomén moci a jejích nástrojů jako faktorů politického boje.“ Věřil v ideje a jejich moc uskutečnit to, co je pro společnost dobré. Idea socialismu mu byla nade všecko. Věřil, že společnými silami těch, kdo k ní chtějí dospět, ji demokratickou cestou uskuteční. Podcenil sílu a váhu moci, které se nedokázal vzepřít.

Aspoň tak líčí sám sebe v kapitolách, v nichž se snaží postihnout svůj života běh v letech 1949–1968. Chtěl se věnovat psaní knih a přednáškám na vysoké škole, ale kdykoliv ho strana pověřila čímkoli jiným, podřídil se. „Snažil jsem se být prospěšný na místě, na které mne postavila strana.“ V těch nejhorších letech procesů 1950–1952 působil na velvyslanectví v Londýně.

Svůj pocit bezmoci a viny, že svým bývalým přátelům, kteří ho o to požádali, nedokázal vymoci, aby se z emigrace mohli vrátit domů, kompenzoval po návratu finanční pomocí rodinám, jejichž otcové byli popraveni. O tom ve svých pamětech nepíše, ale tradovalo se to v Praze mezi přáteli. Určitý čas působil jako delegát OSN a v roce 1965 na příkaz ÚV strany nastoupil jako ministr školství – „s nekonformními názory, ke kterým se hlásit jsem nenašel dost odvahy“. V roce 1968: „Mezi muže ledna se nepočítám. Samozřejmě jsem byl pro. Nebyl jsem však mezi iniciátory těchto rozhodnutí a udělal jsem málo pro změnu ovzduší, v němž byla odhlasována“. Takových sebekritických vět bychom v Pamětech našli bezpočet.

Z čeho však vyrostla důvěra, s níž nově ustavený Ústřední výbor strany v čele s Alexandrem Dubčekem po zrušení cenzury a vyhlášení Akčního programu pověřil řízením ministerstva zahraničí právě Jiřího Hájka? Když pak došlo k okupaci, navzdory „ke sklonu k nedostatečné rozhodnosti“ Jiří Hájek si sám rozhodl, že je nutné, aby vystoupil v Radě bezpečnosti. Sám usoudil, že v dané situaci není vhodné, aby nechal obranu suverenity republiky v rukou západních zástupců.

Za podpory Vysočanského sjezdu si ujasnil, že je potřeba užít všech prostředků „proti nezákonnému aktu násilí na obranu suverenity“. V Radě bezpečnosti v New Yorku pronesl 24. srpna 1968 řeč, v níž označil vpád vojsk za porušení Charty OSN a Varšavské smlouvy i za útok na socialistický charakter obrodného procesu. „Přejeme si jen, aby vlády pěti socialistických zemí u vědomí jednoty našeho lidu tváří v tvář okupačním jednotkám i u vědomí nebezpečných důsledků okupace brzy pochopily, jak obrovskou a tragickou chybu učinily, a provedly její rozhodnou a rychlou korekturu a reparaci.“

Po svém vystoupení dostal Hájek příkaz od presidenta republiky Ludvíka Svobody z Moskvy, aby v Radě bezpečnosti nemluvil a okamžitě se vrátil do Prahy. Kolik statečnosti bylo třeba k tomuto vystoupení a právě tak k návratu do Prahy, si dnes těžko dovedeme představit. Pro něj více než osobní ohrožení bylo důležité, že se tímto vystoupením, které mělo pro republiku mezinárodní právní význam, vrátil a postavil na ty pozice, které hájil do února 1948. A ptal se: „Dokážeme přemoci stav frustrace a bezmoci, když naši představitelé uznali nutnost se podřídit tak jako v roce 1938 diktátu v Mnichově?“

Po návratu byl samozřejmě z ministerstva zahraničí odvolán. Ale mohl dál pracovat v Akademii věd na zpracování otázky vývoje OSN v kontextu mezinárodních vztahů od konce Druhé světové války.

V roce 1973 požádal o povolení k cestě po skandinávských vysokých školách, kam byl zván na přednáškový cyklus. Odjezd mu nebyl povolen. S odvoláním na Závěrečný akt, který v Helsinkách podepsali zástupci naší vlády, upozornil členy vlády, „že přijetím zásady neintervence dodatečně odsoudili intervenci z roku 1968, a je tudíž v rozporu s touto zásadou i socialistickou zákonností, jsou-li tisíce našich občanů diskriminovány a persekvovány za to, že se hlásily a hlásí k tomuto principu“. Nato byl z Akademie vyloučen. V této době mimo jiné napsal též větší práci o mezinárodních souvislostech a zahraniční politice československého obrodného procesu.

Pravidelně se scházel s přáteli Františkem Krieglem, Františkem Vodsloněm, Trudou Sekaninovou, Jiřím Hanzelkou, Jiřím Rumlem, též s Františkem Janouchem a účastníky Vysočanského sjezdu, zvláště s Josefem Smrkovským, kterého si velmi vážil. Ve výzvách, aby vlády všech evropských států podepsaly a ratifikovaly Mezinárodní pakty o lidských právech, viděl oživení demokratického ducha roku 1968.

„Někdy v prosinci (1976) jsem se Zdeňkem (Mlynářem) šel do nějakého bytu na Vinohradech. „Ve shluku lidí doslova napěchovaných do poměrně prostorného pokoje jsem se pozdravil s Pavlem Kohoutem, Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Havlem a vždy mladicky vypadajícím Petrem Uhlem… Václav Havel tam předložil text, který byl… přijat jako Prohlášení Charty 77… Mně zaujal text proto, že se vracel k anglickým chartistům z 30tých let minulého století – k zakladatelům socialistického dělnického hnutí. Mohl se také vztáhnout k Magně Chartě z 13. století nebo Chartě OSN, poskytoval životní platformu pro všechny, pro socialisty, křesťany, demokraty i prosté lidi, považující respekt k lidské důstojnosti a svobodu za základ a nenahraditelnou odnotu občanského spolužití. Prohlášení zároveň zdůrazňovalo, že jeho signatáři stojí na půdě právního řádu, jehož součástí je ustanovení o lidských právech… hlásilo se ke konstruktivnímu dialogu se státní mocí.“

„V tom, že jsem se uvolil stvrdit dokument svým podpisem a přijmout funkci mluvčího, jsem neviděl žádný rozpor se svým socialistickým přesvědčením. Naopak: vždyť cílem socialismu je naprostá emancipace člověka od panství a manipulace všeho druhu, ať jde o vykořisťování v kapitalismu, nebo o útlak politické byrokratické moci, která se z nástroje přeměny společnosti stala jejím totalitním pánem a učinila z občanů své poddané.

… Trochu jsem si dělal starosti s tím, zda ve vztahu Patočky a Havla ke mně nebude přece jen kus hořkosti, kterou oba museli pociťovat vůči komunistům za křivdy, které zakoušeli po roce 1948. A byl jsem si vědom své spoluodpovědnosti za vše, co se tenkrát u nás dělo: vždyť jsem se aktivně přičiňoval o únorové vítězství KSČ a byl od sloučení sociálně-demokratické strany členem ústředního výboru“.

Postupně se Jiří Hájek seznamoval s dalšími signatáři, a to zvláště při výsleších v Ruzyni. „Zde jsem také s Patočkou vedl dialog, který odpovídal mé gymnaziální představě o sokratovském dialogu, v jakém člověk vykládá své názory nikoli ex catedra, nýbrž ve volné rozmluvě, umožňující partneru nenásilně, samostatně dospět k názoru, těmto názorům odpovídajícím. Bylo to na téma známé stati Co je a co není Charta 77.

Po skončení výslechu jsem odjížděl autobusem, a když mi štěstí přálo, zajel jsem po cestě k Jaroslavu Seifertovi, který Chartu také jako jeden z prvních podepsal.“ K zvláštnímu jednání odvezli Hájka do tzv. „kachlíkárny“, budovy ministerstva vnitra na Letné, kde ho nutili, aby svůj podpis Charty odvolal. Hrozili mu, že bude obviněn, že v roce 1968 se snažil Československou republiku vyrvat ze socialistického společenství, ale také tím, že mají v rukou důkazy o tom, že měl v nacistickém vězení privilegované postavení a že bude na základě toho zostuzen. Našli záznam o tom, že mu byla povolena také návštěva zubaře. Dnes úsměvně působí líčení, jak hlídali dům, v němž s rodinou bydlel, jak ho sledovali autem při jeho pravidelných kondičních bězích.

Pracovní setkání s přáteli při přípravě dokumentů Charty i na chodbách soudů při procesech je plné jmen a ovzduší dělného společenství, které se postupně vytvářelo. Bylo též plné policejních zásahů. „Stín tohoto teroru, který bylo možno brát s černým humorem, dostal tragické zabarvení, když dopadl na konec života Františka Kriegla. Podobně jako některé z nás hlídala ho policie dnem i nocí. To ztížilo také jeho převoz do nemocnice, když… dostal srdeční záchvat. Začátkem prosince František Kriegel zemřel. Jeho manželka … vedla za pomoci několika přátel těžký a marný zápas o důstojný pohřeb člověka, který má své čestné místo v dějinách národa. Ani rozloučit se s ním nám nedovolili…

Po „přestěhování“ hrobu Jana Palacha, po „zmizení“ urny Josefa Smrkovského… po hulvátském rušení pohřbu Jana Patočky projevili naši „normalizátoři“ svou nekulturnost a nenávist sahající až za hrob.“

Ve společenství Charty 77 se Jiří Hájek setkal takřka na konci svých dnů s vědomím nutnosti hájit a uplatňovat lidskou důstojnost, práva a svobody člověka, spojené s tolerancí vůči odlišnosti druhého, které panovalo v třicátých letech v hnutí mládeže, v odboji i v socialistické levici po válce.

Marie Šimsová často mluvívala o tom, že za spravedlnost se v životě bojuje jen jednou. Sama z vlastní zkušenosti věděla, jak vysokou cenou se za takový boj platí.

Jiří Hájek podle obrazu, který vykreslil ve svých Pamětech, člověk neprůbojný, nestatečný a panující moci se v letech 1948–1968 podřizující, se postavil ve svém životě do nerovného zápasu s vše ovládající mocí třikrát. Za odbojovou činnost vůči nacismu v hnutí mládeže zaplatil pět a půl-letým žalářem v letech 1939–1945. Přes tuto zkušenost neváhal v roce 1968 v Radě bezpečnosti protestovat proti okupaci Československa. Zřejmě jen díky širokému mezinárodnímu okruhu přátel ušel tvrdé odplatě Moskvy. Svůj život pak dovršil podpisem Charty 77, rolí mluvčího i prací na dokumentech Charty, které svým dílem přispěly k znovuobnovení demokracie.

Ježíš blahoslavil ty, kteří se zasazují za spravedlnost bez ohledu na církevní nebo stranickou příslušnost. Žili mezi námi. Na nás je, abychom jich byli hodni.