Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ,A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.`“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.
Evangelium podle Matouše 2,1–12
Příběh o mudrcích, Herodovi a dítěti nechce pouze pobavit, zpestřit posvátkovou nudu či na chvíli protáhnout vánoce. Ne, oslovuje jinak. Matouš nám ho tu hned na začátku vypráví, aby nám otevřel slávu a hloubku Ježíšova příběhu.
Proto čte církev po vánocích oddíly evangelia o tom, jaké všechny veličiny uvedla do pohybu – nebo také do šoku – zpráva o Ježíšově narození. Bez velkých okolků a příprav pro nás, čtenáře evangelia, najednou Matouš uvede na scénu mudrce, mágy: A když se narodil Ježíš – HLE – mágové od východu přibyli do Jeruzaléma.
Hle, mudrci. Hle, učenecká, vědátorská extratřída: opustili svoje knihovny, zkušebny, studovny a laboratoře a vydali se na pouť do Jeruzaléma. Tady si teď dala dostaveníčko vědecká smetánka starověku. Ale nebude se tu konat žádné učené symposium, ani předávat Nobelova cena – protože ty vzdělané mozky ještě nejsou u cíle. Neslyšíme od nich vítězné NALEZLI JSME, ale spíš zneklidněné (a přitom pokorné) KDE JE? Kde je – ten narozený král, král Židů? Tak se ptají na všech nárožích. Kam se mu máme jít poklonit? Kde je ten, kterému chceme vzdát poctu – poctu královskou, poctu božskou?
Proto tedy putovali. Nejsou tu v Jeruzalémě ani na vědeckém kongresu, ani jako zvědaví turisté (kterých do svaté země jinak jezdí mraky) – jsou tu jako na bohoslužbách: Přišli jsme, abychom se poklonili. A na otázku, kdo je pozval, který průvodce jim ukázal cestu, odpovídají: HVĚZDA. Vyšla vám tady v Judsku hvězda – a nám vstoupila do života tak neodvolatelně a neodolatelně, že jsme všeho nechali a jsme tady. Podle hvězdy jsme poznali, že všechna nebeská moudrost se teď rozhodla usídlit tady, v téhle zemi, v Judsku, v domě Jákobově. TAK KDE JE – ten narozený, zaslíbený král?
Nemluví z nich, zatím, vánoční radost, ale mluví z nich, z těch veleučenců, velké očekávání. Vánoční očekávání.
Ale jestliže z mudrců mluví velké očekávání – očekávání Krále, pak na dvoře krále jeruzalémského, Heroda, jejich očekávání a touhu nijak nesdílejí. Jen co sem dorazí zpráva o mudrcích a jejich otázce, zavládne tu ZDĚŠENÍ: To uslyšev Herodes, byl z toho úplně vedle, a celý Jeruzalém s ním. Herodes je celý pryč, zarmoucen. Ta nejasná odezva vánoc, jak se tu s mudrci v královském paláci ukázala, mu nečekaně zkomplikovala život. Protože on neslyší HVĚZDA, on slyší hlavně KRÁL: král Židů, a tedy – konkurent!
Tolik konkurentů, co ohrožovali jeho kralování, už tenhle Herodes zlikvidoval – tolik, že si v Římě říkají, raděj být Herodovým prasetem než pravnukem, chceš-li si být trochu jist životem… A teď tohle – král, narozený král. Hrůza a děs! Zlý sen z bezesných nocí, ve kterých se Herodovi zdá, že ještě na někoho zapomněl, že určitě ještě někoho zapomněl utopit, otrávit, dát zamordovat. Herodes není rozhodně postava, kterou by provázely zlé vidiny nebo výčitky svědomí kvůli potokům prolité krve. Není jak Mackbeth z Shakespearovy hry. Spíš je to ten typ vládce, jako byl Stalin: jestli ho nějaká můra pronásleduje, tak jedině, koho ještě zlikvidovat, aby si pojistil svou moc.
Takovýhle vladař stojí teď v cestě mudrcům, putujícím ke králi – dítěti. A protože mu jde o trůn, je mu najednou dobré i náboženství a církev. Svolá shromáždění – shromáždění písmáků, biblistů, teologů a církevních funkcionářů. Tedy, je to dost odporná představa – výkvět náboženských znalců, svolaný Herodem, aby jemu radil, aby jemu pomohl udržet se u moci. Ale je pravda, že právě takhle si ti, jimž šlo o moc, vládci stalinského, brežněvovského, příp. husákovského typu (abychom nechodili tak daleko) uměli náboženství – a především náboženských funkcionářů a myslitelů – užívat. Možná byste se až divili, k čemu všemu musela třebas naše fakulta (spolu s jinými) vydávat teologická dobrozdání. Na věrohodnosti jí to rozhodně nepřidalo.
TAKHLE si tedy Herodes svolal zákoníky a velekněze – aby zjistil, KDE SE MÁ NARODIT MESIÁŠ – Pomazaný, Král.
Kde? Vaše blahorodí, to není zas až takový problém – přece v Betlémě, tady u nás, v Judsku, jak o tom zpívá prorok Micheáš: A ty, Betléme, zdaleka nejsi ten největší zapadákov, z tebe totiž vyjde Vůdce, vladař, jenž bude vládnout po způsobu pastýřském….
Dobře to ti biblisté a exegeti našli. Jenže výsledkem jejich náboženské expertízy není všeobecná pouť Izraele – nebo aspoň jeruzalemského občanstva – do Betléma, poklonit se Mesiáši, výsledkem je tajná porada u Heroda. Konspirační schůzka. Herodes si díky informacím získaným od učeného kolegia biblistů chce z mudrců udělat svoje agenty. Vánoční spiknutí za účelem odstranění Mesiáše plánuje teď Herodes: Jděte do Betléma a zjistěte mi o tom dítěti, co jen půjde. Na nic nezapomeňte. Otec, matka, kdo mu vyjadřuje otevřeně svoje sympatie, prostě co nejvíc informací. Předpokládám, pánové, že to pro špičkové vzdělance, jako jste vy, nebude žádný problém. Abych i já mohl přijít a složit mu svou královskou poklonu. (Slyšíte, jak se přitom v koutku duše pochechtává?) Takhle to Herodes naplánoval a z evangelistova vyprávění vůbec není jasné, jestli mudrci – ti veleučenci, hledající Mesiáše, nesedli náhodou protřelému a krvavému intrikánovi na lep. Spíš to vypadá že ano, než že ne.
Jenže ten příběh naštěstí nepokračuje podle Herodových tajných instrukcí, ale podle plánu kohosi úplně jiného: A hle, hvězda, kterou uviděli při východu, je předešla a postavila se nad místem, kde bylo to dítě. A uzřevši ji, zaplesali náramně velkou radostí.
HLE – HVĚZDA. Hvězda se teď vložila do Herodových intrik, do lidské zmatenosti. Hvězda mudrců, hvězda zaslíbená mudrcem, co se stal na chvíli prorokem Hospodinovým – tahle hvězda je zvedla a přivedla. Nenajdete ji v žádném astronomickém kalendáři – najdete ji ve 4. Mojžíšově 24,17. To jsou její souřadnice. Tahle hvězda z prorockého zaslíbení jde teď najednou před nimi jako vůdce nejspolehlivější a nejrychlejší. A když ona ukáže k cíli, k místu, kde přebývá Dítě, tak najednou propukne nepředstavitelná radost. Vánoční radost veleučenců.
Popletli to, nechali se vést svými předsudky (že když Mesiáš, tak jedině v hlavním městě a v královském paláci). Chtěli je zaplést do špinavých intrik, poslali je do Betléma jako Herodovy agenty, ale teď se jim ukázala hvězda rovnou nad cílem, a tak nezbývá než radost: radost z Boží věrnosti, radost těch, co se nechali vyvést ze svých studoven a kabinetů na nejistou pouť, radost těch, co se málem zklamali, když toho tolik popletli, radost těch, co poznali, že Bohem stojí za to nechat se vyvést z míry a že Bůh své dílo a putování svých povolaných dovede k cíli.
Tohle všechno jsou rozmanité podoby jediné nepředstavitelné vánoční radosti. Radosti, která si ovšem nehledí sebe sama, ale toho, kvůli kterému se vydala na cestu. Protože tihle veleučenci i uprostřed toho radostného juchání a zpívání vědí: tohle ještě nejsou ty pravé bohoslužby, tady ještě, když jsme se začali vánočně veleradovat, nejsme u cíle. U cíle jsme o kus dál – až když padnem na kolena před Dítětem. U cíle jsme, až když přijmeme tohle Dítě jako „moudrosti poklad z nebe“ a odevzdáme mu to, co jsme až doposud pokládali za nejdrahocennější.
Víte, to vůbec není samozřejmé: pokleknout v Betlémě. Protože taky klekáme před tím, který byl způsobem bytí roven Bohu – a přece sám sebe zmařil a stal se jedním z lidí a jako člověk skončil na popravišti, popliván a posmíván. Toho Bůh vyvýšil, aby se před ním klanělo každé koleno. Jako poklad moudrosti z nebe přijímáme tenhle příběh – příběh poníženého Mesiáše, co sebe sama rozdal až k smrti. Tenhle příběh, příběh Mesiáše, který je jedněm kamenem úrazu a druhým nesmyslným bláznovstvím, ten přijímáme jako Boží moc a Boží moudrost. Tohle je ve hře, když vzdáváme chválu a čest a poctu betlémskému Dítěti.
Jenže když tuhle moudrost, moudrost ukřižovaného a přec vzkříšeného, moudrost poníženého až na dno posměchu a zmaru – a přece tak podivuhodně vyvýšeného, když tuhle moudrost pouštíme do života, potkáme i tu radost. Radost tak hlubokou a silnou, že nám ji už nikdo a nic nevezme. Radost z neodvolatelné blízkosti Boží.
Proto také, když se betlémské bohoslužby skončí, nedojde už ani na Herodovy intriky. Z téhle radosti se totiž neprocitá zpátky do světa a do života, aby to tu chodilo tak jako dřív, aby naše kroky řídili mocichtiví krutovládci a jejich veřejní či tajní přisluhovači – ne, tuhle radost smíme potkávat a držet už napořád. S touhle radostí se pak každá cesta zpátky, domů, do práce, do všedních dnů, stává cestou těch, co potkali Dítě a s ním Boha, který si svému dílu udělat čáru přes rozpočet nenechá nikomu: ani Herodovi, ani zpronevěřilé církvi, ani hříchu, ani slzám a smutku, ba ani smrti. Amen