Čtení: Skutky 2,1–18. Text: Ezechiel 37,1–14
Text: Ezechiel 37,1–14
Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko. Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘ Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“
Sestry a bratři, dneska tu nejdřív budou tak trochu chřestit kostlivci. K nim nás Hospodin s Ezechielem přivedl. Dějiště, do něhož jsme s ním přeneseni, je údolí, kde se už dlouho nic neděje. Dějiště, kde se už ani nic dít nemůže. Je to bitevní pole po bitvě již dávno prohrané.
Dávno už dozněla vřava boje i nářek poražených. Je ticho. Pro někoho smířené, pro někoho mrtvolné. Dějiny, které tu kdysi prošly, už odkráčely zase někam jinam, prolévat zase jinou krev pro tu či onu vlast a větší slávu Boží. Zbylo jen opuštěné bojiště, zbyly hromady vyprahlých nepohřbených kostí. Život už vyprchal.
To je úvodní scenérie. Do ní si můžeme promítnout cokoli z toho, co sami známe. Protože prohrané bitvy nezažil jen starověký Izrael. Své prohrané bitvy, své prohrané zápasy, svá traumata a údolí, z kterých náhodný divák v hrůze prchá, má asi každý národ a každé společenství – a nejspíš i každý člověk. Stačí jen letmý pohled. Osobních i společenských tragédií a krachů jsou zprávy plné. Každou chvíli člověk nějakou tu mrtvolnou pláň vidí v přímém přenosu.
Jenomže…
Ono to není tak nabíledni, jak se zdá, bratři a sestry. Ono je to trochu složitější. Tohle totiž není reportáž ani přímý přenos. Prorok tu mluví o svém vidění. Hospodin mu odhaluje věci skryté. Je mu dáno vidět, co jiní nevidí. Hospodin mu odhaluje nový pohled, ve kterém se může skutečnost ukázat úplně jinak, než se jeví.
Takže ono to, co jsme četli, může, ale také vůbec nemusí být o děsivých záběrech z Gazy nebo z Ukrajiny; o mrtvé přírodě, zpustošené a zardoušené člověkem; může to, ale také nemusí být o bezútěšné situaci uprchlíků v Libanonu nebo o prázdných kostelech skomírající církve. Může, ale také vůbec nemusí to být o něčem, co na první pohled vypadá bezútěšně.
Možná se prorok ve skutečnosti dívá na kvetoucí civilizaci, prosperující společnost, přetékající obchody a orientální tržnice, na nabitá divadla, koncertní síně a přednáškové sály a vidí samé elegantní a duchaplné lidi, z nichž kypí zdraví, dýchá krása a čiší kouzlo osobnosti… Možná se takhle dívá do nabitého kostela, do svátečně naladěných tváří slušných evangelíků nebo na živě promlouvajícího kazatele…
A najednou… z božího pohledu, prorockým zrakem jakoby pod rentgenem vidí jen ty kosti, jen tu vyprahlou pláň bez života, po dávno prohraných zápasech. Nejspíš v každém z nás zahlédne tam kdesi na dně údolí smrti, údolí rezignace, která zbyla po dávno minulých prohrách, údolí vyhaslých nadějí, pohřbených lásek, kapitulací na ryzost, údolí, v němž se už o nic nezápasí.
Tak to je to první, s čím se nám Ezechiel svěřuje:
Prorocký pohled nelichotí ani planě neutěšuje. Dokonce ani Hospodin, od kterého právem očekáváme útěchu a povzbuzení, nelichotí a nic nezastírá. Naopak, odhaluje mrtvou, vyprahlou pláň – ať už v nás nebo kolem nás, ať už ji vnímáme nebo nevidíme, ať už se jí trápíme nebo ji vydáváme za moudrou zkušenost a realismus. Ne, všichni jsme nepomřeli, kostel máme celkem plný, ale Bůh ví, co by tu prorok vlastně viděl.
Být prorokem, jakým byl Ezechiel, nebylo nic příjemného. A nutno dodat: být jeho posluchačem nebylo o nic příjemnější. A Písmo svaté nás dnes – právě v tuto radostiplnou svatodušní neděli – staví do role Ezechielových posluchačů. Abychom si před jeho nedobrovolně pronikavým zrakem sáhli až na samé dno, až do vyhaslých údolí naší duše, kde je už jen ticho. Je-li totiž jaká naděje – a ona v tom vidění je – nemůže klouzat jen po povrchu, nemůže tomu pohledu na dno uhýbat. Bez něho by to byla jen planou útěchou. Skutečná naděje může vzejít jen na pozadí beznaděje, jen při maximální a kritické upřímnosti, která temná údolí nepřehlíží.
A teď přijde na řadu to druhé, o čem tu Ezechiel svědčí a čemu se s ním máme přiučit: Teď se tedy prorok setkává s Bohem na tom dně, na konci slepé koleje, a Bůh s ním rozmlouvá. Ptá se ho: „Dá se s tím ještě něco dělat, lidský synu? Je tu ještě nějaká naděje? Mohou ty kosti ožít?“ A Ezechiel odpovídá: „Ty to víš, Panovníku Hospodine.“
A právě tohleto „Panovníku, Hospodine, ty to víš.“ je odpověď a vyznání proroka. A taková by měla být i odpověď a vyznání církve, každého věřícího, ať už prohlédne k jakékoli beznaději v sobě nebo kolem sebe, ať stojí na hřbitově lidí anebo třeba jenom lidských nadějí a zápasů. Ta odpověď víry zní: Ty, Bože, víš, co je možné.
Nic víc, nic míň. Žádné: „Jasně, jistě že je.“ Ani: „My to víme, my na to máme recept. Ano, dejte na nás, bude líp.“ Takové odpovědi přenechme klidně politickým stranám. Ať se klidně trumfují ve své všehoschopnosti. Ale také ne hned rezignovat a zlomit hůl, jako že: „Tady se už nic dělat nedá.“ Žádné katastrofické scénáře. I tohle sebeujišťování přenechme druhým, třeba pivním mudrcům. Namísto obojího se držme té věty, která si nic nenamlouvá ani neosobuje: „Ty, Bože, víš, zda se s tím dá něco dělat.“ Právě v tom, co zní tak nejistě, je důvěra a síla. Kdo důvěřuje, ten ví, že jeho odhady a odpovědi nejsou rozhodující. A proto nemusí hýřit umělým optimismem, ani nemusí skončit u své beznaděje.
Může na rovinu přiznat: Ano, Panovníku Hospodine, když se ocitnu na dně – osobním nebo spolu s ostatními – když díky tobě prohlédnu třeba i skrze suverénní zástupy spokojených pragmatiků až k těm vyprahlým kostrám bývalých bojovníků, tak mívám často ruce prázdné a nevím, co si počít. Ale, co jsem já, abych vynášel ortel? Ty to víš! A to je prostor pro naději.
Tak to je to druhé, s čím se nám Ezechiel svěřuje. Dostal se až tak hluboko, že neví o snadných řešeních. Ale ještě pořád ví, že není Bůh, aby věci sám uzavřel. Důvěřovat, že Bůh ví, znamená zůstat otevřený. A nejen to, ale také na něj dát. A to je to třetí:
Hospodin řekne: „Prorokuj, lidský synu.“ Nejdřív ho postaví na takové místo, kde vlastně není komu prorokovat, kde není sebemenší naděje, že by ho někdo slyšel. Kdo jiný než Ezechiel, by mohl mít větší, oprávněnější pocit marnosti. To i ten příslovečný hrách, na stěnu házený, má větší šanci na odezvu. Svatý František prý kdysi zvěstoval květinám a ptáčkům, a vděční posluchači mu pak zobali z ruky. Ale nevím, že by koho kdy napadlo kázat v márnici nebo v kostnici nepohřbeným kostem. Ezechiel však prorokuje.
Blahoslavená nesebejistoto, chce se mi říct, na tebe ani marnost nemá. Ty můžeš Boha vyslyšet! Protože nemáš ani své pocity a odhady za to poslední. Ano, pokora to není slabost, ale síla, ve které je možné jít dál, i tam, kde by už člověk sám od sebe všechno pohřbil. Pokora není smířenost se vším, ale svoboda pro nové, třeba i bláznivé, pokusy.
Ezechiel prorokuje. A jak tak prorokuje, začnou se věci dít. Věci se dají tak říkajíc do pohybu. Najednou to, co k sobě patří, se k sobě navrací, všelijak zpřeházené do sebe zapadá, co bylo přerušeno, se opět spojuje, co bylo odloučeno, se opět setkává. Ale je to pořád jenom jako s tou mrtvou vodou – může dojít ke spojení, ke scelení, může být obnoven řád, vše může opět nalézt své pravé a funkční místo – ale život,… život v tom ještě není. Na to nestačí žádné slovo, ani prorocké.
Slovo má jistě obrovskou moc. Může odhalit, pojmenovat, dát do souvislosti, objasnit, takže je jasné oč jde a je možné se orientovat, věci díky němu mohou opět získat své pravé místo, může ukázat a vymezit směr. Ale aby se ten směr stal skutečně životem, aby se ze slov stalo tělo, opravdu živá a žitá skutečnost, aby to nebylo jen ubíjející plnění a bezduché dodržování, ale spontánní nasazení, na to už slova nestačí. To k nim musí přistoupit Duch. Život do toho vdechne jenom Bůh. Na to, aby se z mrtvol stali bojovníci, na to musí zavát Duch boží.
Bratři a sestry, něco jiného je vědět, co by se mělo dělat, a něco jiného je se pro to nasadit. Něco jiného je vědět, co by bylo dobré a co je správné, a něco jiného je tomu dobrému důvěřovat, a proto na ně dát. Něco jiného je z pocitu povinnosti plnit předepsané a něco jiného je něčím skutečně žít. A právě tenhle rozdíl je dílem Ducha, dílem Božím. Ten dává život. Ten způsobuje, že nezůstává pouze u slov, pouze u vědění, pouze u předpisů nebo zbožných přání. Ten staví mrtvoly na nohy a dělá z nich opět vojsko převeliké. Ten nás, v kterých je po všech prohraných zápasech často už jen vyprahlé ticho, vrací do zápasu. Ne skrze vůli, ale skrze důvěru a naději.
Proto dnes, bratři a sestry, neslyšíme, co bychom měli dělat, ale co se stalo, co se děje a čeho se můžeme nadát: …vešel do nich duch a oni ožili. Vložím do vás svého ducha a oživnete. I v tom našem údolí probudí se mrtvoly. Amen.
Vinohrady 24. 5. 2026. Podle předlohy Jiřího Mrázka.