Text: Žalm 139
Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.
Víš o mně, ať sedím nebo vstanu,
zdálky je ti jasné, co chci dělat.
Sleduješ mou stezku i místo, kde
ležím,
všechny moje cesty jsou ti známy.
Ještě nemám slovo na jazyku,
a ty, Hospodine, víš už všechno.
Sevřel jsi mě zezadu i zpředu,
svou dlaň jsi položil na mě.
Nad mé chápání jsou tyto divy,
jsou nedostupné, nestačím na to.
Kam odejdu před tvým duchem,
kam uprchnu před tvou tváří?
Zamířímli k nebi, jsi tam,
a když si ustelu v podsvětí, také tam
budeš.
I kdybych vzlétl na křídlech jitřní
záře,
chtěl přebývat při nejzazším moři,
tvoje ruka mne tam doprovodí,
tvá pravice se mě chopí.
Kdybych řekl: Snad mě přikryje
tma,
i noc kolem mne se stane světlem.
Žádná tma pro tebe není temná:
noc jako den svítí,
temnota je jako světlo.
Tys’ to byl, kdo utvořil mé ledví,
v životě mé matky jsi mě utkal.
Tobě vzdávám chválu za činy, jež
budí bázeň:
podivuhodně jsem utvořen,
obdivuhodné jsou tvé skutky,
toho jsem si plně vědom.
Tobě nezůstala skryta jediná z mých
kostí,
když jsem byl v skrytosti tvořen
a hněten v nejhlubších útrobách
země.
Tvé oči mě viděly v zárodku,
všechno bylo zapsáno v tvé knize:
dny tak, jak se vytvářely,
dřív než jediný z nich nastal.
Jak si vážím divů, které konáš, Bože!
Nesmírný je jejich počet,
sčetl bych je, ale je jich víc než písku.
Sotva procitnu, jsem s tebou.
Kéž bys, Bože, skolil svévolníka.
Pryč ode mne, vy, kdo proléváte
krev!
Dovolávají se tě při svých pletichách,
zneužívají tvé jméno tvoji protivníci.
Nemám nenávidět, Hospodine, ty,
kdo nenávidí tebe?
S odporem pohlížet na ty, kdo se
proti tobě zvedli?
Nenávidím je, rozhodně nenávidím,
jsou to také moji nepřátelé.
Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce,
zkoušej mě, ty znáš můj neklid,
hleď, zda jsem nesešel na cestu
trápení,
a po cestě věčnosti mě veď!
Přátelé, sestry a bratři,
často jsme jako lidé víry zaskočeni, v jakém světě to žijeme. Smrtí Bohouše Fialy jsme zděšeni a hluboce otřeseni. Jakýsi hrozný kdosi, jakýsi hrozný zlosyn, nám zavraždil našeho kamaráda, našeho bratra, kterého jsme měli rádi. V našem světě se pohybuje stále víc lidí zbavených veškeré úcty k Bohu, úcty k člověku a k životu. Tato zásadní neúcta zničila Bohoušův život – před ní se nelze skrýt, posichrovat ani pojistit – jí jsme vydáni napospas. Nás s Bohoušem spojovalo, že jsme byli jedné víry, že jsme žili a žijeme otevřeně, že zde chceme být ve službě, pro druhé lidi. Dveře našich far a bytů byly otevřené pro ty, co potřebovali nocleh, u stolu bylo místo. Kolik stopařů jen Bohouš asi v životě vzal? Kolik jsme jich vzali – my zde přítomní dohromady? Tato otevřenost je zneužívána stále větším počtem zlosynů bez víry, bez duše a svědomí. Je to vůbec možné pro nás, v tuto chvíli neztrácet naději? I naše víra je otřesena. Boží vedení? Jeho ochrana, která tě zastiňuje – aby na tebe nepražil ani měsíc, ten bez jehož vůle se nezkřiví ani vlas? Kde se flákal anděl strážný té noci?
Náš zrak víry si již přivykl noci a temnotě světa. Uvěřili jsme bez iluzí – nacistické peklo a bolševické gulagy vimportované do naší země nám vypověděly, v jakém století, v jak sekularizované době žijeme – vyzradily nám, jak se to asi má se současnou úctou k životu. My jsme uvěřili bez iluzí – nad Osvětimí, Lety a nad Leopoldovem jsme nečekali blesky Božího hněvu – spíše jsme se dozvídali o Božím působení tam dole – na dně, o svatém uprostřed hrozného, o činech lásky a solidarity tam, kde šlo o život, o večeři Páně, kdy místo vína koloval slabý čaj v ešusu.
Zázrakem neochráněni – nezajištěni – jsme vydáni napospas hrůzám své doby – jestliže následujeme Krista, který byl zesinalý, který byl ve světě zmasakrován – opuštěn od lidí i od Boha. Znovu otřeseni se snažíme duchovně semknout, dát srdce a víru dohromady – v naší nezajištěnosti před tím zlým se držíme za ruce – a stále dokola memorujeme si naději poslední: nic, nikdo nás nemůže odříznout, odetnout ani nijak odloučit od lásky Kristovy. Nic ze stvořených věcí. Ani největší slast života, ani ta nejzazší hrůza. Ani člověk, ani nečlověk, ani jakkoli démonská mocnost. Nic nás nemůže oddělit od našeho Krista. Tak to říkáme – a hledíme si navzájem do očí, hledajíce tu povzbudivou jistotu víry. Nezajištěni, bezmocní a neochránění, to je naše situace ve světě. To je naše následování toho, jenž byl vydán v ruce člověka. Naše víra, zbavená iluzí, se v té naší dnešní konsternaci přimyká ještě úžeji ke Kristu, a tím k Bohu. Slova 139. žalmu, který vybral a přečetl Míla Vašina, nám pomáhají v tomto tisknutí se, v tom přimykání se. Modlíme se ten žalm, jakoby to s námi činil Bohoušek: Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě, jsi všude, obklíčil jsi mne zezadu i zpředu. Bohouš žil a chtěl žít před Boží tváří – neskrýval se před ním – vystavoval se Boží vůli. Věděl, že před Bohem se skrýt nedá. Věděl, že člověka neskryje a nepřikryje ani tma, ani temnota našich poklesků a našeho selhávání. V upřímné víře je i noc kolem mne světlem. Tmu, kterou bychom se chtěli zakrýt, proniká Boží zrak. Žádná tma není pro tebe, Bože, dost temná. A my to víme, i Bohouš měl své noci, své temnoty, ale i jimi pronikal Boží vhled, skrze jeho tmy až k morku kostí. „Tys to byl, Bože, kdo utvořil můj organismus, mé ledví, již v životě mé matky jsi mě utkal. Podivuhodně jsem utvořen. A teď mne tu máš – tak jaký jsem, nic neskrývám, tak jaký jsem, k tobě jdu. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí. Bože, ty víš o všem, o každém mém hnutí mysli. Ty víš o mých bídách, zdali je i pro mne přístupná tvá spása a nebo si přečtu na tvé bráně nápis: těm či oněm nepřístupno. „Pryč ode mne, vy, kteří proléváte krev“ – tak volal žalmista Bohouš a jakoby si tím přivolal svého prolévače. Sám nenáviděl násilí, mírný a vždy s ochotou pomoci, nalehl na meč násilí.
Bože, ty znáš mé srdce, Bože, ty znáš můj neklid. I my jsme znali Bohoušovo srdce, i my jsme znali jeho neklid, jeho nesmířenost s vlastní dispozicí, jeho rozmrzelost nad sebou samým, v upřímném srdci, v upřímné víře, ten neklid z nenaplnění Boží vůle. Tam, kde sám nemohl, prosil Boha: „Ty sám, Bože, hleď, abych nešel cestou odpornou tobě, Bože, prosímtě, veď mne, přes všechnu mou slabost, po cestě věčnosti.“ Doufáme a věříme, že Bůh Bohouše Fialu touto cestou vedl a že je to ten díl jeho bytosti, který spatří slávu Božího království.
Jak zpívala Irena, „nám slepým dává Bůh výhled, nám slabým a otřeseným ve víře Bůh vrací víru, jestliže dostane někdo z nás Boží čas, tak jen a jen z té vzácné přízně, jen a jen z milosti.“ A ta milost není laciná, je tvrdě probojovaná – z jedné strany Kristem a z druhé strany tím, kdo poznal tu trýzeň, bolest touhy víry a vlastní neschopnosti tu touhu naplnit. Závěrem Irena zpívala anglicky „musí snad Ježíš sám nést kříž, a celý svět si jde lehce, ne, ten kříž je pro každého, ten kříž je i pro mne“.
Bohouš Fiala došel se svým křížem až k oné noci. A my věříme, že Bůh má moc proměnit tu noc hrůzy v noc či den slávy. Tak nám to předžil Ježíš Kristus – po velkopátečním hororu je tu ještě nedělní ráno, neděle Boží, vaskresenie. A tak jsem dnes rád, že nevěřím v spravedlivý zákon karmy, který drží člověka v kleštích, dokud se nepolepší. Rád věřím spolu s vámi ve vzkříšení těla – a rádi přijímáme nadějnou vizi Boží budoucnosti, v které se Bohouš Fiala – proti své i naší vůli – již nachází: „Hle, příbytek Boží s lidmi a bydliti bude s nimi a oni budou lid jeho. A setře Bůh všelikou slzu s očí jejich a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více – nebo první věci pominuly. I řekl ten, kterýž seděl na trůnu: Aj nové činím všechno.“
Zděšeni ze smrti Bohouše Fialy,
znechuceni nelidskostí člověka,
upínáme své zraky ke vzkříšenému Kristu, k našemu Bohu. On pro našeho přítele a bratra činí vše nové.
A tuto novost Bohouškovi přejeme. AMEN.
Pohřební kázání Svatopluka Karáska na pohřbu Bohuslava Fialy (1954–1999)