Boží hod velikonoční Čtení: Jan 20,11–18 Text: Jan 20,16
Jan 20,11–18
Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
Jan 20,16
Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.
Bratři a sestry!
Na začátku však Marie pláče. Pláče u hrobu člověka, kterého měla moc ráda. Ježíš z Marie Magdalské totiž vyhnal sedm démonů, pomohl jí v těžké nemoci a uzdravil ji. Od té chvíle patřila k jeho učedníkům a doprovázela ho až ke kříži. Teď pláče jako pláčí po pohřbu lidé, když ztratili někoho velmi blízkého. Je jim smutno, protože všechno, co společně prožili, už se nevrátí. Zbývají vzpomínky, ale ty nikdy nemohou nahradit rozhovor dvou lidí. Kolikrát bychom si chtěli promluvit s tím naším příbuzným nebo přítelem, který už tu není. Co by asi řekl, kdybychom mu předložili svoje starosti, copak by nám poradil? Jak rádi bychom slyšeli, co si myslí o té či oné věci. Kolikrát bychom mu potřebovali i svěřit své tajné myšlenky. Ale už to nepůjde. A Marie určitě pláče také proto. Ale také a především, že Ježíšovo tělo v hrobě není. Asi je někdo ukradl, nepřátelé nenechají ani Ježíšovu mrtvolu v klidu odpočívat. Marie tu chce mít místo, kde leží její Mistr, kam je možné se vracet, položit květiny a rozjímat o dnech minulých. Pláče nad prázdným hrobem, ztratil se jí milovaný Ježíš. Sice jsou tu místo něho nějací andělé, ale ani ti nemohou bolestnou ránu zahojit, oni nemohou Ježíše nahradit. Jsou sice vlídní a s účastí se ptají „proč pláčeš?“, ale na Mariinu bezradnost stejně nemají žádný lék. Ani andělé v rouchu, které září nebeským světlem, neutiší pláč jedné ženy, která teď nemá, o koho se zde na zemi opřít. A když i jim vyslovila své trápení, obrátila se a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Milovala jej tak, že byla oslepena svou láskou? Tak upnula své oči na Ježíše už pohřbeného, že nemohla poznat Ježíše živého? Tak ji zaměstnal pláč? A starost o to, kde je nyní Ježíšovo tělo, že vůbec nic jiného nevidí? Anebo prostě k poznání Spasitele nestačí jen vidět, co je před očima? I Ježíš se jí zeptal: Proč pláčeš? Koho hledáš? To je správná otázka. Zdalipak za našimi slzami vždycky není hledání? Hledání lidí, kteří už nejsou, už umřeli; hledání slov, která nám už nestačili říci; hledání slov, která my jsme jim zůstali dlužni; hledání krásy, která snad někde kolem nás byla, ale my jsme o tom nevěděli; hledání toho, co už uplynulo; ale především také hledání Boha, který nám po sobě zanechal prázdný hrob? Zdali toto není důvod našeho smutku, že jsme stále obráceni kamsi zpět, kde vidíme jen své mrtvé? A proto ani Marie Pána Ježíše nepoznává, ačkoli on stojí před ní. Považuje ho kdovíproč za zahradníka, který také může mít na svědomí ztrátu jejího milovaného. Je ochotna přinést jakoukoli oběť, aby mrtvé tělo dostala zpět do hrobu. Půjde pro ně kamkoliv. Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu. Ježíš může být přítomen mezi námi, ale my to nechápeme, dokud nás přímo neosloví.
Následuje tedy rozhovor mezi Ježíšem a Marií. Vlastně pouhá dvě slova. Dvě oslovení. A je to ten nejčistší, nejkrásnější rozhovor, který vůbec může na zemi zaznít. Vzkříšený Kristus tu nepřednáší a nekáže o sobě, o tom, kdo je a jak jej lze poznat. Neukazuje pohoršeně na lidskou slepou. Nevyčítá nám, že jsme tak zahleděni dozadu a že pak i před sebou máme jen smrt. Vzkříšený volá člověka jménem. Pojmenování vždycky umožňuje vztah. I Stvořitel sčítá počet hvězd, a každou z nich jménem povolává.
Protože své stvoření zná a miluje je. Oslovení předpokládá tuto láskyplnou známost. Dobrý pastýř volá své ovce jménem a vyvádí je a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. A ještě navíc: Láska a poznání vysvobozují. Ježíš říká: Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život; nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Jméno slouží k tomu, aby vyjádřilo nezaměnitelnost. Nejsem prostě někým, lhostejno kým, nejsem někdo, kdo by mohl být zaměněn s někým druhým. Pojmenování dává člověku jeho jedinečnost a říká mu vlastně, kdo je. Toto všechno slyšíme za oslovením, tím spíše, když je říká Ježíš. Znám tě, Marie. Rozumím i tvé bolesti. A jsem tady proto, abys ji už neměla. Nemusíš mě už hledat, protože já jsem tě našel. Nemusíš už vzpomínat na mě jako na svého úctyhodného přítele, kterého jsi ztratila; já jsem s tebou. Nemusíš se upínat k mrtvým a vidět i před sebou jen blízkost své smrti, neboť blízko jsem já, který byl mrtev, a hle, živ je na věky věků a má klíče od smrti i hrobu. Evangelista neopomene podtrhnout, že Marie, když uslyšela své jméno a s ním i radostnou zprávu pro sebe, obrátila se. Odvrátila se od toho, co ji tak svíralo a mučilo, obrátila se od hrobu k Ježíšovi. A v okamžiku prozření zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená „Mistře“. Ani před ní nyní nestojí někdo cizí, neznámý. I ona jej přece zná. A nevolá ho jménem, ale tak, jak mu vždycky říkala. Neboť v tomto oslovení je důvěrnost i pokora. Potkává se tady s tím, s kým spojila už dříve svůj život. Život, který se jí po ukřižování nalomil a začal hynout. Výkřik Marie Magdalské tu máme zaznamenán v původním jazyce, protože je nepřeložitelný. Je za ním její osobní poznání, její vlastní procitnutí. Setkala se s Ježíšem, ale je to přece jen setkání jiné než byla ta minulá. Marie pochopila mnohem víc v tuto chvíli, než ve dnech, kdy Ježíše doprovázela při jeho putování. Viděla v něm blízkého člověka, možná i nadaného mimořádnými schopnostmi, učitele, který proslovil mnoho moudrých slov a uměl vést a radit a pomáhat. Život vedle něho byl bohatý a jedinečný. Ale teď je jasné, že Ježíš má mnohem větší moc a že setkání s ním přináší nový život. Dosavadní základní zkušenosti, kterými člověk vymezil svůj svět, již jsou narušeny. Zkušenost smrtelnosti a její neúplatné síly. Zkušenost marnosti a jejího konečného vítězství nad všemi pokusy ji překonat. Zkušenost lidské viny, která tlačí k zemi a nedovoluje svobodně vydechnout. Ale teď, staré věci přestaly a nové se začaly. I přes to pouto, které Marii vázalo k ukřižovanému Ježíši, zde začíná vztah nový. Stačila dvě slova: Marie! Rabbuni! Takový běžný rozhovor lidí, kteří se setkávají, navenek se skoro nic zvláštního neděje, ale uvnitř je rozhodnuto.
Co to znamená věřit ve Vzkříšeného, poznáváme právě v tomto dramatickém příběhu. Víra se rodí tam, kde člověk slyší své jméno, Kristem vyslovené. A slyší v něm lásku, jež nemá konce. A věřící člověk odpovídá: Tento hlas patří tomu, který se za mě obětoval na kříži, zemřel a byl pohřben, a nyní je živ a je se mnou.
Taková víra sráží na kolena. Marie by chtěla vyjádřit svou velikou vděčnost a vrhnout se svému Spasiteli k nohám. Ale je zaražena samotným Ježíšem: Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Nezadržuj mne, moje cesta ještě pokračuje. Ježíš dává na vědomí, že ve světě nebude již přítomen tím dřívějším způsobem. Nebude už možné jej spatřit. Jeho tělo je oslavené, nebeské. Ježíš odchází, ale jeho odchod již není ztrátou, nýbrž ziskem. Řekl přece, že musí odejít, aby připravil místo. A opět přijde a vezme nás k sobě, abychom i my byli, kde je on. On je přece u Otce svého i Otce našeho. On je tam, kde i my máme svůj věčný domov a kde je i cíl našeho putování. Ježíš tam odešel, nemohl zůstat jen s Marií, nemohl zůstat jen s emauzskými učedníky, přišel pro všechny a odešel k dobru všem, kteří uslyšeli a ještě uslyší jeho oslovení. Jeho přítomnost je nyní jiná. Nejsme připraveni pro setkání s ním. Poslal svého Ducha utěšitele, abychom neplakali nad hroby, posílá své slovo v ústech svědků, kteří mohou dosvědčit jeho pravdu. Tak i Marie je povolána do služby a má jít vyřídit učedníkům, že Pána viděla a co jí řekl. A konečně, Vzkříšený nám dává sám sebe v darech svého stolu. Budeme-li tedy nyní jíst chléb a pít víno, budeme znovu Duchem svatým ujištěni, že odpuštění je silnější než vina, že láska je silnější než nenávist, že život v Kristu je mocnější než smrt. Půjdeme ke stolu Páně, každý pozván osobně a jménem, a budeme společně jíst a pít; tak podobně to bude totiž i v království Božím.
Písně: 89,1–6, 345, 343
(Z připravovaného výboru kázání P. Skály)