Kázání Zdeňka Šorma

Číslo

Okamžik, který nejde vrátit

Čtení: Malachiáš 3,1–3; Text: Matouš 25, 1–13

Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: „Ženich je tu, jděte mu naproti!“ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: „Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!“ Ale rozumné odpověděly: „Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!“ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: „Pane, pane, otevři nám!“ Ale on odpověděl: „Amen, pravím vám, neznám vás.“ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Sestry a bratři,

slyšet tohle podobenství jako příběh ze života, tak mě to pěkně naštve a dokonale znechutí. Takové sobectví! Taková absence solidarity! Taková tvrdost! A ten vypravěč se nestydí nazvat to ještě moudrostí! Apoštol nás vybízí, abychom měli po způsobu Krista druhé za přednější než sebe. Ježíš říká, abychom se od toho, kdo nás o něco prosí, neodvraceli. A tady těch pět předzásobených družiček soukromničí bez nejmenšího ohledu na druhé. Hlavně že ony budou mít dost. A milé kolegyně ať klidně vezme ďas. A ženich? To je taky pěkný nelida. Ony kvůli němu běhají po nocích, utrácejí za olej. Kdo ví, kolik obchodníků je v tu noční hodinu asi hrubě vyhodilo. A on, místo aby pro ně měl díky vlastní nedochvilnosti pochopení, se k nim chová jako k cizím. Kdyby tohle měl být vzor pro naše chování, bratři a sestry, tak to teda potěš Pán Bůh!

Naštěstí to žádný vzor není. Jde o podobenství. A to je něco docela jiného než návod k jednání. Podobenství je spíš něco jako hádanka. Má většinou jeden důraz, jednu pointu a jen z ní je možné rozumět všemu ostatnímu. A tak je tomu i v případě toho příběhu o deseti družičkách. Až závěrečná slova prozradí, jaký to má všechno smysl: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Ježíš totiž v této části evangelia mluví o adventu, o příchodu Syna člověka, tedy Krista. Advent – alespoň v křesťanské tradici – není jenom o vánocích, ale o přípravě na to rozhodující setkání našeho života. A Ježíš zdůrazňuje, že ho nelze naplánovat. Že k němu může dojít jindy, než předpokládáme. Že si ho dokonce ani nemusíme všimnout, protože k nám Kristus přichází třeba – jak to říká jedno z následujících podobenství – když se potkáme s někým potřebným, s člověkem bez domova, bez prostředků, s nemocným nebo odsouzeným.

Teprve odtud lze pochopit, co by jinak bylo k naštvání. Takový okamžik se přece nikdy nedá vrátit: Bezdomovec zazvoní u dveří, a je třeba reagovat hned – odbudeme ho nějakou výmluvou a až se nám to za chvíli rozleží v hlavě a na mysli vytane věta z toho následujícího podobenství „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mě jste učinili,“ už ho budeme marně shánět. Nebo – mluvíme se sousedem, on plácne nějakou nestydatost o našem společném známém, my mu pousmáním přitakáme, a když nám pak o samotě dojde, jaká to byla vlastně nehoráznost, už to nebude komu říct. Znovu do té situace vstoupit nejde. Dveře jsou zavřeny.

Až tenhle neplánovaný okamžik odhalí, že člověku něco schází, že není připraven, že něco promeškal. Až v téhle chvíli vyjde najevo, že ten náš plamínek lásky a důvěry je pouze takové povrchní blikátko, které vystačí jen tehdy, když se všechno děje podle našich předpokladů. Že mu chybí zdroj, který se do té doby mohl jevit jen jako zbytečná zátěž. Dokud si člověk myslí, že to setkání proběhne tak, jak čeká, může se obejít i bez něho, může bez něho dokonce dobře čekat i na Krista.

I do kostela lze přece chodit bez toho, aby si člověk všiml, jak je ta biblická moudrost jiná než naše běžné uvažování, aby si lámal hlavu s tím, jak je to možné, že Ježíš říká, že kdo dává, má dost sám, a že kdo chce milovat, ten musí umět i prohrávat a nesmí se bát vypadat jako blázen. I o vánocích si lze vystačit s tím, co si sami nachystáme.

Ale pokud do nich vstoupí nečekaně Kristus v nárocích potřebných, pak najednou není odkud brát. V takové chvíli může obstát jen důvěra, že to boží bláznovství, které se nebojí ztrácet a před bolavou všedností neuhýbá, je moudřejší než lidé. Taková důvěra ovšem není dílem okamžiku. Ta je nepřenosná. V ní opravdu nejde druhého zastoupit, byť by člověk sebevíc chtěl.

Abychom překvapeni okamžikem nereagovali jen z pudu sebezáchovy, aby nás v rozhodujícím momentě neovládl jen strach o sebe nebo o své plány, na to nestačí nějaká naučená zbožná fráze halabala přidaná k životu, na to je třeba, aby se důvěra stala tím nejvlastnějším a nedílným rozměrem našeho života. Na to je třeba, abychom ani teď v tom předvánočním čase, nemysleli jenom na svátky, ale skutečně na Krista. Protože on může přijít jinak a jindy než předpokládáme.

Kdyby ženich přišel tak, jak s tím družičky počítaly, svítily by všechny bezchybně. Chyba těch pěti byla právě v tom, že se chystaly jen na takový příchod ženicha, jaký si představovaly.

Kdo má příliš jasno v tom, kdy k setkání s Kristem dochází a co vyžaduje, a chystá se jen na to, ten se s ním nejspíš jako těch pět pošetilých mine. Kdo jedná třeba i ve své zbožnosti příliš účelově, ten rozhodující okamžik prošvihne. Bacha na to. To je hlavní výzva podobenství.

Nakonec si ale přece jen neodpustím jednu špičku vůči těm moudrým pannám. Ty pošetilé totiž prošvihly setkání se ženichem i proto, že daly na jejich radu. Kdyby nešly ke kupcům, měly by sice asi ostudu – vyšel by najevo jejich krach, ale nejspíš by nepřišly k zavřeným dveřím, od ženicha by se nedočkaly odpovědi „Neznám vás“ a vešly by s ním na svatbu. Možná by spíš zaznělo: „Tak pojďte, vy světlušky pohaslý. Máte štěstí, teď to teprve rozsvítíme!“ Vždyť už prorok o tomhle ženichovi píše, že doutnající knot neuhasí.

Ono asi není osudné, vyjdou-li najevo naše chyby, osudná je spíš ta naše touha po dokonalosti, která je nemůže připustit, protože nemá dost důvěry v odpuštění. A v tom, my věřící, svoje okolí asi často mateme. Tak ať je pro nás advent včetně příprav na vánoce časem důvěry v odpuštění a nejen úsilím o dokonalost a útěkem před ostudou. Amen.

1. adventní 2020 Praha-Vinohrady