Čtení Židům 13,1–3.12–15
Text 1. Královská 21,1–15
Stalo se pak po těch věcech, měl Nábot Jezreelský vinici, kteráž byla v Jezreel podlé paláce Achaba krále Samařského.
I mluvil Achab k Nábotovi, řka: Dej mi vinici svou, ať ji mám místo zahrady k zelinám…
Odpověděl Nábot Achabovi: Nedejž mi toho Hospodin, abych měl dáti dědictví otců mých tobě. …
I stalo se, jakž uslyšela Jezábel, že by ukamenován byl Nábot, a že by umřel, řekla Achabovi: Vstaň, vládni vinicí Nábota Jezreelského, kteréžť nechtěl dáti za peníze; neboť není živ Nábot, ale umřel.
NÁBOT UŽ NEŽIJE, JE MRTEV. Říkává se „o mrtvých jen dobré“, ale z pohledu těch, kdo se o Nábotovu smrt zasloužili, by daleko spíš sedělo cynické „mrtvý prd ví.“ Protože Nábot byl ukamenován a zemřel proto, aby přestal otravovat, sešel z očí a stejně rychle sešel z mysli. Zemřel, aby se na něj zapomnělo, aby byl co nejrychleji vymazán z paměti.
Koneckonců – kdo by na něj chtěl vzpomínat? Jeho soudcové, kteří se účastnili frašky, zinscenované královnou Jezábel? Starší z města Jizreel, kteří neprojevili nejmenší náznak snahy zastat se křivě osočeného spolubratra? Nebo si ho snad bude připomínat král Achab, až na Nábotově vinici bude zakládat výstavní zelinářskou zahradu, s jejímiž plody vyhraje všechny výstavy v Samaří a okolí? Nebo snad královna Jezábel? Těžko. Její zpráva Nábot už nežije, je mrtev obsahuje asi tolik pohnutí, jako ono výše zmíněné kraťoučké úsloví.
Nábot už nežije, je mrtev. Tahle věta zároveň jakoby našeptávala, že o Nábota vlastně v tomhle vyprávění vůbec nejde: že tady jde o to, aby se ukázalo, jaký je Achab hříšník a slaboch, jak podléhá své pohanské ženě, proslavené megeře Jezábel, a jak si to s nimi nakonec prorok Eliáš vyřídí. Děti se na něm učí počítat, kolik přikázání Achab a Jezábel přestoupili. Však je to příběh o vynalézavosti lidského sviňáctví.
Ale co Nábot? Je jen kulisou, která byla do tohoto divadla postavena proto, aby ji odkopli? Je jakousi návnadou, která má nalákat tygra, aby se chytil do pasti? Návnadou, jež má být pouze sežrána silnějším? Skoro to tak vypadá – proč by byl jinak jeho konec pouze suše konstatován? Znamená to, že bible je lacinou příručkou dějepisu, v níž se vypráví jen o tom, kdo kdy kraloval, vyhrával, porážel slabší a šlapal po bezbranných? Je Nábot jednou z mnoha bezejmenných obětí krutovládců, kteří vytyčují běh tohoto světa?
Není. Není – protože bible není žádná příručka sepsaná na oslavu potentátů, kteří jsou zrovna u moci. Bible si všímá právě uražených a ponížených, pamatuje na ty, kdo byli zašlápnuti, kdo měli být vymazáni z dějin i z paměti. Však také její základní příběh vypráví o tom, který byl křivě obviněn, násilně umlčen, odsouzen a za branami města potupně popraven. A podobnost jeho příběhu s příběhem Nábotovým není čistě náhodná. Spíše naopak – už příběh Nábotův zřetelně nahlašuje, co přijde ke slovu v příběhu Ježíšově. Nutí nás dívat se na svět jiným pohledem, než jsme zvyklí, a tak nám umožňuje vidět správně i příběh Ježíšův.
Že pro biblického vypravěče Nábot není pěšákem postaveným na šachovnici jen proto, aby byl hned v úvodu obětován, dosvědčuje už to, že má vlastní jméno. Když máš v příbězích bible jméno, má tvůj život smysl, má cenu, nejsi zbytečná figurka. Vzpomeňte si třeba na příběh o boháčovi a Lazarovi: boháč je bezejmenný, Lazar, ač nemá ani vindru, má své jméno, má svou tvář. Tak i Nábot: má své jméno, svou tvář, svou nezaměnitelnou roli. A jeho jméno zvláštním způsobem souzní s místem jeho bydliště. Až do omrzení vypravěč opakuje Nábot, ten Jizreelský:
Jizreel znamená Bůh zasel či zasadil – a Nábot znamená Ovoce, Plod. Když vzejde a doroste, co zasel Bůh, vyrostou jako plody Boží setby lidé jako Nábot. Takové lidi tu chce Hospodin, Bůh Izraele mít: lidi, kteří vědí, odkud a kam. Lidi, kteří vědí, k čemu byla kdysi zaslíbená země lidu Izraelskému darována. Lidi, kteří ji budou obdělávat nejen, aby na ní rostly hrozny, ale aby uprostřed ní vykvétala věrnost Hospodinu, spravedlnost, ohled na bližního a jeho potřebnost, a tedy nakonec radost a pokoj. Ano, máli tenhle svět za něco stát, je potřeba, aby tu žili a pracovali lidé, kteří budou přemýšlet, na jakém místě žijeme, kde se vzaly naše možnosti, z čeho pramení naše svoboda, v čem vlastně koření možnost něčeho v životě dosáhnout a v neposlední řadě, za jaké dědictví nám byla svěřena odpovědnost a jaké máme nést ovoce.
Nábotovy kvality se projevují právě na tomto poli: nečteme o tom, jestli s vínem ze své vinice vyhrával na výročních koštech v Jezreel a okolí, ale jasně slyšíme, že ví, odkud vůbec možnost vinici dobře obdělávat pramení, a že si tu možnost nechce nechat vzít.
Král Achab, ač je král Božího lidu, Izraele, tohle neví, či nechce vědět. Nezajímá ho to, zajímá ho jen jeho královská zelenina.
Mimochodem, nic proti vegetariánům a všem, kdo konzumují vitamíny – ale Starý Zákon takové chutě zasazuje do hodně zvláštních souvislostí: Když Izraelci během putování pouští teskní opakovaně po Egyptě a jeho otrockých jistotách, nevzpomínají jen na příslovečné hrnce masa, ale i na egyptské zeleninové salátky: Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě zadarmo, na okurky a melouny, na pórek, cibuli a česnek (Nu 11,5). Rušit tedy, alespoň v zemi zaslíbené, v zemi svobody a naděje, vinici a plánovat místo ní zelinářskou zahradu, to zavání znovunastolováním egyptských poměrů. Když zmizí víno, stane se ze země zaslíbené nehostinná otrocká pustina, byť by se tu servírovaly okurčičky, česnek a sladké melouny…. Nehledě na to, že ty salátky by nosili leda tak na faraónův, pardon, Achabův královský stůl.
Tohle všechno nejspíš proběhlo Nábotovi hlavou, když za ním přišel Achab se svou nabídkou: Dej mi svou vinici – já ti za ni dám jinou a z té tvé si zřídím zelinářskou zahradu, navíc ještě hned pod okny královského paláce. A nestojíš-li o výměnu, zaplatím ti na ruku. Jenže Nábot ví, tenhle pozemek, to není jen majetek po rodičích. Tahle vinice je náš podíl na zaslíbené zemi. To není prostě zděděný majetek, to je dědictví víry, dědictví darované naděje. A takové dědictví se nesměňuje, ani neprodává.
Dobré plody nese Nábotova víra. Nic nedá na to, jaký potentát mu teď činí svůdné nabídky. Ví, že jsou věci, které nejsou na prodej, byť by si je chtěl koupit sám král. Nábot není žádný tvrdohlavý sedlák, který by se hádal o kus meze. Nábot je věrný svědek Hospodinův. Opatruje dědictví víry, svěřené otcům. A nestřeží ho jako odkaz, kterému už sám nerozumí, ale projevuje svou odpovědnost, odpovědnost víry.
V Nábotovi máme skvělý příklad věrnosti Hospodinu. Věrnosti s dlouhým dechem, vytrvalé až na smrt. Všimněte si, Nábot není žádný mučedník, který by se dopředu cvičil na svou mučednickou roli. Obdělává svou vinici. Ovšem, obdělává ji jako SVĚŘENÝ KUS ZASLÍBENÉ ZEMĚ . Jako místo, které ztělesňuje Boží dar svobody a naděje. Takto to ta vinice ztělesňovala jeho otcům, takto to ztělesňuje jemu. Není to žádný fetiš, na který by byl vázán nějakými prastarými zvyky. Je to podíl na svobodě lidu Božího, závdavek radosti Božího království, mohli bychom také říci. A s takovými dary se prostě nekupčí.
Víte, prožíváme často těžce, jak se víra, jakožto dědictví předávané z otců na syny, vytrácí. A asi bychom si přáli, aby se mezi dorůstající generací sboru našlo dostatek Nábotů, kteří budou věrně pečovat o předanou vinici.
Ale ptejme se nejprve sami sebe: co jako dědictví víry předáváme? Předáváme soubor protivných povinností, nebo závdavek radosti království Božího? Předáváme svěřený dar svobody a naděje, nebo soubor nařízení a opatření, dusících každou radost? Předáváme žitou a živou víru, nebo jen mrtvé, nic neříkající, neoslovující zvyky? A – umíme sami zápasit o věrnost svěřené vinici, nebo ze všech zápasů dopředu utíkáme a čekáme až za nás všechno vyřeší pověstné Boží mlýny?
Nábot neutíká, naopak, svému králi dává jednoznačnou odpověď: Vyměnit či prodat tenhle podíl na zemi zaslíbené? – Tím bych znesvětil smlouvu s Hospodinem.– Tím bych zprofanoval jedinečný Boží dar. Nebudu se chovat jak pohanský kšeftman, kterému není nic svaté. Nebudu se chovat „světsky“. Nebudu jednat po způsobu světa tohoto, byť by ty způsoby vynášely sebevíc, ale budu se chovat jako ten, který stojí ve smlouvě s Hospodinem.
Tady jsme před jádrem Nábotovy věrnosti: zápasí o věrnost smlouvě Hospodinově. Proto odmítá výhodnou a lákavou nabídku krále Achaba. A právě jeho zvláštní věrnost odhaluje: král Achab jedná vlastně po způsobu egyptských faraónů, po způsobu vládců, jejichž přání se stane zotročujícím rozkazem. Tomu Nábot vzdoruje. Nechce dovolit, aby se v zemi zaslíbené zaoralo dědictví pravdy a lásky, dědictví naděje. Odmítá se podílet na kšeftech, které ze země naděje a svobody učiní místo, kde se nedá žít, kde panuje taktika silnějšího, popř. svévolné chutě nejvyššího.
Ale teď je tu ta zvláštní potíž: právě jeho věrnost smlouvě Hospodinově působí jako rozbuška, a přivodí mu potíže, na jejichž konci stojí lživí svědkové, osočení z rouhání a dopředu vynesený a jednomyslně schválený rozsudek „Hoden jest smrti!“
Nábot je mrtev. Byl ukamenován a zemřel. K čemu byla jeho věrnost?
Ptát se takhle, k čemu mu to bylo, co z toho měl, to znamená ptát se po způsobu krále Achaba. Po způsobu těch, kdo umějí jen počítat „něco za něco“ nebo vyznávají heslo všechno a každého jde koupit, jen je potřeba vědět za kolik. Není nám to vzdálené při našem přemýšlení o druhých – ani když pomyslíme na Boha. Právě proto nám bible vypráví o svědcích Hospodinových a věrných strážcích dědictví, o svědcích smlouvy, jako o těch, kteří ze své věrnosti nic neměli.
Sledovat bité, osočované, křivě nařčené a nespravedlivě odsuzované svědky Hospodinovy smlouvy, to znamená sledovat cosi z podstaty víry vůbec. Protože víra není pozvání k náboženskému kšeftu, ke kšeftu pro vyvolené, víra je pozvání k naději a věrnosti. S dlouhým dechem. Často tuhle naději nazvou bláznovstvím, rouháním nebo bláhovostí. Ale my máme vědět, že nábotovská věrnost, věrnost svědků smlouvy Hospodinovy umožňuje žít jako v zemi zaslíbené. A smíme důvěřovat, že ovoce této věrnosti neposuzují lidé, zvláště pak ti v moci postavení, ale Otec toho, který trpěl venku za branou. AMEN.