Josefe, synu Davidův, neboj se přijíti Marie manželky své; nebo což v ní jest počato, z Ducha svatého jest. Porodíť pak syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich. Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což povědíno bylo ode Pána skrze proroka, řkoucího: Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazůveš jméno jeho Emmanuel, kteréž se vykládá: S námi Bůh.
Evangelium podle Matouše 1,20b–23
Ne abyste se báli přijmout zprávu o narození Ježíše! Ne abyste odmítali to, co teď vskrytu začíná!
Zní to divně, takovýto začátek vánočního kázání (nakonec, proto jsme tady, že zvěst o Ježíši Kristu k našim vánocům patří), jenomže právě takhle, jako napomenutí, varování a povzbuzení k nebývalému rozhodnutí, zní Josefovi andělské vánoční kázání: Ne abys propadl strachu a studu a zřekl se Marie kvůli životu, který v ní klíčí. Neboj se ji přijmout!
Dvojí polohu má toto andělské Neboj se! Ta první bezprostředně souvisí s tím, co se stalo s Josefovou snoubenkou. Přišla do jiného stavu a určitě ne s Josefem. Kolem takovýchto událostí se nadělá řečí, že z toho málokdo vyvázne se zdravou kůží. A tak Josef s jakýmsi neokázalým hrdinstvím rozhodne – nebudu z toho dělat skandál. Nenechám ji vláčet špínou sousedských drbů. Svoje právo zrušit zasnoubení vykonám potají. Biblický vypravěč hodnotí tento postoj jako přístup spravedlivého, jako přístup, který bere ohled na bližního. A přece – ani s tímhle čestným postojem Josef ještě plně nepochopil, oč jde, co se tady (a nejen v Mariině životě) rodí za příběh. A proto slyší Neboj se přijmout Marii, svou ženu. Neboj se těch řečí, neboj se o svá mužská a manželská práva, neboj se rozhodnout teď úplně jinak než velí slušný mrav a zdravý rozum.
Stojí za to chvilku setrvat u tohoto předvánočního napomenutí a povzbuzení. Upozorňuje totiž na jednu věc: jakkoli je důležité a asi i žádoucí, aby člověk žil slušně, dbal na svou pověst i na druhé lidi, aby jeho život byl už od pohledu dobrý, přece s tím tváří v tvář zvěsti o Ježíšovi nevystačíme. Evangelium nepřichází jako náboženský (nebo vánoční) doplněk našeho beztak už slušného a dobrého života. Evangelium nepřichází jako potvrzení – ano, žijete dobře, slušně, mravně, tak si teď (jednou za rok) přijďte poslechnout taky něco o Ježíšovi.
Ježíšův příběh nás potkává daleko spíš jako zvěst, která čeří sebespokojenou hladinu našeho slušného žití. Ježíšův příběh velice často nebude zapadat do našich představ o tom, co je slušné, dobré, spravedlivé. Už ten podivný začátek to naznačuje, a pak to bude čím dál zřejmější – a Ježíšovy konflikty se spravedlivými čím dál hlubší. Proto tedy: Neboj se. Nebojte se přijmout příběh, který začíná s nádechem pěkného skandálu.
Ovšem to, čím andělský kazatel pokračuje, nijak jasno do věci nevnese. Což v ní počato jest, z Ducha svatého jest. Ten život, který teď začíná, má pečeť Ducha svatého. Nevím, je-li to odpověď na zvědavou lidskou otázku, kdo je tedy otcem, ale zcela jistě tahle část andělského kázání vyhlašuje, do jakého řádu ten klíčící život patří: do řádu nečekaných a velikých skutků Božích. Duch Boží, ten je totiž u díla vždycky, když lidé pro samou beznaděj, otupělost, únavu a zhlouplost nevědí, kudy kam. Když se z Izraelců stali otroci či zajatci, když se z lidu Božího stal kroužek plaček, které vzpomínají na mladá léta, když se z učedníků stal spolek ustrašenců, kteří se třesou o svůj život a za nic na světě by o Ježíši Kristu necekli slovo – tehdy vždycky zavane obživující Boží duch – jako dech naděje, svobody, odvahy, očekávání. A příběh lidu Božího se zas nečekaně dává do pohybu.
Jenomže právě na nečekané Boží skutky lidé nezřídka reagují obavami, strachem: Co to je za nepříjemné novoty? Kam se to zas máme trmácet, když jsme se v otroctví či zajetí zabydleli? Jakápak radost a naděje, když už jsme se v životě zařídili s tím, že to za nic nestojí a lepší už to nebude? Když je u díla Boží duch, dostává na frak i zapšklá beznaděj, jalový pesimismus, falešná přizpůsobivost a smířlivost se zlem. Z toho má člověk strach, když slyší, že je všechno jinak, než jak byl odedávna zvyklý. A v tomto případě to andělské Neboj se potřebuje slyšet ještě hlasitěji.
Porodí pak syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich. Marie a Josef smějí být – nejdřív ze všech – u toho, když Bůh chystá záchranu, spásu, vysvobození. A tohle má zřetelně vyjádřit i jméno, které Mariinu synu Josef dá – jméno Ježíš. On bude ten, skrze kterého přichází záchrana. A to ne lecjaká, ale záchrana nejdůležitější, záchrana rozhodující – záchrana z moci hříchu. Takovouto budoucnost smějí odteď s důvěrou očekávat všichni, kdo příběh syna jménem Ježíš začnou brát vážně. K takovéto budoucnosti otevírá cestu ten prapodivný začátek. Takovouto budoucnost se rozhodl Bůh uchystat pro svůj lid: vysvobození z moci hříchu.
Moc hříchu, ta lidský život od základu mrzačí. Moc hříchu dělá z lidí – tvorů k obrazu Božímu – potvory. A moc hříchu, ta je taková, že na ni žádné lidské úsilí nestačí. Nezlikviduje ji ani osvěta, ani vzdělání, ani výuka dobrých mravů, ani snaha zlepšit poměry, ve kterých člověk žije. Hřích se zabydlí v životě slušných a spořádaných i v životě vyvrhelů. V životě chudých i v životě bohatých. V životě šťastných i v životě zoufalců. V životě mocných i v životě bezmocných. V životě zbožných i bezbožných. Jedny hřích vede k sobectví, pýše, násilnictví – jiné k závisti a nenávisti. Jedny vede k sebespravedlnosti a sebespokojenosti – jiné k činům zoufalství. Jedny vede ke lži, pokrytectví a přetvářce – jiné k pohrdání ostatními a k přesvědčení, že jen já jsem dobrý a spravedlivý. A tahle poloha života není něco, zač nemůžeme, do čeho jsme bezmocně vpluli – naopak. Je to cosi, na čem se podílíme, čemu dáváme vznikat, co jsme přijali, v čem jsme se už naučili chodit. I tohle patří k životu v otroctví hříchu – člověk ho přijme jako jedinou možnost a zařídí se s tím, že jiné už to nebude.
A tenhle dusivý a zpotvořující příkrov má teď kdosi prorazit: Ježíš. On bude zachránce, on zlomí pouta, on z toho děsivého a zároveň obecně přijímaného stavu přinese vysvobození. Takovýhle příběh záchrany se tedy teď začíná vskrytu, bez humbuku, fanfár a reklamy, odvíjet.
Že si ovšem anděl svoje kázání nevycucal z malíku, to nakonec evangelista dosvědčuje citátem z bible, veršem z Izaiášova proroctví: Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což povědíno bylo ode Pána skrze proroka, řkoucího: Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazůveš jméno jeho Emmanuel, kteréž se vykládá „S námi Bůh“. I andělský kazatel, nota bene ohlašující tak jedinečné věci, se opírá o biblický text. Nevaří z vody ani podle fantazie (byť andělské). A čteme-li ten andělský text ve Starém zákoně, upozorňuje nás, kteří se scházíme „po Kristu“, jako křesťané – bez porozumivého zřetele ke zvěsti Zákona a Proroků nepochopíte, kdo to je Ježíš a co vlastně přináší. Bez porozumění Starému zákonu nepochopíte váhu toho, co se teď chystá, a vánoce vám zůstanou jen sváteční selankou, plnou sentimentálního rozechvění a zděděných zvyků. Bez otevřenosti bibli prvních křesťanů vám nedojde, že Ježíš přichází, aby tu byl jako Emmanuel – Bůh s námi. A až svátky pominou, světla zhasnou, kostely se vyprázdní – dál si smutně nebo lhostejně nebo sebespravedlivě budete žít pod tou mocí, která mrzačí a zpotvořuje lidský život. Právě proto káže anděl na text z proroka Izaiáše – neboť ten prorok dosvědčuje Boha jako toho, který je nablízku svému lidu. Nablízku i tehdy, když vpodstatě ani nestojíme o to, aby nám někdo mluvil do toho, jak jsme si to v životě zařídili.
Příběh tohoto Ježíše, Zachránce, Vysvoboditele – to bude příběh Boha, který se rozhodl být s námi. Příběh toho, kterému nejsme cizí, příběh toho, který na sebe bere bídu lidského údělu, šedivost dní nesvátečních, břemeno viny, bezvýchodnost těch, kdo si připadají zapomenuti a opuštěni. Tady – uprostřed toho všeho, zavalen tíhou toho všeho – bude Ježíš uprostraňovat záchraně. Nebude mávat kouzelným proutkem, lákat na vějičku laciných slibů, ohlupovat ani ohlušovat. Ne, bude s námi – nechá si naložit plnohodnotný díl bídy lidského údělu a s touhle zátěží bude zápasit o věrnost Bohu i o blízkost Božího milosrdenství, pravdy, odpuštění, spravedlnosti. Takový teď – o vánocích – přichází Zachránce. Amen