Lukáš 2,1–14
I stalo se v oněch dnech, vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět
Bylo–nebylo, začíná každá správná pohádka. A my, ať staří či děti, můžeme přikyvovat. Protože pohádce se dá věřit právě pro to bylo–nebylo. To pak v pohádce může i dobro zvítězit nad zlem, věrná láska nad všelijakými nástrahami, nebo moudrost hloupého Honzy nad všemi mastmi mazanými rádci. Když se řekne, bylo–nebylo, tak se dobře poslouchá, že to v životě a v tomto světě může dopadnout dobře. Vánoční příběh však nezačíná bylo–nebylo. Začíná jinak: I stalo se: I stalo se v oněch dnech – a pokračuje i stalo se, když tam byli.
Je to jen detail, drobná odlišnost daná tím, že tu nevypráví Božena Němcová, ale evangelista Lukáš? Možná to je jen drobnost, ale strašně důležitá. Ano, bible vypráví nejraději příběhy. Nenajdeš tu žádné všeobecné poučky, žádné odtažité definice. Ale nejsou to příběhy na způsob „bylo–nebylo“. Bible nevypráví příběhy, které se dobře poslouchají jen u mámy na klíně, abys z nich vyrostl a zjistil, že v životě je všecko jinak: že draka neporazíš, ale musíš s ním táhnout za jeden provaz, a že podělit se o buchtu s neznámým pocestným je holá bláhovost.
Bible vypráví příběhy, díky kterým smíš poznat, jak je to s Bohem, s tebou a celým tímhle světem. A tohle rozpoznání je vždycky událost. Nečekaná, překvapivá. Možná skrytá, nenápadná (jako zrnko hořčičné) – ale pro život veledůležitá. Proto se v bibli nikdy neříká bylo nebylo, ale vždycky, když jde o něco důležitého, předesílají bibličtí vypravěči: I stalo se. Možná nebylo – ale už je to tady:
I stalo se, … že vyšlo nařízení od císaře Augusta … a Josef od Galileje z Města Nazareta vstoupil do Judska, do města Davidova, kteréž slove Betlém. Co se stalo nejdřív? V oněch dnech – rozuměj ve dnech, kdy archanděl Gabriel si mohl nohy uběhat, aby stihl ohlásit, že se blíží den D – v těch dnech taky vládce celého známého světa, císař, vyhlásil sčítání lidu. Jiný svět než svět toho císaře lidé ani neznali. Římská říše, to byla veleříše, dneska bychom řekli supersuper velmoc, proto o každém císaři najdeš něco v učebnicích dějepisu. A většinou celou kapitolu.
Ten císař, Gaius Octavianus (dodnes po něm pojmenovávají auta), dával tu velmoc do pořádku. I proto si navíc nechával říkat Augustus, neboli „Vznešený, velebný, posvátný. On si totiž myslel, že je Syn bohů a Pastýř národů.“ Sjednocoval ji po době dlouhých bojů o moc, po dobách vyčerpávajících válek a krvavých bojů. A protože dát do pořádku vládu znamená dát do pořádku státní finance – vyhlásil tohle sčítání.
Vypadá to tedy ze začátku tak, že všechno probíhá jako obvykle. Ten, který je momentálně nejmocnější, si vzpomene a každý koná tak, jak onen nejmocnější rozkázal: I šli všichni, každý do svého rodného města. Nejeden z dnešních vládců může jen závistivě pokukovat, jak toho císaře každý poslechne. Opravdu, všemohoucí panovník…
A pak, vedle této už od pohledu světodějné události, slyšíme o jiné události, na první pohled nepoměrně bezvýznamnější: Vstoupil pak i Josef od Galileje … do města Davidova… Vyšlo nařízení od císaře – a Josef vstoupil do Betléma. Tyhle dvě události klade evangelista nejdřív vedle sebe: vypadá to, že v rámci toho všeobecného mumraje, vyvolaného císařským nařízením, se vydají na cestu i snoubenci Josef s Marií. Proč – to už jsme slyšeli od dětí ve vánoční hře, kde nám evangelista vyložil: „Já o Augustovi mluvím jen proto, abyste věděli, jak se Marie s Josefem dostala z Nazareta do Betléma.“
Jenže, když znáš trochu víc, jak se v bibli vypráví, zarazí – vždyť o tom Josefovi nám evangelista navykládal daleko víc, než o císaři! Vždyť v této chvíli už pro něj ty dvě události stojí minimálně vedle sebe!
Vždyť i nazaretský tesař Josef je opentlený nemálo důležitými přídomky: z rodu a z čeledi Davidovy!
Když se řekne Josef, říká se zároveň Betlém a David. Naráží se tu na jednu prastarou tradici. Podíváš-li se na ni očima Augusta a těch, kdo svůj život spojili s jeho vládou, je to tradice zapomenutá, a především naprosto okrajová a titěrná. Ale když o ni brnkne evangelista, nemůže nevyskočit – David, Betlém? To je přece také místo, kde žil kdysi jeden pastýř, pastýř, jehož si Hospodin pomazal za krále, pastýř, který zlikvidoval Goliáše, a dával lidu Božímu svobodu od nepřátel – pastýř David. Ano, Betlém, to je místo sice malých počátků, ale překvapivě důležitých konců…
Takže, co je důležité, na které události poznáš, oč jde v životě, a především, kudy vede Boží dílo, jaká je Boží vůle? Poznáš a potkáš to u Augusta, v hlavním městě – nebo v Betlémě? Tam, kam míří tesař Josef se svou těhotnou snoubenkou?
Co je důležité, kudy pokračuje příběh Božího díla, kde se teď stane Boží vůle, poznáš podle dalšího I STALO SE: I stalo se, když tam byli – naplnily se dny, aby porodila.
Augustus mizí ze scény a zůstává – vlastně ani Josef nezůstává. Na scénu vstupuje Marie. Tudy se teď pokračuje dál. Ne císař, ale obyčejný tesař – a pak ne chlap, hlava rodiny, ale bezbranná žena, vlastně ještě dívka.
Co se ovšem stane? Narodí se miminko. Křičící novorozeně. Na poslední chvíli se s ním upíchli kdesi v chlévě. Porodila prvorozeného a porodila ho po způsobu těch nejchudších, nejbědnějších, nejzbytečnějších, po způsobu bezdomovců. Nejenže se tedy nestal žádný obrovský div neřkuli zázrak – země se netřese, lidé se nesbíhají, zázračná uzdravení se nekonají – ale ještě navíc i v tom Betlémě zůstal ten narozený úplně na okraji: položila ho do žlabu na krmení, protože pro ně nebylo místo v zájezdním hostinci. Lišky doupata mají a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil, zazní později.
Ano, Boží zaslíbení, rozhodnutí, záměry, Boží vůle do našeho světa vstupuje. Potkává ho a zásadně proměňuje. Ale to všechno se děje skrytě. Snadno to přehlédneš. Zvlášť když uvěříš, že v životě je důležité, co si vymyslí a naplánuje kdejaký Augustus. Proti tomu bible protestuje. Ne co se stalo kolem Augusta a kvůli němu, ale co se děje kolem Josefa – a Marie – a co se bude dít kolem toho právě narozeného. Tady, v té skrytosti, na tom okraji, tady se rozbíhá příběh vskutku veledůležitý. Z něj nejpřesněji uslyšíš, co je vlastně Boží dílo zač. Tady poznáš, oč jde v životě, ba tady potkáš přímo zdroj života. Tady najdeš zdroj útěchy, i když ti v životě bude jinak leda do pláče. Odsud ti bude do života vstupovat radost, i když budeš mít sto a jeden důvod k zahořklosti. Tady zjistíš, že řeči o životě v pravdě a lásce nejsou jen pohádky, které je třeba opustit, má-li člověk prožít život ve zdraví a klidu. Tady se ti otevře zdroj naděje, i když ti třeba kdysi vláda lidských potentátů ničivě zasáhla do života.
A protože my lidé jsme právě vůči tomu všemu hluší a slepí a strašně lehce bychom tuto skrytou událost pominuli… musí přijít ještě jedno I STALO SE. Musí přijít andělské sbory, ono množství rytířstva nebeského, a lidem dosvědčit: teď se stala Boží vůle jako v nebi tak i na zemi. Teď, když se narodil Mariin prvorozený. Na tom okraji jakéhokoli zájmu. Teď se láme čas. Teď dostává nový švunk i příběh lidu víry. Ba dokonce, teď vpadlo cosi nesmírně důležitého i do lidských dějin, kde se jinak všechno zpravodajství točí jen kolem vládců veleříší, ať už je to císař Augustus, nebo car Jelcin.
Stala se píseň rytířstva nebeského, chvála Boží a zvěstování pokoje. Píseň, která nám chce otevřít ústa a především – k tomu skrytě narozenému upřít pozornost veškerou naši důvěru. AMEN.
V kázání je užito citátů z vánoční hry Z. Šorma Bohudíky, všechno je jinak.