Svaté místo
Text: Exodus 3,1–5
Ex 3,1–5:
Mojžíš pak pásl dobytek Jetry tchána svého, kněze Madianského, a hnav stádo po poušti, přišel až k hoře Boží Oréb. Tedy ukázal se mu anděl Hospodinův v plameni ohně z prostředku kře. I viděl, a aj, keř hořel ohněm, a však neshořel. Protož řekl Mojžíš: Půjdu nyní, a spatřím vidění toto veliké, proč neshoří keř. Vida pak Hospodin, že jde, aby pohleděl, zavolal naň Bůh z prostředku kře, a řekl: Mojžíši, Mojžíši! Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem. I řekl: Nepřistupuj sem, szuj obuv svou s noh svých; nebo místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest.
Milí přátelé, před časem byly u silnic k vidění billboardy s reklamou na jakýsi druh zámkové dlažby a na nich mne zaujala věta „Vadí vám v čem šlapete? Změňte to…“ A byly tam nohy v blátě a vedle už na pěkně vydlážděném dvorku. Člověk si koupí pár balíků dlaždic a problémy se vyřeší…
Všichni ale víme, že v životě to tak nebývá. Změnit, v čem člověk šlape – obrátit svou cestu – najít směr – jít správně – dojít k cíli – udělat ten správný krok – to byly věci, které mne začaly zaměstnávat, když mi bylo asi tak šestnáct let. Když se mi nechtělo domů, což bývalo poměrně často, zastavila jsem se cestou ze školy na chvíli v kostele, který jsem měla při cestě, a užívala si tam ticho a klid. Byla tam tma a hodně zima, takže to člověka vyhnalo brzy ven – ale ten závan jinakosti, jakýsi náboj, zůstával.
Když jsem začala v r. ’98 farářovat v Brandýse, vzpomněla jsem si na tyhle své zážitky a jednou jsme s dětmi v náboženství mluvili o tom, co „je“ v kostele. Odpovídaly: v kostele je tma, zima, ticho, špína, světlo, kříž, lavice, my, a samozřejmě, že také přišla ta jedna, v kostele je Bůh. Byla to odpověď dětská, ta co je vždy správná, pokud ji nezačneme my dospělí problematizovat a zpochybňovat pasováním do svých naučených formulí. Místo, kde je to jiné, kde je to Boží a kde je možné zažít aspoň na chvíli cosi zásadního, to je má představa církevního prostoru, která mne odjakživa provází, ať je to kostel nebo modlitebna nebo prostě setkání lidí.
Místo, kde je možné se nechat zasáhnout tak, že se začnou člověku měnit věci před očima, pod rukama a v srdci. Místo, kam je možné přijít, a prostě tam být a nechat na sebe mluvit, nechat volat na svou duši. „Mojžíši, Mojžíši!“ I řekl „Aj, teď jsem…“ To je ta událost, která mění člověka, zásah Boha do života, tam kde právě v tu chvíli stojíme, do života, který – pokud na volání odpovíme – začne měnit směr. To je to volání, o kterém mluvil pan farář Kocáb, když mne připravoval ke křtu.
Mojžíš chce přistoupit blíž, vstoupit do prostoru hořícího keře. Hospodin ho zastavuje a doporučuje zout se. Poukazuje na svatost, oddělenost místa, kde se děje jeho přítomnost. Nutí člověka, aby se zastavil, aby nepominul a nepřešel úkaz Boží přítomnosti. A ta nutnost a schopnost zastavení, ta mne vždy znovu na biblických postavách, které zažijí takový vpád svatého do vlastního života, zaujme: jejich reakce „Hle, tu jsem.“ Jejich smysl pro to, co je důležité, pohotovost zachytit ten první signál a začít vést rozhovor. Ta čistota a jasnost vnímání – jako u dětí. Ti, kdo poznají, kde je Bůh a kdy mluví.
Ti, kdo ho dovedou potkat tam, kde právě je a jaký právě je, živého, jsoucího, jako Mojžíš v poušti. Zajímá se o to, co vidí – keř, který neshoří – a chce se na to jít podívat zblízka. Prvním nakročením k setkání lidské bytosti se svatým je sám Boží děj – něco, čeho si člověk všimne – a druhým krokem je chtít slyšenému, viděnému či prožitému porozumět, uvidět to zblízka. To už ale nejde. Je potřeba se zastavit v určité vzdálenosti. Je tu oddělení, je tu smrt jako hranice. A třetí krok je – zařídit se podle toho, co člověk uslyšel. Mojžíš si má zout opánky a já v tom vždycky trochu vidím obrázek člověka, který stojí a mačká v ruce čepici, protože vidí cosi, co ho přesahuje, uchvacuje a před čím se chce sklonit. Protože se čas od času potřebujeme sklonit, potřebujeme smeknout, protože bez takových okamžiků by zůstal život chudý a prázdný. Že to tak trochu je, že tahle prázdnota kolem útočí, se říká v písni R. Müllera: „Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno, i sebe…“
Myslím, že to, v čem šlapeme, nelze změnit výměnou dlažby, ale pohledem jinam, nad sebe, do ohně uprostřed keře, na kříž v barokním chrámu nebo v evangelické modlitebně. Chtěli bychom společně tady na Hvozdnici utvářet takový prostor pro setkání, a nabídnout ho všem, kdo si tuhle životní rovinu uvědomují. Sobě samým v tomto sboru, ale i všem kolem, příchozím, jejichž kroky by zabočily do našich vrátek. Rádi bychom poskytovali prostor pro naslouchání volání z hořícího keře, pro zutí obuvi a smeknutí klobouku. Pro ty, kdo hledají směr, bloudí nebo šlápli v životě vedle. Nebo prostě jen přijdou. Pro všechny, kdo se chtějí nechat zasáhnout, setkat se jsoucím Bohem a jeho řečí k nám. Potřebujeme místa, kde se takové události dějí. Místa, kde je Bůh.
Kázání při uvedení do úřadu farářky, Hvozdnice 1. 10. 2006