Nezabiješ.
Ex 20,13
Vražda je obrovská tragédie. A to nejen pro zavražděného a jeho blízké, nýbrž i pro vraha, pro jeho blízké, vůbec pro celou společnost. Takové jednoznačné porušení práva – a neexistují snad na světě právní normy, které by vraždu neodsuzovaly – je selháním, k němuž by nikdy nemělo dojít, neboť je to zločin nezvratný, definitivní, který nelze vzít zpět. Ve vteřině zahraje si člověk na Boha, vezme boží možnosti do svých rukou, zabije, zbaví někoho života, a pak navždy zůstává poznamenán vlastní nelidskostí. Těžko, přetěžko, hledá se odpuštění.
Ale možná, že nejeden křesťan zůstává nad tímto přikázáním osobně klidný. Nikoho jsem nezabil, svědomí mám čisté, hurá – aspoň tady to mám bez problémů, toto přikázání zvládám…
Opravdu? Opravdu se nás toto přikázání netýká? Není o čem přemýšlet a co zpytovat?
Nemyslím teď jen na ty nešťastné, kteří třeba způsobili tragickou autonehodu, nebo na ty, které tíží výčitky svědomí kvůli interrupci, anebo snad ještě (u těch nejstarších) na ty, které trápí nějaké provinění za války či po ní… Tito jistě prosí o odpuštění. Ne, myslím skutečně nás všechny. Opravdu můžeme kolem přikázání nezabiješ projít klidně a zůstat nad věcí? Opravdu nikoho nezabíjíme?
Poslyšme, co říká Martin Luther: „Jestliže necháš nahého odejít, přestože jej můžeš obléci, pak jsi jej nechal zmrznout; jestliže vidíš někoho trpět hladem a nenakrmíš jej, pak ho necháváš umřít hladem. Jestliže vidíš někoho odsouzeného k smrti anebo v podobné nouzi a nezachráníš ho, ačkoli k záchraně znáš cestu a prostředky, pak jsi jej zabil… Neboť jsi mu odepřel lásku a oloupil jsi ho o dobrodiní, jímž by zůstal naživu.“
A Jan Kalvín při výkladu tohoto přikázání napsal: „Máme věrně činit všecko, co je v naší moci, abychom chránili život svého bližního, všecko vynaložit na to, abychom mu dopomohli k blahu a odvrátili od něho škodu.“
Nepřepískli to trochu, reformátoři? Opravdu naše lhostejnost vraždí? Nenakládá se nám tu na bedra víc, než samotný text žádá?
Nikoli, je to výklad dobře očima Ježíšovýma, očima evangelia. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: nezabiješ… Já však vám pravím, že už ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Anebo jiný výrok – z nitra, z lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže a vraždy…
A 1. epištola Janova to říká úplně naostro – každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah!
Všechna tato náročná, jakoby velmi zpřísněná slova nejsou nějakým fanatickým přitahováním opratí, aby si člověk moc nevyskakoval a děsil se každého svého slova a činu, nýbrž jsou spíše rozpoznáním, že vražda je už jen poslední krok zla, častokrát v afektu, v nějakém amoku vykonaný, kterého by vůbec nebylo bez podhoubí nahnilého srdce, zapařeného nenávistí, hněvem, zlobou a soběstředností. Není přece nikdy vražda z ničeho nic, nýbrž tam, kde jsou věci v nepořádku, kde lidské srdce zkamenělo, kde se ztratila bázeň před Bohem a povadla úcta k životu. A toto podhoubí zapařené zlobou, toto prostředí zkameněle nahnilých srdcí a povadlé úcty – to nejen že se nás zatraceně týká, ale je to přímo náš kardinální problém, je to palčivá otázka těchto let: celé společnosti, celé civilizace, a tedy jednoho každého z nás.
Jak znovu nabýt úcty k životu? Jak nalézt bázeň před Bohem? Jak vykročit ze začarovaného kruhu soběstřednosti? Jak se zbavit zabíjení, které jako by bylo čím dál méně hrůzou a čím dál více zábavou? Jak ochránit život bezbranný před vraždící technikou?
Přikázání nezabiješ – z tohoto úhlu viděno – neznamená jen, že nikoho nezastřelím či neprobodnu, ale že budu pečovat o životní prostředí, či lépe vyjádřeno: že budu pečovat o prostředí k životu. Křesťanské nezabiješ znamená nasadit síly, které nám byly dány, aby život byl k žití, aby ubývalo zloby a hněvu, aby přibývalo lásky, odpovědnosti a úcty, aby přátelství a soucit a společná radost byly tak nakažlivé, že člověk už prostě nedokáže nenávidět, tím méně vraždit.
Aktivní pomoc lidem v nouzi, aktivní odpírání zlu, aktivní angažmá ve prospěch bezbranných, i za cenu vlastních obětí, to je cesta, v níž je šance proti násilí a bezpráví, šance – protože prevence proti zabíjení. Zlo se těžko léčí zpětně, mnohem nadějnější je zlu předcházet a bránit mu hned v zárodcích.
Takováto péče o prostředí k životu je naším úkolem i potěšením. Každý můžeme přispět. Svou vlídností, uměním odpustit, svou poctivostí, věrností, upřímností. Ochotou pomoci. Nejvíc přispějeme láskou – a to i tam, kde se to zdá nevyplácet. Vždyť přece kde se máme rádi a jeden druhého si vážíme, tam už si nechceme a nebudeme ubližovat.
Aby ubylo na světě vražd, jistěže potřebujeme dobrou policii, dobrou justici a dobré kriminály. Taky dobré politiky. Především však potřebujeme dobré rodiče a dobré učitele. Bez toho to nepůjde. Potřebujeme takové – ale co my, život sám potřebuje takové, kteří nahého obléknou, hladového nakrmí, ohroženého zachrání, bezbranného se zastanou.
Tak tedy křesťané – neptejme se pořád jen, co od života dostaneme, ale ptejme se, co pro život uděláme.
Než by zabil, nechal se Kristus zabít. Amen