Jákob vykročil lehkým krokem a přišel do země synů Východu. Pojednou spatřil v poli studni, u níž odpočívala tři stáda ovcí. Z té studně napájeli stáda. Na jejím otvoru byl veliký kámen. Když přihnali všechna stáda, odvalovali kámen z otvoru studně a napájeli ovce; potom zase kámen přivalili zpět na otvor studně. I řekl jim Jákob: Bratři, odkud jste? Odvětili: Jsme z Cháranu. Otázal se jich: Znáte Lábana, syna Náchorova? Řekli: Známe. Zeptal se jich: Daří se mu dobře? Odpověděli: Dobře. Však tady přichází jeho dcera Ráchel s ovcemi. Tu řekl: Ještě je jasný den, není čas shánět dobytek. Napojte ovce a jděte pást. Odpověděli: Nemůžeme, dokud nebudou sehnána všechna stáda; pak odvalíme kámen z otvoru studně a napojíme ovce.
Když ještě s nimi rozmlouval, přišla Ráchel s ovcemi svého otce; byla totiž pastýřka. Jakmile Jákob uviděl Ráchel, dceru Lábana, bratra své matky, a jeho ovce, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studně a napojil ovce Lábana, bratra své matky. Jákob pak Ráchel políbil a hlasitě zaplakal. Oznámil jí, že je synovec jejího otce a syn Rebeky. Běžela to povědět svému otci. Jakmile Lában uslyšel zprávu o Jákobovi, synu své sestry, běžel mu vstříc, objal ho, políbil a uvedl do svého domu. A on vypravoval Lábanovi všechno, co se přihodilo. Lában mu řekl: Ty jsi má krev a mé tělo! Pobyl tedy u něho celý měsíc.
Genesis 29,1–14
Na první poslech je to slabé. Žádná hlubina, žádné drama, skoro nic se tu neděje. I do toho nejserióznějšího zpravodajství, které se narozdíl od televize Nova nehoní jenom za krváky a podvody, by se tohle vyprávění sotva dostalo. Neodehrává se tu ani zápas o prvorozenství, ani tu syn v zoufalé touze po požehnání nepodvádí otce, ani tu nepromlouvá Hospodin ve snu k provinilému psanci, ani se nikdo nevydává všemu navzdory na cestu za nadějí. Nic podobného. Je to jen takové „jedna dvě, Honza jde“, takové „Hopsa hejsa do Brandejsa“, taková limonádička. Jákob vykročil lehkým krokem… spatřil studni… Bratři, odkud jste?… Jak se daří, hezká sestřenka, vřelé přijetí, políbení a otevřená náruč.
Ale proč ne? Život, to přece nejsou jenom hlubiny, dramata, vypjaté chvíle, rozhodující okamžiky, osudové události. Spíš naopak. Život, to je z velké části právě to „jak se máte? A co strejček, jakpak se má?“ a „Tys ale, kluku, vyrost! No celej tatínek!“ Přátelské popovídání, příjemná návštěva, bezstarostná pohoda – to všechno má v životě své místo. Zaplať Pán Bůh za to. Na tom přece není nic špatného. Tak to má být a je dobře, když tomu tak je. Když se lidi nehádají, nepodvádějí, když se zrovna neděje nic dramatického, když není třeba sbírat odvahu pro krok do neznáma, když nikoho netíží vina a nikdo před nikým nemusí utíkat. Jak by to bylo hezké, kdyby Nova zašla na úbytě, protože by se žádné nepřístojnosti a tragédie neděly, a její reportéři se svými dryáčnickými způsoby by si najednou s tím normálním životem nevěděli rady. Jak by to bylo hezké!
Ale ono to tak není, ony se dramatické věci dějí. Proto se nám pak takové pohodové a poklidné vyprávění s dobrým koncem zdá být mělké a o ničem. Proto se nám filmy s happyendem jeví jako neskutečná pohádka, jako taková limonádička, která nemá valné hodnoty. A ve většině případů tomu tak opravdu je.
Ale ten příběh o Jákobovi mezi ně nepatří. Jákobův krok totiž není lehký proto, že by nám autor zamlčel rizika a náročnost jeho cesty. Jákob vykročil lehkým krokem… – mimochodem stále s nenávistí svého bratra Ezaua za zády – do země synů Východu. Jde do neznáma s nenávistí za zády, ale jde dokonce do země, kam jeho děd Abraham de facto vydědil syny svých ženin, aby nekonkurovali Izákovi, zaslíbenému dědici požehnání. Jde do země konkurentů svého otce. To je teda zatraceně vachrlaté prostředí. Odtud se nám ten Jákobův lehký krok najednou jeví jinak než jako slabá limonádička.
A stejně to bude i s oslovením: Bratři, odkud jste? Copak člověk, když se ocitne v cizím prostředí, o kterém může navíc předpokládat, že ho tu čeká uražená zášť, tak hnedka někoho osloví a s kdekým se bratříčkuje? Copak nebývá daleko častější, že se v cizím prostředí mlčky a nastraženě, popřípadě ustrašeně okukujeme? Copak spíš podezřívavě nevyčkáváme, co ten druhý, než abychom se takhle bezelstně otevřeli?
Ale kdybychom třeba i našli odvahu a svobodu k tomu, abychom odložili svou ochrannou skořápku, kdo z nás by měl tolik volnosti, aby se nenechal zaskočit osudovostí zvyku a pustil se do něčeho, co tu ještě nebylo? A právě to Jákob dělá. Nespokojí se s odpovědí, že zvyk velí tak a tak, nepřijímá osudově odpověď pastýřů, že se nedá nic dělat, protože všichni ještě nesehnali stáda. Ve své spontánní pomoci naprosto svobodně a nezávisle na tom, co bylo, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studny a napojil ovce Lábana, bratra své matky.
Ono když uvážíte celé to pozadí, tak se vám najednou to „jedna dvě Honza jde“ vyloupne jako něco naprosto neobvyklého, nesmírně odvážného, jako výraz podivuhodné a nebývalé svobody. Jít světem plným zášti, nejistoty a konkurence lehkým krokem, jednat v cizím prostředí bezprostředně a otevřeně a spontánně posloužit, aniž by se člověk nechal uhranout sílou zvyku, to přece vůbec není jen tak. Udržet si v tomto světě naději pro upřímné a čisté srdce, nevyhlížet neznámou budoucnost ustrašeně, jednat jinak než velí okolnosti, nebýt jenom jejich zajatcem, nebýt jenom zrcadlem, od kterého se všechna zloba a odcizení odrazí zase zpátky do hry, ale sám svobodně vnášet do tohoto poznamenaného světa světlo, přívětivost a naději, to je opravdu něco nevídaného.
Žízníme po tomto normálním, přívětivém, neustrašeném životě. Celý život se namáháme, abychom tuhle žízeň uhasili. Zajišťujeme se proti neznámé budoucnosti, vytváříme si předpoklady pro pohodu, pro to, abychom mohli jít životem beze strachu a bez starostí. Snažíme se odstranit ze své cesty všechno, co by tomu lehkému kroku překáželo. A stejně stále znovu pociťujeme žízeň. Studně radosti je přikryta balvanem starostí, nejistot, obav z nepřízně, z rivality a záště ostatních. Okolnosti nejsou nikdy tak příznivé, abychom mohli bez obav vykročit. A ani nebudou. Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.
Tuhle žízeň nejde utišit tím, co jsme schopni zajistit, obstarat, odstranit z cesty, jaké jsme s to vytvořit si pro své štěstí podmínky. Tahle žízeň se tiší jiným způsobem než větším kbelíkem a delší šňůrou a z jiného zdroje. Z darovaného. Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky, odpovídá Ježíš samařské ženě, která ho právě na ten kbelík upozorňuje. Ten občerstvující zdroj je mimo okolnosti a mimo nás. A je i mimo ten oddíl o Jákobovi, který jsme dneska četli. Jákob vykročil lehkým krokem do země synů Východu, protože předtím, jako komentář ke snu o žebříku, slyšel od Hospodina: Hle, já jsem s tebou… Nikdy tě neopustím – a protože tomuto slovu uvěřil.
Z tohoto zaslíbení a z téhle důvěry vyvěrá ten špacír s otevřeným hledím i v okolnostech, které jsou značně nejisté, z ní plyne ta svoboda, která může v druhých vidět bratry a ne rivaly a konkurenty, která nemusí zůstat ochromena zvykem, ale může se pustit do věcí nových a nevyzkoušených. To je ta živá voda, kterou Ježíš dává, kterou sám ztělesňuje jako Immanuel, což – jak víte – znamená „Bůh s námi“. Bůh s námi ve všem, i mezi konkurenty, v samotě, ve strachu, uprostřed neznámé země, všude. Kdo odtud načerpal důvěru, ten už žíznit nemusí a nebude. Samozřejmě že to neznamená, že už nebude muset chodit s kbelíkem pro vodu, že ho v životě žádná těžkost nepotká, ale bude moci chodit tam lehkým krokem, s písničkou chval, protože ví, že už v ničem není sám.
Tahle živá voda, od Boha načepovaná, není však nikdy určená jen k soukromé konzumaci, ta se v člověku stává pramenem. Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, volá na jiném místě Ježíš ke všem žíznivým. Důvěra, která plyne ze zaslíbení nikdy tě neopustím, z toho, že Bůh je s námi, ať se děje co se děje – to není prostor pro pokoj v duši bez ohledu na to, co se okolo nás děje, to je prostor pro radostný a otevřený pobyt v tomto světě spolu s ostatními. To, co nám Bůh dal, nedal nám proto, abychom si soukromničili se svou butylkou naděje, ale abychom pro ostatní odvalili kámen z otvoru studny, abychom v tomto světě byli zdrojem osvobodivé důvěry a bratrství. Amen