Čtení: Žalm 72,1–4.10–14 Text: Filipským 2,5–11
Modlitba
Děkujeme ti Pane, že jsi stvořil tento svět. Děkujeme, že jsi stvořil také nás a že toužíš po společenství s námi. Nenecháváš nás napospas chaosu a beznaděje. Z tvé ruky přijímáme lásku. Ty také chceš, abychom ve společenství s tebou přinášeli plody tvé lásky: dobrotu, milosrdenství, pokoj, trpělivost, tichost, touhu po pravdě, touhu po spravedlnosti, touhu po odpuštění. Ty přijímáš maličké: všechny ztracené, opuštěné, slabé a jinak postižené kusy z našeho lidského stáda.
My to neumíme. Upřednostňujeme výkon, úspěch, hodnotíme naše činnosti podle efektivity nebo vydělaných peněz. Slabé kusy necháváme bez pomoci nebo je rozemeleme na spotřebovatelné suroviny. Zapomínáme tak na tvoje dílo, na tvoje slovo, na tvoje přikázání. Přepadá nás často strach, zoufalství, pocit marnosti. Zvláště, když my sami se staneme maličkými a sami na sobě zažijeme bezmoc a situaci člena stáda, který je najednou bez práva a ostatní ho odkopnou. A vůbec nemají chuť radovat se z jeho nalezení. Toto všechno před tebou vyznáváme jako jednotlivci i jako společenství.
Filipským 2,5–11
Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.
Letošní setkání dětí v Luhu u Čími probíhalo ve znamení detektivní pátrací akce. Vedoucí tábora od začátku pracovali s myšlenkou nechat děti nahlédnout do příběhů hlavní postavy Nového zákona. Nejtěžší však bylo zvolit způsob a aktualizace, aby tuto postavu děti pochopily. Tábora se účastní i hodně dětí z nevěřících rodin, téma předání víry vhodným jazykem bylo tedy citlivé. Vedoucí se nakonec rozhodli pro detektivní příběh, nikoli o chronologické vstupy do Ježíšova života. Každé z dětí dostalo už před táborem zvláštní povolávací rozkaz zúčastnit se pátrání po odsouzeném neznámém muži. Na táboře se o něm měli dozvědět víc, aby se sami mohli rozhodnout, je-li jeho odsouzení právoplatné, či nikoli.
Každé téma bylo zároveň evangeliem. Evangelií – dobrých zpráv – bylo několik. Nosné zvěstné momenty se nyní pokusím přiblížit.
Prvním evangeliem se stal příběh nespravedlivě odsouzeného. Děti se hned první den účastnily nespravedlivě vedeného soudu s člověkem, který se provinil zvláštní vinou: dotýkal se nemocných, bořil zaběhané zvyky, sytil hladové, ujímal se maličkých, tedy těch, které společnost odvrhla, mluvil proti vlasti, povyšoval se nad vysoce postavené funkcionáře. Prvním evangeliem tedy byla zpráva o oběti.
Druhým evangeliem se stal příběh o narození krále. Děti hledaly krále jako poutníci a zjistily, že i pouť samotná může člověka změnit k dobrému. Vždyť poblíž narození spasitele se pohyboval jiný král – Herodes – ale ten měl zájem jen o vlastní prospěch. Děti byly jako králové, kteří vyšli zdaleka – možná aby na cestě ztratily vše, co dosud měli, možná také, aby získali něco, co jim dosud chybělo. Vydali se na pouť za životem věčným.
Scénka o tápání mudrců byla součástí bohoslužeb a hledání narozeného mesiáše bylo tématem nedělního odpoledne. Malé děťátko však bylo důkladně ukryto, kde to nikdo nečekal, v opravdu nehostinném prostředí.
Zvláštní bylo, že cíle došly nejdříve ty nejmenší děti. Čím byly starší, tím víc přemýšlely o různých možnostech a možná podvědomě se vyhýbaly i onomu nehostinnému prostředí. A tak jsme si připomněli, že čím je člověk starší a mazanější, tím spíš hledá spásu a cíl v přitažlivějším prostředí – například v bohatě zdobených palácích. Tam, kde to má „logiku“.
Třetí evangelium na sebe vzalo podobu zbitého člověka, kterému nikdo nepomohl. Ani vysoký církevní činitel, ani nedávno zvolená starostka obce. Nepomohlo dokonce, ani když jí zraněný připomněl, že ji volil. Dál telefonovala se svým známým Davidem o státních zakázkách. Až vietnamský obchodník, který šel na tržnici, našemu zbitému pomohl, obvázal mu rány, odvedl ho do nemocnice a zaplatil za něj všechny výlohy.
Člověk potřebuje pomoc druhého, to svým životem ztělesnil onen popravený. Děti hrály odpoledne hry ve dvojicích, vymyšlené tak, aby se nemohly obejít jeden bez druhého.
Neznámý odsouzený vystupoval také jako lékař a zachránce ponížených a maličkých. Kdo je vlastně maličký – nepatrný? Musí to být jen dítě? „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Mk 9,42)
Čtvrté evangelium tu zaznělo hned několikrát.
Zaslechli jsme je z nejprovokativněji zpracované scénky: při akci firmy Superhyperrendlík. Ne každého hned napadne, že maličcí (nepatrní) nejsou na prvním místě děti, ale ti, kteří vybočují ze stáda. Třeba ti, kdo nemají žádná práva. Staří lidé zneužívání různým způsobem. Agentky Superhyperrendlíku přemluvily dvě důvěřivé babičky, aby zdarma vyjely na zájezd – prohlédnou si novogotický zámek v Brďouskovicích, dostanou svíčkovou a pro rodinu štangli dobrého salámu. Když dojely na místo, agentky je zavřely do zamřížovaného prostoru, daly jim jakési smradlavé zbytky a pod pohrůžkou, že už se nikdy nedostanou domů, je donutily podepsat úvěrové smlouvy na pánvičky za 49 tisíc. S pláčem a na pokraji sil se babičky vrátily domů, když tu je na chodbě paneláku překvapila vůně řízků. Soused je pozval dál a nasytil je. Slíbil jim, že se podívá na jejich smlouvy a se svým známým právníkem zjedná nápravu.
Falešná nabídka je mezi námi až příliš častý jev. Pokrytecké schovávání za reklamu najdeme ve všech oblastech lidského života, dokonce i v náboženství, vždyť zmanipulovaný soud s Ježíšem proběhl v prostředí církve. Zneužívání maličkých, těch, kteří se oddělí ze stáda, je také na denním pořádku.
Proč se vlastně míchat do jejich záležitostí? Soused mohl říct: Dvě báby, neměly se nechat nachytat, jsou důvěřivé, jejich problém. Kdo nemá dost inteligence, ať žije v nuzných podmínkách a ať si ho druzí oberou. Není to náhodou i jeden z principů naší společnosti? Jen inteligentní a úspěšný má právo na spokojený život? Ovce se oddělila ze stáda asi proto, že je slabá, nebo že chybila, za chyby se platí, život je tvrdý.
Děti poznaly, že světem hýbou dva přístupy: necitlivost a citlivost. Nemilosrdnost a milosrdenství. Záleží, na jakou stranu se přidáme, záleží na naší svobodné vůli, ne na osudu. Ovce můžeme chovat na maso, nebo mít každou pojmenovanou. Zatoulanou můžeme nechat vlkům, nebo se pro ni rozeběhnout a radovat se z jejího nalezení. Děti směly zakusit, že milosrdenství je činnost, při níž dochází k novému stvoření. Ježíš v Janově evangeliu říká: „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ (J 6,37) Ježíš je ten, který nás učí slabé přijímat a starat se o ně.
Čím zakončit týdenní setkávání s neznámým odsouzeným? Zprávou, která přemáhá nejenom bezcitné agenty, ale i bezcitnost v nás samotných, dokonce i podplacené soudce v zinscenovaných soudech. Pozvánkou k hostině. Každá z postav jednotlivých scének byla k hostině pozvána, i ti, kteří se chovali nemilosrdně. Na každém bylo, zda pozvání přijme.
Před hostinou si děti vyzkoušely, jaké to je připravit skutečný chléb. Drtily pšenici a mouku pak přidaly do svého těsta na chléb, který pak pekly. V kruhu jej lámaly a podarovaly jím jeden druhého. Děti i my dospělí jsme směli zakusit radost z hostiny, která nebyla připravena za účelem na nás vydělat. Proti falešné nabídce skvělého jídla a zážitku tu najednou stálo pozvání k opravdové hostině. Pozvání, které v potěšeních i radostech tohoto světa snadno zanikne.
A tak jsme se s bázní přiblížili k závěrečnému evangeliu našeho týdenního setkání. K symbolu krále, jenž má moc k této hostině zvát každého z nás. Toho, jenž je nám dobrým a milosrdným přímluvcem v místech, která z naší pozice tady na zemi neumíme a nemůžeme ovlivnit.
Na zdech visí obrazy se znameními jednotlivých dnů. Trnová koruna, jesličky, dvě spojené ruce, teploměr značící zachránce nemocných, ovečka připomínající dobrého pastýře, a nakonec ryba a kalich na znamení hostiny v nebesích. Je to a není křížová cesta, je to a není zpráva o nespravedlivě odsouzeném. Jsou a nejsou to obrazy, jsou a nejsou to modlitby. A tak nám přes veškeré snahy nakonec zůstal obraz o neznámém odsouzeném zase tajemstvím. Tajemstvím, za nímž ovšem stojí za to v budoucnu opět vyrazit.
Když přijeli rodiče, mluvil jsem s tatínkem jednoho chlapce. Jednalo se o rodinu necírkevní, která prožívá těžké období, stala se jim řada nespravedlností, před nedávnem museli dokonce opustit svůj domov. A ten tatínek mi řekl, že je to zvláštní, ale že jeho syn je po táboře zvláštním způsobem klidný, že to je patrné na první pohled. A měl velikou radost.
Náš Pane, děkujeme, že smíme zvěstovat tvé slovo. Že nám k tomu dáváš sílu. Děkujeme ti, že tvé slovo zachraňuje a přináší do tohoto často krutého světa uzdravení. Prosíme tě, abychom následovali tvého příkladu a ujímali se maličkých v tomto světě a nezapomínali, že i my máme své limity, třeba když po druhých vyžadujeme jen výkon a vykazatelný zisk. Prosíme tě o to všechno skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.