Cesta k dospělé odpovědnosti
Text: Ester 4
Mordokaj se dozvěděl o všem, co se stalo. Roztrhl svůj šat, oblékl žíněné roucho a posypal si hlavu popelem. Vyšel doprostřed města a převelice hořekoval. Tak došel až před královskou bránu; do královské brány totiž nebylo dovoleno vejít v žíněném rouchu. A všude, v každé krajině, kamkoli se dostal králův výrok, totiž jeho zákon, konali židé veliké smuteční obřady s postem, pláčem a naříkáním; mnohým se staly lůžkem žíněné roucho a popel.
Tu přišly Esteřiny dívky a její kleštěnci a oznámili jí to. Královnu sevřela nesmírná úzkost. Poslala šaty, aby Mordokaje oblékli a sňali z něho žíněné roucho, ale on je nepřijal. Ester tedy zavolala Hatáka z královských dvořanů, který byl ustanoven osobně pro ni, a přikázala mu, aby od Mordokaje vyzvěděl, co se děje a proč si tak počíná.
Haták vyšel k Mordokajovi na městské prostranství před královskou branou. Mordokaj mu oznámil všechno, co ho potkalo, i obnos stříbra, které Haman slíbil odvážit do královských pokladů za židy, aby byli zahubeni. Dal mu také opis vydaného zákona o jejich vyhlazení, který byl vydán v Šúšanu, aby jej ukázal Esteře a oznámil jí to, též aby jí vyřídil příkaz, ať vejde ke králi prosit ho o milost a přimluvit se u něho za svůj lid. Haták přišel a oznámil Esteře Mordokajův vzkaz.
Ester však řekla Hatákovi a přikázala mu vyřídit Mordokajovi: „Všichni královi služebníci i lid králových krajin vědí, že pro každého muže i ženu, kteří by bez pozvání vešli do vnitřního nádvoří ke králi, platí jediný zákon – usmrtit! Jen ten, k němuž král vztáhne zlaté žezlo, zůstane naživu. Já jsem už třicet dní nebyla zavolána, abych vešla ke králi.“ Esteřin vzkaz oznámili Mordokajovi.
Mordokaj však vzkázal Esteře: „Nedomnívej se, že v domě králově vyvázneš životem, jediná ze všech židů. Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“
Ester dala odpovědět Mordokajovi: „Jdi, shromažď všechny židy, kteří jsou v Šúšanu, a postěte se za mne. Nejezte a nepijte po tři dny, v noci ani ve dne. Také já a mé dívky se budeme takto postit. Potom půjdu ke králi, třebaže to není podle zákona. Mám-li zahynout, zahynu.“ Mordokaj odešel a učinil všechno, co mu Ester přikázala.
A kdoví ses právě pro tuhle příležitost nestala královnou? Mordokajův vzkaz Ester je naléhavý, provokativní. Ale ve své neodbytnosti nabízí nové šance: šanci na záchranu pro celý Boží lid, šanci pro Ester vymanit se z toho být pouhou loutkou, jejíž kroky a rozhodování režíruje někdo jiný, a šanci nově, zgruntu uchopit svůj život a pochopit ho za jistých okolností jako poslání. Zkusme si tu výzvu pustit na tělo spolu s Ester. Ten příběh sice trochu zní jako pohádka o princezně, příběh pro děti (však jsme ho s dětmi na táboře a víkendovce s chutí poslouchali i zpívali), ale nechce inspirovat k ničemu menšímu, než je dospělá odpovědnost víry.
Mordekaj
A právě kvůli té dospělé odpovědnosti musíme začít od Mordekaje: Jeho vzdor stojí na začátku celého maléru. To on demonstrativně odmítl podřídit se Hamanovu kultu osobnosti, jeho nepřizpůsobivost vyvolala v Hamanovi touhu pomstít se, touhu, jež vyústila v dekret, který jménem krále nařizuje vyhladit židy v celé perské říši. Co Mordekaj udělá? Neemigruje, neschovává se, ale odpovědnost za hrůzu, nespravedlnost a nelidský zákon bere na sebe. Činí pokání. Ne za svůj postoj, ale zástupně za hrůzně nelidské poměry nadiktované zákonem, za poměry, které odkryl jeho postoj. V šatu kajícníků, kteří mohou spoléhat už jen na Hospodinovo milosrdenství, v žíních a prachu veřejně naříká, lká a demonstruje tak Bohu i lidem, co za hrozné poměry tu teď ničí život. V jeho zjevu i křiku zní zoufalství i výčitky: Jak se na to, Hospodine, můžeš koukat, že svědky víry chtějí vymýtit z tváře země?! A zároveň je ta výčitka adresovaná všem okolo: To vám, vážení spoluobčané, opravdu ani trochu nevadí, že žijeme v zemi zamořené takovouhle zpupnou nelidskostí?… Možná by nám neuškodilo občas vytáhnout paty do podobného průvodu, zvlášť když si někdo ze zdejších mocipánů zasedne na ty, co se sotva mohou bránit.
Královna na dvoře perském a médském
byla ovšem o poměrech v říši informovaná neskonale méně, než jsme my dnes o těch našich. Nechodily jí svodky o rozhodnutích královského manžela, spíš za ní docházely kadeřnice, vizážistky či módní návrhářky. A tak když se doslechla, že Mordekaj veřejně úpí a lká v rozedraném šatě kajícníků, popadla ji úzkost. Úzkost toho, kdo neví oč běží, kdo nerozumí tomu, co se tam venku, za vraty paláce nebo zdí modlitebny vlastně děje. Ester se ve své rozechvělé úzkosti v něčem podobá církvi, té církvi, která nejraději žije jak v zámku, cele oddělená od bolestí a nespravedlností dopadajících na bližní okolo. Taková církev pak na nespravedlnosti či hrůzy reaguje barbínovským „Ach jak je ten svět zlý!“, a zamkne se ve svém zámku na dalších sedm západů. Ester to naštěstí neudělala. Možná v naivním přesvědčení, že Mordekaj potřebuje nové šaty, aby nedělal ostudu, možná s nevysloveným přáním, aby přestal demonstrativně naříkat (vypravěč nám tu nedovoluje jednoznačně její reakci vyhodnotit), posílá Mordekajovi ošacení, kterým chce nahradit jeho demonstrativně kající roucho.
Zjistit, co se děje
Mordekaj to odmítne. A Ester? Neurazí se, že strýček kašle na její péči, a pošle svého komorníka, eunucha Hatáka zjistit, co se děje. Naslouchat tomuto příběhu jako pozvání k dospělé odpovědnosti znamená nepřeslechnout tento její krok: Ester nezůstává a nechce zůstat v blažené nevědomosti, uzavřená v komnatách zámku, nedotčená hrůzami tam venku. Chce být informována. Pouští si na tělo bolest a hrůzu nespravedlnosti tam venku, kvůli které Mordekaj koná svou provokativní demonstraci.
Mordekajovo přikázání
A Mordekaj ji nešetří. Objasní svou roli a přidá opis královského zákona, podle nějž mají být jako státu nebezpečný živel vyhlazeni všichni židé. Ale ještě něco přidá: „přikázání“, kudy teď dál: Půjdeš ke králi, a budeš ho prosit o smilování pro svůj lid. Pro lid, jemuž hrozí vyhlazení.
Když Haman vydal královským jménem edikt proti židům, zdálo se být rozhodnuto. Ale Mordekaj jako člověk víry se té realitě vzepřel ve svém kajícím nářku. A jako člověk nesmířený s tou hroznou nelidskostí přišel s nápadem, který v té bezvýchodnosti otevírá prostor naději: Pakliže se mu podaří přesvědčit svou schovanku, aby se vydala ke králi, nemusí být vše ztraceno. Uposlechne-li Ester Mordekajovo přikázání (a ne pravidla diktovaná králem), je tu šance na zvrat.
Jenže je toho Ester schopna?
Je k takovému nasazení nachystaná a odhodlaná? Její odpověď prozrazuje že není: Copak nevíš, že tady neplatí nápady a přikázání tvé víry, ale zákon perský a médský? Vejde-li někdo ke králi bez pozvání, je o hlavu kratší, pokud by se nad ním král čirou náhodou nesmiloval. A na mne už si Achašveroš celý měsíc ani nevzpomněl, takže nemám šanci. Nemám šanci já, a tím pádem nemá šanci ani tvůj skvělý nápad.
Ester sice vidí hrůzu, která se chystá na její lid, ale nevidí nic smysluplného v tom, že by za ten lid měla nasadit svůj královský krk. Nemá to budoucnost, a tak o tom ani nemá cenu uvažovat. Ve světle toho, jak to chodí a musí chodit ve světě, kde se pohybuje, odmítá Ester Mordekajovo pozvání k solidární akci jako čirou bláhovost. A tak se příběh ocitl znova na začátku – ve slepé uličce. Jsou hamanovské poměry mocnější? Má Hamanova zlovůle volnou cestu?
Jenže to by Mordekaj nesměl být vyznavačem
Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, Otce Ježíše Krista. Jeho jméno sice v příběhu ani jednou nepadne, ale v málokterém příběhu se s ním počítá tak pevně jako tady: Nemysli si, že ti královský palác poskytuje nějakou protekční ochranu, odpovídá Mordekaj Ester na její námitky. Zůstaneš-li vůči mé výzvě hluchá, oslyšíš-li volání zastat se bratří v nouzi, ulehčení a záchrana přijde z jiného Místa. A Mordekaj tím nemyslí nikoho menšího, než Slitovníka a Spasitele z příběhů Písma.
Takhle to vidí dospělá víra: I když je Hospodin skrytý, má pro svůj lid tísněný zvůlí mocných až k smrti Místo. Vytváří prostor k šanci. My ji nevidíme, neznáme, ale můžeme v ni věřit a v jejím jménu se odvážit nasadit vlastní krk. Kdo ví, zda jsi svou královskou kariéru neudělala právě kvůli téhle chvíli a tomuhle rozhodnutí…! Nechtít tuhle skrytou šanci vidět, orientovat se podle ní, nasadit se pro ni, znamená prohrát svůj život. Zůstat uvězněn v té bezvýchodné, znelidšťující realitě, kde vládnou Hamanové a nezrušitelné zákony jako ty perské a médské. Věříš tomu, Ester? Věříte tomu…? Vidíš v riziku a ochotě obětovat se Bohem nabídnutou příležitost? Příležitost naděje – a obratu od cesty k jisté smrti? Příležitost spásy?
Amen
Vlastně bychom po patřičně dramatické pauze mohli už tady říci Amen. Jako naše vlastní přitakání odvaze a ochotě nasadit sebe sama. Přijmout nabídnutou příležitost jako Boží. Ale my se aspoň na chvilku musíme vrátit k Ester: Půjdu, odpověděla. Vsadím na tu nemožnou možnost záchrany. Držte za mne půst, ať se mohu opřít o solidaritu celého našeho společenství. Tři dny ho držte, a třetího dne se ukáže. Půjdu ke králi – a mám-li zemřít, zemřu. Ale teď vím, že má cenu se té oběti odvážit.
Amen.