O svatební zelenině Čtení 1. Janova 3,18–23 a 4,9–11 Text: Přísloví 15,16–17
Př 15,16–17
Je lépe mít málo a bát se Hospodina,
než mít velký poklad a s ním neklid.
Lepší je jídlo ze zeleniny a k tomu láska,
než z vykrmeného býka a s tím nenávist.
Takže ta vaše zelenina vykoukla i z Písem svatých. Nejen z pochutin pro svatební hosty, ale i ze svatebního kázání. Biblickému skladateli moudrých poučení se ovšem zelenina nerýmuje se svatební hojností, ale naopak s málem. S minimálními životními jistotami, s živobytím z ruky do úst, při kterém nemáš šanci nastřádat ani zásoby na horší časy, natožpak úspory, které můžeš výhodně investovat a ukládat si pak poklady na zemi. Ale zas, když neoplýváte takovýmito pozemskými poklady, o to jednodušeji a rychleji seznámíte partnera se svými majetkovými poměry, jak úřední protokol vyžaduje :-)
Každopádně, na rozdíl od dnešních časů a dnešních svatebčanů není v bibli zelenina nijak ceněná. Zalévat zelinářské zahrady musel Izrael v Egyptě v rámci svých otrockých povinností (proto pak, když si na cestě pouští to otroctví poněkud idealizovali – ač každodenně živeni manou, chlebem z nebe – vzpomínají na pórek, cibuli a česnek). Zelenina, to je pro autora našeho mudrosloví pokrm chudiny. A především, zelené plodiny samotné jsou symbolem rychlého uvadání. Samy nevydrží a tělu na výdrži nepřidají. Proto, abychom vždy znova vydrželi do zítřka, nás náš Pán učí prosit „chléb náš – nikoli zeleninu – dej nám dnes“.
I u talíře s jídlem takto nevalné pověsti mohou ovšem zasednout lidé plni lásky, a pak se prý mají daleko líp, než když se nějaká parta láduje pečínkou z vypaseného vola (pro našince: vypečeného prasátka) a k tomu hejtuje široké okolí. Kdybychom ovšem zůstali jen u toho protikladu „masožrouti × zeleninožrouti“, tak bychom k hejtování měli oboustranných příležitostí víc než dost: zapruzení čecháčci versus světoví hipsteři, bohatí versus chudí, zazobanci versus hipíci, majitelé otylých aut versus cyklisti… Ale moudrost knihy Přísloví spočívá v tom, že o tom kterém jídle mluví právě jen ve vztahu k poměrům, které panují mezi lidmi, co u toho jídla sedí.
Takže láska. Ta může proměnit atmosféru a životní vyhlídky těch, kdo se kolem pokrmů ze zeleniny scházejí. Nenávisti, rozbrojům, zmatkům a rozvratům, které hrozí kolem těch masových hodů, (a snadno končí beznadějí a samotou), těm totiž nebrání zelenina, ale láska. Ta brání vztah, protože brání sobectví, které si pomlaskává jen u svého talíře a odhání pryč nejen druhé lidi, ale i pomyšlení na to, že bych se mohl s někým o ty pochutiny podělit. Láska brání vztah před nedůvěrou, brání tomu, aby ve vztahu zakořenily všelijaké fake news: Jakože když vyhasnou moje emoce, nemá to už cenu. Nebo, že lépe je člověku samotnému (zvlášť když udělal nějakou bolestnou zkušenost). Nebo dokonce, že když jsme selhali a s naším vztahem to totálně krachlo, jsme už jednou provždy osudově poznamenáni.
Takovéto milování se totiž podle Přísloví rýmuje s bázní Hospodinovou. S milováním, které je Hospodinovou láskou inspirováno a pravidelně vyživováno. S milováním z celého srdce svého.
Kde takovou lásku vzít a nekrást? Jak v mále, popř. u talíře se zeleninou, věrný být? Nemusíme ji brát ani krást. Můžeme, můžete ji přijímat. Neboť, jak praví apoštolské svědectví: Toto jest láska: Ne že bychom my Boha milovali, ale že on miloval nás a poslal Syna svého jako oběť smíření za hříchy naše. (1J 4,10)
Láska není pouhé motto jinak úspěšně, bezproblémově zvládaného života. Víra, naděje – a láska byly, jsou a budou užaslou a vděčnou odpovědí. Odpovědí stvoření, které začalo rozumět tomu, jak odpovídat svému Stvořiteli. A tak si tu spolu s vámi vděčně i užasle připomínám, že naše lidské milování se k životu probouzí nejlépe, když našlo svůj počátek v příběhu milování Božího.
Přičemž, jak apoštol zdůrazňuje, my křesťané milujeme tělesně, nikoli platonicky, protože Bůh zamiloval nás v příběhu Ježíše Krista v těle přišlého. Proto i pro naši lásku, křesťanskou, evangelickou, je tělo místem víc než dostačujícím. A tak milujeme svým tělem – a milujeme tělo druhého. Když je krásné i ošklivé. Milujeme, když je tělo mladé i stárnoucí, zdravé jak řípa i prolezlé nemocemi. Milujeme druhého v těle, když nás jeho tělo přitahuje, i když nám ze stavu jeho těla běhá mráz po zádech. Neboť my milujeme jako následovníci Mesiáše, který přišel v těle a milování Boží ztělesňoval právě až do roztrhání těla, jak nám to dnes i večeře Páně připomene.
Z té Boží lásky se, moji milovaní, můžeme inspirovat i k tomu, aby to naše milování bylo celistvé nasazení pro druhého. Znáte to, čím víc a déle byl člověk zanořen jen do svého života, do své nory, tím obtížnější je pak i spolubytí, a především bytí pro druhého. Ale láska vysvobozuje. Z předsudků, pomluv a lží, i z našich nor a sebezahleděností. A vysvobozuje jak z osidel štěstí a bohatství, tak z úskalí a zranění, jak je přinášejí životní zklamání, samota nebo společenská nedoceněnost. Vysvobozuje k empatii, ke spolužití. Sceluje a léčí. To díky lásce a v lásce poznáváme a zažíváme: lepší, tj. skutečně dobré je posilovat se při vezdejším putování zeleninou a zažívat a prožívat vztah lásky, než mastnota tekoucí po bradě těm, kdo se spokojují s každodenní porcí hejtování.
Proto vám chci připomenout nakonec: my milujeme s důvěrou, svobodně a směle, vždyť Bůh nás miloval tak, že nás vybavil láskou, která vydrží i v krizi, až do soudného dne. Proto vám teď mohu svobodně a směle vyřídit: Nepouštíte se do ztraceného podniku. Vydáváte se na cestu, nad níž se raduje ten, který byl na počátku, Otec a Stvořitel. Vydáváte se na cestu, kterou vám prošlapal Syn, Ježíš Kristus, ten, který od jeslí až na kříž prošlapával cestu pro život v lásce a který i život dal, abychom věděli, že miloval nás Bůh.
Tohle vám smí stačit: Bůh ještě pořád stojí o to, aby se lidé pouštěli do dobrodružství lásky. Stojí při těch, kdo se vydávají na společnou cestu, a slibuje: Nepustím váš příběh z ruky – a jednou vás přivítám v cíli. A tak jděte. A jestli vás na té cestě bude posilovat hlavně zelenina, ať vám to každodenně připomíná, že s láskou jste na tom víc než dobře. Amen
Píseň Kdo mne z pout mých ven vyvodí (Svítá 147)
Svatba Adama a Elišky Geislerových