Slova kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Kazatel 1,1–2
Je to jedno, jak moc se člověk namáhá, nic mu nepomůže. Nedá se změnit kolotoč světa. Takové se zdá být poselství kazatele, jehož slova jsme právě četli, poselství, které má zároveň velice blízko k pohledu dnešních lidí, skeptickému a nevěřícnému. Jaký to má smysl angažovat se pro zlepšení vztahů mezi lidmi, životního prostředí, postavení sociálně slabších, humanitnější společnost? Co mně to přinese, takové ideály? Co z toho vlastně mám? Je to všechno jen marnost nad marnostmi, jak říká Kralická bible, honba za větrem, pomíjivost. Tento jazyk dnešní člověk zná, takové řeči jako by nám mluvily z duše. Vždyť nám jde přece o to, mít se co nejlépe, zaopatřit se různými věcmi, které nám zpříjemňují život. Do pohybu se dáme jen tehdy, když se začne mluvit o penězích. Obohatit se – to je uznávaný motiv, snad nejrozšířenější pohnutka. Ostatně, nepotvrzují nám to každý den noviny a televize? Když to takhle dělají v bankách a na úřadech – tak proč ne také já? Dnešní člověk je rezignovaný, rozhořčí se jen tehdy, když mu něco zasáhne do jeho soukromého světa. Víkendy a chalupy jsou svaté, nedotknutelné pojmy. Takovému občanu nezbývá právě nic jiného než skepse, a potom – lhostejnost. Skepse, lhostejnost – jako znamení, že odmítám odpovědnost za společnost a svět, že se raději stáhnu do soukromí, že mávnu rukou nad svým lidským posláním.
Je biblický Kazatel podobný skeptik? Je mu jedno, co se děje? Každopádně jsme rozpačití z toho, že se i takový oddíl v bibli najde. V Písmu čekáme spíš povzbuzení, posilu – nikoli rezignaci. I když to vypadá, že je nám životní pocit kazatele docela blízký, důvěrně známý, přece se asi ptáme – co s tím tady, v církvi, při bohoslužbách? Není toho jinde dost?
Kazatel ovšem není jen tak lecjaká kniha, kterou bychom mohli nechat ležet v ústraní: pochází z královského dvora, je spojená přímo s králem, a navíc potomkem Davida, velkého krále Izraele. A když se řekne David, vzpomeneme si možná hned na žalmy. A ty se zpívají v chrámu, v srdci Božího lidu – tam, kde je Bůh přítomen. Žalmy znamenají bohoslužby, obětování, znamenají spojení víry s Bohem; žalmy vedou k tomu, abychom postavili svůj život do Božího světla, abychom otevřeli každodennost perspektivě věčnosti.
A tak je Kazatel propojen s jádrem víry Izraele. Jeho skepse není v rozporu s přesvědčením, že Bůh panuje nad světem a miluje nás. Možná si máme na to zvyknout. Ironie se obvykle v kostele moc neužívá, je podezřelá, že věci znevažuje. Zdravá skepse však může poukázat rychle a přesně na nezdravé návyky a nasměrování v církvi, když se víra občas stává únikem ze světa, jako ta chalupa rájem pomyslného klidu. Skepse není v rozporu s bohoslužbami a vírou. Tak jako vedle skeptické knihy Kazatel stojí v bibli žalmové chvalozpěvy a láskou vyklenuté melodie Písně písní – zrovna tak vedle slov chval a lásky mohou a mají zaznívat při bohoslužbách slova ironie a skepse. Chvála, skepse a láska vedle sebe. Bible je nespoutaná, zvláštní a mnohobarevná kniha, která nás umí vždycky znova překvapit.
Takže skeptický Kazatel. Jenže on je zároveň vysoce postavený, má důstojnost přímo královskou a bydlí v Jeruzalémě. A nejen to – už název nás upozorňuje, že tato kniha nepatří jen kamsi na okraj Starého zákona, ale přímo do centra shromáždění. Kazatel je hebrejsky KOHELET, což je odvozené od slova káhál – shromáždění, sbor. Ten, kdo tam promluví, je kohelet. Stojí v čele shromáždění, má důstojný úřad. Není to jen jakýsi řečník na volné noze, kazatel na vlastní pěst, byť královského původu. Ne, je povolán sborem, církví. Jeho slova bere církev za svá vlastní. Shromáždění se nedistancuje od skeptického kazatele, ale jeho slova přijímá. Ona marnost nad marnost – to je ortodoxní, posvěcené.
Ten, kdo se dívá na běh světa skepticky, je blíž Davidovi a Izraeli než ten, kdo skepsi odmítá. Písmo má pochopení pro toho, kdo zoufá nad jalovým lidským snažením a pachtěním. Ten, kdo těžce nese, že se svět točí dokola zbytečně jak kolotoč, a komu v tomhle světě připadá všechno únavné a neuspokojivé, ten si najde místo v Jeruzalémě, totiž ve městě pokoje. Neboť takový člověk zná tajemství opravdové skepse.
Co je jádrem této biblické skepse? Marnost nad marnost, pomíjivost vládne světem. Tak to říká kazatel a je to refrén, který se táhne – velice viditelně – celým jeho kázáním. Nic nového pod sluncem. Co z toho všeho člověk má? Všechno je honba za větrem.
Musíme si opakovat tento začátek, ale hebrejsky, protože pak zaslechneme, kam Kazatel míří: zní to habel habelím. A podobné slovo už jsme slyšeli v bibli hned na začátku – v knize Genesis, 4. kapitole. Habel – to je vlastně Abel, syn Adama a Evy, mladší bratr Kainův. Abel, ne náhodou pastýř ovcí, zavražděný svým bratrem, protože Kain nesnesl, že Hospodin shlédl na Abela a ne na něj.
Abel, první oběť násilnictví, první beránek, první spravedlivý, který musí zahynout; první obraz a vzor Mesiáše. Kazatel odkazuje na sám začátek lidského pachtění a konstatuje: všechno je Abel – pomíjivost. Připomíná první lidský konflikt, ono pra-bezpráví, ze kterého se rodí všechno další bezpráví. Spravedlivý, sražený brutálním uzurpátorem…
To kazatelovo slovo není proto jen výrazem beznadějné rezignace, ale zároveň výkřikem protestu proti světu, kde to takhle chodí, kde si lidi takhle zvykli žít. Marnost nad marnost, všechno jako Abel. Ale zároveň: syn Davidův, král jeruzalémský a Abel – Syn Davidův, oběť, jak pak bude řečeno o Mesiáši, tom ukřižovaném. V něm církev poznala oběť, kterou dal syn Boží a král světa….
Marností poukazuje Kazatel na souvislost spasení a utrpení. Proto také jeho skepse není jen jakási ochablá rezignace, povrchní mávnutí rukou, že všechno je na nic. Jeho skepse pramení z rozhořčení. Pravá skepse se rozzlobí nad utrpením, které jeden druhému působí. Nenechá se ukolébat – tím, že to tak prostě na světě chodí. Nechce bagatelizovat lidské trápení a úzkost, nemůže mlčet a rezignovat, když se děje křivda. Nesouhlasí, když Boží stvoření zahaluje temnota, když ho lidské pustošení umrtvuje a vyprazdňuje.
Ve skeptickém Kazatelově tónu zaznívá hněv, a také hledání – těch míst a událostí, kde život pod sluncem nabývá zase smyslu a významu. Taková skepse je příbuzná s proroctvím, protože poukazuje na nedostatky a selhávání.
Habel, říká Kazatel. Pára, rozpouštějící se mlha, to, co už skoro není, co už už míjí – pomíjí. Takto pojmenovává Kazatel náš život, stav našeho bytí. Ale ne pouze proto, že jsme smrtelní, podmanění časem, pomíjiví, marní, nýbrž proto, že jsme poznamenaní oním mařením lidského života. V kazatelově slově nezaznívá pouhé konstatování pomíjivosti života, ale protest proti temné moci, která působí trápení – proti hříchu, který sráží lidský život. Proti tomuto zlu se kazatel ohrazuje, když navazuje na začátek svatého Písma, na vyprávění o Abelovi.
Náplní našeho žití nemůže být, že se vytrácí naděje a smysl. Ale život v pravém lidství před Boží tváří. Kazatel nás nechce přesvědčit, že náš pomíjivý život nemá smysl, ale že marnost je způsobena tajuplnou mocí hříchu.
Jen na cestě pokání lze zvrátit tenhle příval marnosti, jen tak náš život dostává znovu svůj smysl: když jdeme cestou našeho Pána, který sám sebe zmařil, stal se jedním z lidí, v podobě člověka se ponížil. Syn Boží, syn Davidův, vzal na sebe marnost světa, celý ábelovský stav světa, přijal tuto podobu lidského bytí. Král jeruzalémský je také jediný důvod, proč do centra naší služby Bohu patří Kazatelova skepse. Kristus překonal marnost světa tím, že ji sám podstoupil. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a my smíme vyznávat: Ježíš Kristus jest Pán.
Kazatelova skepse je svým způsobem naděje, že přece marnost a hřích na světě poslední slovo nemají. Stojí-li Bůh na počátku a na konci, přece není prázdný koloběh, kde není nic nového pod sluncem, jen trápení a smrt. Shromáždění Ježíše Krista – ten káhál, kde voláme jeho jméno – má jistou naději, že marnost, Abel, není posledním dějstvím tohoto světa, ale že jím je Král jeruzalémský, Pán dějin, který obnoví své stvoření. Amen