(5. 10. 1885–23. 2. 1946)
Čtení: Zachariáš 10,1–6
Lk 15,11–20a
Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou.
(Lk 15,18)
Dvě myšlenky ovládají nyní všecky duchy: zlidovění a znárodnění veřejného života. Nedivno, že plní zvláště srdce česká: jak správně bylo poukázáno v denním tisku, náš národ s Husem v čele první bil se za ně s celou Evropou. Hlásíme se k nim bez výhrady i my evangelíci, přímí potomci někdejších božích bojovníků. Vzpomínajíce pak Husa jako vůdce, který začal mluviti zase slovo boží lidu a národu, hledejme výraz pro svoje, evangelické stanovisko uprostřed a vůči hnutí doby.
Okolnosti vzniku jeho jsou pozoruhodné: nevídané hrůzy a rozměry války. Zdánlivě tedy dosti nesouvislé s těmi ideami. A přece: co přinesla válka, jsou na jedné straně bídné hospodářské poměry, na druhé nejtužší podřízenost svéprávnosti – obé týkající se jak jednotlivce, tak společenského celku. Z toho přirozenou reakcí volání: chléb a svoboda! Vidíme to i na tak drobnohledném případu, jako je syn z podobenství: Když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti. Nouze a otroctví žene jej k činu a rozhodnutí. Až ku podivu shodná situace: „Ani prasatům se to nedávalo a pomalu nebude ani toho!“ „Máme strádat, máme krvácet a nikdo vlastně neví proč a zač?!“
Neudržitelnost takového stavu jasna: myšlenka demokracie a národnosti, soběstačnosti a sebeurčení jest tím dána jako cíl. Dále však jsme se posud nedostali; zdá se, že v tomto jásotu lepšímu bytí vstříc chybí jasné vědomí – kudy kam? Potřebujeme chleba, potřebujeme vzduchu – bez výhrad to nahlížím, ale je to všecko, co chceme? A zlidovění, znárodnění, je spásou samo v sobě a o sobě? Co zbývá učiniti přece? Vstana, půjdu k otci svému. Nic jiného mu také nezbývalo, nechtěl-li krást a klesnouti ještě níže nebo jen vyměniti své okovy za jiné. Myslíte, že jest jiná cesta pro lidstvo, nemá-li se zvrhnouti docela v smečku bestií, jiná cesta pro národ, nemá-li padnouti vždy novému otroctví?
1. K otcům – jen tudy ven lze z mizerie českého života. Náš národ má všecku příčinu postaviti se tváří v tvář svým otcům a volati též: zhřešil jsem proti vám! Jsme, pravda, národ mučedníků, ale zrovna tak i hříšníků. Či nebylo opravdu ještě chvíle a příležitosti, aby se národ přihlásil aspoň jménem, když ne srdcem k své minulosti? A není to rouhání, když má Husa plná ústa a nezná z něho ničeho, ti pak z národa, kdo jej znají, ignorují pravé a neproměnné jádro snah jeho, odkazujíce náboženský názor jeho mezi starožitnosti, jako to činí s biblí vůbec, proto jedině, že si nedají práci vystihnouti je svými slovy a představami?
Co chtěl Hus? Ano, zrovna tak jako my spravedlivého chleba pro lid a spravedlivé svobody pro národ – ale proč a k čemu? Ne pro lepší bydlo jen nebo větší bujnost dokonce, nýbrž pro Slovo boží, pro království boží, pro povznesení lidu a zušlechtění národa ve smyslu mravního a duchovního života. Tento vyšší cíl demokracie a vlastenectví učinil Husa geniem národa a národ jeho slavným v dějinách lidstva. Protože: Na chleba a svobodu má právo jen ten, kdo zná a uzná pro život vyšší cíl, než dovede si vytýčiti sám. To je zákon přírody i dějin. A to je hřích proti otcům i proti nebi, před světem pak nesmrtelná ostuda, že právě pro to jest v Čechách až dosud tak žalostně málo porozumění. Jestliže pak nyní ujme se i náš národ „vlády věcí svých“, uvidíme, bude-li mít tolik cti v těle, aby užil práva sebeurčení také k tomu: splatiti dluh své vlastní minulosti – k otcům!
2. To jest k Otci, kamž nutno jíti lidstvu a tedy i každé duši pro ztracený ráj. Ne k ledajakému výtvoru fantazie, nýbrž k Otci tomu, před nímž jsme zhřešili a k tomu Bohu, proti němuž jsme se provinili. Jako onen syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým. Co však shledáváme? Není daru božího, který by člověk si nezkazil v té neb oné míře – ale on jde a řekne: život je hnusný. Nezná vyššího blaha než provodit zvůli – a pak jde a skučí: není spravedlnosti. Jak milosrdný byl otec v podobenství – byl by směl přijmouti syna, kdyby byl přišel s kletbou životu, který mu dal, nebo s drzým čelem řekl: teď mne živ!?
Hluch a něm jako pohanské modly zůstane každý bůh, k němuž spíná člověk ruce, zavřeno každé nebe, jež si vykouzlí lidská touha. To je živý Bůh, k němuž přichází člověk jako zbloudilý syn s vyznáním: zhřešil jsem. Tu teprve začíná býti člověk člověkem, život životem. Pro všecko ostatní dostačí deus ex machina.
Je to však také cesta k chlebu a vzduchu? Pro syna z podobenství zcela jednoduchou souvislostí. Zrovna tak pro mnohého, kdybychom znali život jeho tak podrobně jako onoho. Tolik však je dokázáno a jisto: pravíš-li, že se náboženství nenajíš, pravím já, že chleba i svobodu ztratíš, jestliže opustíš Otce, zapomeneš-li na Boha. Jako ten marnotratník měl všeho dost a přece ztratil vše, protože pohrdl kázní a nedbal naučení otcovských. Memento pro tebe i pro národ.
Bylo to ještě v prvním roce války; mluvilo se o naší budoucnosti, řekl jsem, že dostanou-li Čechové tak jak jsou svůj osud do ruky, za sto let bude po nich, a to nadobro. Bylo mi vytčeno, že mluvím jako nějaký renegát. Bah, vím, co mluvím a neslevím ani vteřinu i dnes ještě. Opakuji: jako evangelíci hlásíme se do písmene k zásadám lidovosti a národnosti – ale nesmíme se na tom zastaviti. Chceme království lidové – jako království boží, chceme království České – jakožto království nebeské. Známe se, a víme, proč. Ještě jsme nezvítězili. A vždycky doposud jsme to prohráli, protože jsme dělali mír dříve, než bylo vítězství naše, a měli toho už dost a složili ruce v klín, dříve než dílo bylo dokonáno. Nelze ani nyní potlačiti zcela těchto obav dědičnosti. Ale právě když to dopadne s námi co nejlépe, lid evangelický jest povinen býti i nadále živým svědomím národa. Proto: vřelé srdce, chladné hlavy!
Požadavek doby a podmínka zdaru jest: k otcům, národe, k Otci, člověče! Amen
Libštát, 8. 7. 1918