Sk 28,1–6
Když jsme se zachránili, dověděli jsme se, že se ten ostrov jmenuje Malta. Domorodci se k nám zachovali neobyčejně laskavě. Zapálili hranici dříví a všechny nás k ní pozvali, protože začalo pršet a bylo zima.
Když Pavel nasbíral náruč chrastí a přiložil na oheň, zakousla se mu do ruky zmije, která prchala před žárem. Jakmile domorodci uviděli, že mu visí na ruce had, říkali si mezi sebou: „Ten člověk je určitě vrah. I když se zachránil z moře, bohyně odplaty nedovolila, aby zůstal na živu.“ Ale Pavel setřásl hada do ohně a nic zlého se mu nestalo. Oni čekali, že oteče nebo že najednou padne mrtev. Když to však dlouho trvalo a viděli, že se s ním nic neděje, začali naopak říkat, že je to nějaký bůh.
I křesťan někdy ztroskotá. Když moře se vzdouvá, vlny se valí, když bouře zuří, je v tom křesťan s ostatními, na jedné lodi. Není výjimkou. Bouře, atak živlů, je vždy v bibli obrazem vnějšího nebezpečí, dějinných pohrom, náporů doby. Nejsme vůči tomu imunní. Nejednou ztroskotáme spolu s ostatními. I farář někdy ztroskotá, ačkoli jistě chtěl plout klidnou a pokojnou plavbou.
Ale to ještě neznamená, že je všechno ztraceno. Ztroskotání lodi ještě není definitivní prohra. „V bouřích žití vezdejšího nedá on ti utonout.“ Ačkoli loď je na padrť a zbyly z ní jen trosky, ještě je tu pokračování. Ztroskotaní jsou zachráněni. Mají štěstí v neštěstí. Dostanou se z nejhoršího a dobří lidé se jich ujmou. Domorodci se k nám zachovali neobyčejně laskavě. Hle, jak pohané okolo nás často skvěle reagují! Člověk v tísni, Podané ruce, Červený kříž atd. I ti sekulární Češi dokáží pomoci lidem v nouzi, dobře zorganizovat a provést účinnou pomoc. Zapálili hranici dříví a všechny nás k ní pozvali, protože začalo pršet a bylo zima. Člověk, který ztroskotal, potřebuje teplo z lidského chování, z lidského zájmu, z lidské ohleduplnosti. Přikrývku na zahřátí, hrnek teplého čaje, panáka slivovice… Pohanům to jde, vědí, co je třeba. Dokážeme i my poskytnout ztroskotaným trochu tepla? Dát jim pocítit, že jsou v bezpečí? Že jsou z nejhoršího venku? Že se ocitli ve společnosti slušných, mírumilovných domorodců? Že se nemusí bát civilizačního kanibalismu, lidského hyenismu?
Ztroskotaný a zachráněný zvěstovatel evangelia pak sám přikládá ruce k dílu. Nenechá se jen obskakovat, ale spolupracuje. Pavel nasbíral náruč chrastí a přiložil na oheň… To je důležitá věc, kterou znají např. psychologové a vůbec všechny pomáhající profese – ztroskotaný může být zachráněn, může se znovu zahřát, ale musí chtít, musí začít spolupracovat.
Jenomže teď se děje cosi dalšího, náhle je tu nové nebezpečí – Pavlovi se do ruky zakousne zmije. Jako by toho nebylo málo, jako by právě nepřestál veliké nebezpečí! Byla by to smutná smrt – zachránit se z rozbouřeného moře, a pak skončit hadím uštknutím! Ale není tahle kuriózní situace vlastně velice pravdivá?
Vždyť člověku, který přežil vlastní ztroskotání, hrozí hned další nebezpečí, ještě zhoubnější! Jestliže bouře je obrazem nebezpečí vnějšího, našich dějinných poměrů a vztahů, pak had je obrazem nebezpečí vnitřního, nebezpečí rozkladného zevnitř. Člověk, který je v šoku z toho, co se stalo, může být naplněn jedem, může propadnout nenávisti, může začít proklínat, obviňovat, může pln jedu otrávit sebe i druhé… Není to velká prohra, když člověk, který přežil něco zlého, stane se sám zlým, plným jedu? Když zatrpkne a zanevře?
Je to velké nebezpečí – a slušní, dobří domorodci si ještě rádi přisadí, i když třeba jen po straně: Vidíte? My jsme vám to říkali, je to zlý člověk… není v pořádku… zmařil si život… samo nebe se proti němu spiklo… Klevetám se domorodci neubrání, to bylo a bude. Jak rádi si smlsnou na neštěstí druhého! I slušní domorodci mají v sobě temné stránky a troskotající zvěstovatel evangelia je jistě lákavým terčem… I na kazatele evangelia dá se hledět jako na vraha…
Naštěstí zmijí uštknutí nemusí být smrtelné. To platí jak z hlediska přírodovědného, tak především z hlediska existenciálního. Člověk nemusí být naplněn jedem, nemusí podlehnout pokusu o ďábelskou intoxikaci. Pavel setřásl hada do ohně a nic zlého se mu nestalo.
To je velké vítězství, ale ne snad jen Pavlovy pevné vůle, nýbrž především – a v tom je pointa – lásky Kristovy. Neboť je to Pán Ježíš Kristus, o němž napsal Lukáš v prvním díle svého spisu, že říká svým učedníkům, zvěstovatelům evangelia: Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. (Lk 10,19)
Tam, kde je člověk pln lásky Kristovy, tam není pln jedu. Ani zlé zážitky a zlé události nezlomí ho k tomu, aby se stalo zlým jeho srdce. Pavel je díky Kristu zachráněn i z tohoto nebezpečí. Ani po přestálé hrůze ztroskotání nepřestal být dobrým učedníkem, dobrým apoštolem. Had nad ním nevyhrál. Ztroskotaný křesťan ještě nemusí být špatný křesťan. Naopak, i ztroskotaný křesťan může být ve víře úctyhodný, pln lásky Kristovy.
A když je to tak, slušní domorodci to zas klidně přepísknou i na druhou stranu – člověka začnou nekriticky vynášet až do nebes. Když ne ničemník a vrah, tak tedy málem jako bůh nějaký…
Ale kazatel evangelia těchto řečí nedbá. Ať pomluv, ať pochlebování. To ho moc nezajímá, jde si po svém, dává se aktivně do díla. Jak čteme v následujících verších, Pavel uzdravuje. To je nádherná proměna. Ztroskotaný, který potřeboval pomoc druhých, najednou už zase sám aktivně pomáhá. Uzdravuje, léčí, potěšuje. Takovou moc má láska Kristova v našich srdcích. I když všelijak troskotáme, neprohráváme všechno. Naopak, přemáháme zlé, sloužíme druhým. Amen