Text: Izaiáš 43,16–21
Iz 43,16–21
Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku, jenž přivádí vozbu i koně, vojsko a válečnou moc i dokáže, že pospolu lehnou a nepovstanou, dohořeli, zhasli jako knot.
„Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“
Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Když to takhle zvýrazním, zní to možná lákavě (zvlášť na Nový rok), ale zkuste nad tím chvilku rozvažovat: jaké časy, zkušenosti, zážitky vám vytanou na mysli? Nechce nám tady taky někdo vymazat paměť, aby nás pak o to snáze ulovil? Nechce po nás jen nějaká reklama, abychom zapomněli, co jsme si koupili předevčírem, a vrhli se zas po nejnovějším tarifu na telefon nebo zaručeně nejvýhodnější půjčce? Není to propaganda nějaké sekty? Nechce tady někdo zase budovat nový svět tím způsobem, že zavrhne všechno staré, osvědčené, vyzkoušené?
A vůbec, copak právě náboženství není nejjistější sklad osvědčených tradic, trvalých morálních hodnot, pravdy, která přetrvá všechny změny a výkyvy, i lidské šílení a vymazávání paměti? Nepotřebujeme zvlášť v Čechách, kde se každých dvacet let mění režim a kde lidé neví, čemu věřit, aby konečně zavládl trvalý pořádek v tom, co je správné, nosné, čeho se držet?
Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Tohle nám dnes neříká reklamní agent ani kazatel nahánějící do nějaké sekty, tohle říká prorok Hospodinův. Koukejte, otevřete bibli, a nenajdete tu ani úkryt osvědčených tradic, ani skladiště trvalých morálních hodnot, ani zakonzervovanou pravdu – ale znepokojivě novátorské slovo Hospodinovo. Důležité je samozřejmě si všimnout, kdo to říká a za jakých okolností to slovo zní: Tohle slovo zní od proroka a zní jako vskutku překvapivé, ba šokující slovo naděje zvadlému a hynoucímu Božímu lidu. Zní lidu, zajatému v Babyloně, daleko od bezpečí a jistot zaslíbené země. Lidu vykořeněnému z náboženských tradic. Zní lidu, kterému se jako jediné útočiště jeví právě minulost: minulost čím dál víc idealizovaná, přibarvovaná na růžovo. Minulost, která je plná známých jistot, zatímco přítomnost je krajně nejistá, a budoucnost? – o té raději ani nemluvit.
U tohoto rozpoložení se zastavme: zdá se mi totiž, že se v něm ocitají čím dál častěji i zdejší církve. Když je církev prezentována na veřejnosti, pak často jako strážkyně trvalých morálních hodnot. Jako takový správce skladu s výbavou, která prý v minulosti skvěle fungovala a formovala dobře lidské životy. Ano, svět kolem se řítí z jednoho maléru do druhého, ale když se dáte k nám, dovolíme vám přístup do toho našeho skvělého skladiště, kde najdete osvědčené tradice, trvalé morální hodnoty a pravdu, která přetrvá všechny změny.
Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Tohle je potřeba slyšet právě u toho náboženského skladiště jako slovo, které nám brání lakovat minulost na růžovo. Protože je potřeba připustit, že v tom církevním skladišti se skrývá taky spousta kostlivců ve skříni, malých a velkých lží, podrazů, manipulace s lidmi a prošustrovaných možností, které před námi Hospodin otevřel. Na Nový rok se sice o takových věcech obvykle nemluví, ale my tu nejsme jako společnost, kde se mluvit o minulých selháních považuje za netaktnost. My jsme tu jako posluchači slova Hospodinova, neúprosného ve své pravdivosti a překvapivě tvořivého ve své útěšnosti a nadějnosti.
Jako lid Hospodina, lid Ježíše Krista totiž nestřežíme nějakou kostnici starých tradic, ale jsme vystavováni vždy novému nárazu a důrazu Božího oslovení: „Toto praví Hospodin.“ A když něco praví Hospodin, nejsou to omšelé pravdy, ale životem překypující a život tvořící slovo. Však se hned na počátku vypráví, jak se tvořivé slovo tohoto Boha stalo v šesti dnech světlem, pevnou půdou pod nohama, rašícím životem, obrazem Božím. A o vánocích jsme potkali, jak se toto slovo stalo – tělem. A takhle, jako překvapivá a nadějná událost nás potkává i na Nový rok: „Hle, činím nové a už to raší. Copak to nepoznáváte?“
Dílo Boha, které dnes slavíme a z něhož chceme načerpat sílu do nastávajícího roku a jeho dní, totiž není skladiště hotových pravd. To je spíš cosi jako řetízek událostí, navlékaných jedna po druhé. Často překvapivě, protože nám v našich úzkostech a beznaději připadá, že se ten řetízek dávno přetrhl, korálky rozkutálely a zůstaly zašlapány v blátě. Ale pak přijde někdo takový jako Izaiáš a říká, nevzpomínejte na to, jaký to býval krásný řetízek, vždyť Hospodin na něj právě chystá další korálek. Překvapivé, netušené krásy. Váš korálek. Tím se nechte potěšit, tím se nechte probrat k víře, která čeká, k naději, která nezahanbuje. Naslouchejte těm tvůrčím slovům, poslouchejte ty tvůrčí činy, pusťte je do života, spolehněte na ně, právě teď, uvidíte, co z nich vyroste.
Při pozorném naslouchání a ohledávání těch jednotlivých činů, při zkoumání těch jednotlivých korálků, přijdeme na to, že i v tom Božím jednání lze vysledovat jisté podstatné motivy. Nevzpomínejte na minulé, neutápějte se v iluzích minulostí, říká totiž Hospodin, který umožňuje cestu mořem. Který vyvedl koně a vozy a jejich vojenskou sílu a způsobil že ta síla zhasla, dohořela jako knot.
Bezpochyby tu máme odkaz na vyvedení z Egypta. Na překvapivě otevřenou cestu Rudým mořem a porážku faraonova vojska. Tohle, a Nový Zákon to jen podtrhne, když přidá oběť a vítězství Beránka bez vady, Krista, jsou jakési biblické stálice. Nevysychající zdroj naděje. Inspirace víry hodné toho pojmenování. To jsou události, které nevytvářejí skladiště zaprášených tradic, ale stávají se inspirací pro Boha samotného, a především pro nás: jak o něm vyprávět, co od něj čekat, jak mu věřit.
Právě jako vysvoboditel z otroctví tvoří nové. Tvoří život na pustinách a spáleništi starého náboženství. Dává vanout duchu života, i když si připadáme jak v údolí suchých kostí. Dává chuť tvořit společenství sboru, i když v určité chvíli vypadá jak dožívající partička staříků. Dává sílu postavit se tuposti a nadutosti malých i velikých faraonů. Biblicky řečeno: otevírá cestu a unaříkaným očím umožňuje zahlédnout, že svítá novej den.
Tyhle svítivé, život vzbuzující, povzbuzující a udržující události smíme čekat, když budeme poslouchat příběhy proroků a apoštolů, když budem zváni ke stolu Kristovu, když budem promýšlet komplikované otázky naší doby, když se budem starat, jak dál s Diakonií, když budeme stát tváří v tvář nepředvídaným událostem, nemocem, hrozbě smrti. Chce nás nést, může a má nás nést víra, že Hospodin tvoří nové. Že tam, kde my padáme a hyneme, on dává povstat novým možnostem, novým aktivitám, novému životu. Že životní nasměrování, které on inspiroval a povolal, nekončí v žádné temné díře.
Díky za překvapení a novoty tvého slova, Pane. Díky za životodárnou moc, kterou nevyčerpá ani naše beznaděj, ani zlé okolnosti. Díky, že když patříme k lidu, kterýs vytvořil, patříme do společenství naděje. Dej, ať je i z nás vidět, slyšet a cítit. AMEN.