Kázání Pavla Rejchrta 5/2006

Text Efezským 2,14b.16.19

Skrze Izrael k nám přišel na rozhraní letopočtu Pán Ježíš Kristus, Slovo vtělené, o němž je celé evangelium, mocná zvěst jak pro nás pohany, kteří jsme zdálky, tak pro Židy, kteří jsou zblízka. Ti obojí by měli být podle Pavla sjednoceni skrze Kristův kříž. I po této proměně by mohli v nových souvislostech uchovat, prohloubit, ano vzájemně směnit po každé to nejlepší, co v nich předtím bylo. Pohan svou lidskost – „zákon v srdci“, Žid úhrnný smysl Tóry v dvojpřikázání lásky.

Pozorovateli však neunikne, že se do církve postupně vrací z obojího to horší, jednak rysy rozloženého pohanství, jednak postoje zformalizovaného judaismu a obojí se v ní propojuje. Jak poživačnost, tak zákonictví. Rozmařilost vysokého kléru se bude dobře snášet s mentorskou přísností k lidu. V některých údobích církve s nesmírnou její vnější pompou a civilizační expanzí je Kristus, trpící služebník Hospodinův, snímající svou absolutní pokorou naše hříchy, pro historika takřka k nenalezení. Překrývá ho všude oslava církevní moci.

Dnes bychom se nadáli, že církve, zbavené někdejší nápadné politické přízně, se opět přiblíží úkolu, ke kterému vybízí antické sbory Pavlův dopis. Být místem pokoje, přítomnosti Otcovy, k němuž přicházíme všichni v jednom Duchu skrze Pána Ježíše. Domov pro všechny bez rozdílu. Hřejivá náruč Milosrdného.

Avšak církve pro člověka zvenčí domovem opět nejsou. Pozorovatel vídá spíš zájmová sdružení, příbuzensky provázané kluby, a když to řekneme nezdvořile, svého druhu mafie s přežilou dekorací kostelního obřadu většinou v neděli…

A tak zůstává jednou z trpkých zkušeností bezprizorného moderního člověka, že kamkoli vstoupí, se cítí pouhým hostem, často přiznaně nevítaným… Opakovaně zjišťuje, že ho v nějakém státě nebo městě považují nadosmrti za přivandrovalce… A někdy ke všemu ten člověk zakusí, pokud uvěřil, jak brzy po svém obrácení zaslechne v křesťanské denominaci, do níž nedávno vstoupil, od některého ze starých ostřílených členů: Jste, bratře, pouhý proselyta, a nikoli u nás rodilý, nejste naší konfese po předcích, nemůžete si osobovat stejná práva jako dávní sloupové církve…“

Ano, cizoty a hořkosti, které málokdo z těch úspěšných a přijímaných rozumí, je na světě víc než dost, na přehlížených okrajích, daleko od výsluní společenské arény, kde se měří síly, kde se soutěží a kde se také přijímají pocty, kde vzniká jméno a postupně se nabaluje proslulost, ano, svět, a často jeho věrná kopie církev, jako domov zabydlených, kteří dědí paláce, erby a funkce, zato tentýž svět – a církev ho v tom skoro předhání –, nemilosrdný k hostům a příchozím, k cizincům a přistěhovalcům, vždyť je už pouhým pohledem cejchuje jako vetřelce, a předem je zbavuje v tichém opovržení domovských práv, a tak je ještě před vyjádřením příslušných úřadů podloudně odepisuje a zasouvá někam do stínu zapomenutí. Lhostejnost opravdu vražedná, pro postižené nic než černá beznaděje, jenomže, bratři a sestry v bídě: kam bychom šli pro uzdravení? – jednak ze slepoty vlastního necitlivého srdce, jednak ze křivd, které jsme možná sami strpěli, k jakému jinému léku než k evangeliu, k dobré zvěsti Boží, jež je pro nás přichystána i v našem dnešním textu.

Zůstaňme však ještě chvíli u stinných stránek našeho duchovního bloudění. Vždyť na jedné straně jsme byli podle naší epištoly skutečně mrtví ve vinách a hříších, pokud jsme trávili čas v pohanských nestydatostech. Ale na druhé straně pouhé ukáznění viditelných neřestí pomocí předpisů a nařízení nás povede, zůstaneme-li toliko u vnější spravedlnosti, k vnitřnímu zmrtvění a dokonce k probouzení odvetných afektů formalistů z opačné strany, a ne ke skutečnému izraelství, k pravému smyslu Boží smlouvy, k ovoci života.

Nepřátelství mezi lidmi je působeno, řečeno s Pavlem, skrze zákon přikázání v ustanoveních. Takzvané fundamentalismy přímo zbožňují zákon. Ze svých posvátných spisů však pořizují pouze určitý výběr, který se právě hodí. Přibere se řev mnoha hrdel, les transparentů, manifestace – a různé sociální třídy, etnické skupiny i generační vrstvy se vrhnou na sebe.

Nuže, bývá člověk utvrzován v nepřátelství. Přijetím nějaké teze, přísahou na program. Je jako ocel zakalován do katanské nevraživosti, jež panuje mezi vyznavači protilehlých doktrín. Avšak ocitá se nenávistník rovněž na opačné straně propasti, jež se hrozivě rozvírá mezi ním a samotným Bohem, neboť vztyčování zákona, pod nímž chybí srdce, působí rozštěp nejen mezi lidmi, ale i mezi jednotlivým určitým člověkem a Hospodinem, který zákoníka soudí právě kvůli jeho lpění na liteře, pro jejíž uctívání ten horlivý ctitel nakonec živého Boha, aniž si je toho vědom, bytostně nenávidí…

Hospodin – Soudce sestupuje však do našeho neštěstí přese všechno, nad čím bychom si zoufali, jako Bůh bohatý v milosrdenství, pro velikou lásku svou. Čteme pak v rozsudku od Boha na rozdíl od lidských soudců o sobě neuvěřitelné věci. Nejenže nejsme odsouzeni, ale jsme obživeni, ano, vzkříšeni jakoby po své popravě, jíž jsme se sami odpravili v hlubinách svého odcizení, tmy a hříchu. A tento Soudce plný milosrdenství, tento nad všechnu časnost vyvýšený Samaritán se nepřestává sklánět. K těm, kteří upadli mezi lotry. Kteří se stali sami sobě katy. Zvedá nás ze smrti a v Kristu Ježíši pozdvihuje až na nebesa, po bok Jeho trůnu.

A slyšme: Toto mocné vzkříšení a nové stvoření se stalo skrze Kristův kříž. Ve svém těle, mocí své prolité krve Kristus zbořil hradbu a boří nadále zdi hříchu, nepřátelství a cizoty. Mezi tebou, kterého jsem dosud neviděl, a mnou, kterého též ty jsi dosud neviděl. Nebo ano, viděl, ale pouze za nějakou ohradou, za oponou, za hranicí. Ve škatuli, kam jsi mne zařadil, ve futrále, jímž jsem na tebe možná i chtěl působit. V ulitě. Za vodou. „Mějme pokoj mezi sebou,“ tak jsme si to, bratře, vzájemně říkali, ale kočírovala nás lhostejnost. A neméně bezradnost. A především strach jednoho z druhého. Navzájem vyděšené, a proto se napadající i vraždící národy. Nedůvěra ve smlouvy. Že to bude zase cár papíru. Že mne přelstíš. A sebekonejšení, že na tebe na oplátku taky jednou vyzraju.

Do toho vstupuje kříž, který vyhlazuje nepřátelství. Opravdu? namítneš možná. Což nevyrostlo pod křížem křižáctví, prolévání musulmanské a židovské krve, mučírny a hranice inkvizice, nebylo znamení kříže k pohoršení i našim českým evangelíkům s přednostním symbolem kalicha?

Nic platno, Ježíš uvodí v mír znepřátelené strany ve svém těle za nás lámaném a vyhlazuje samotnou nenávist k Bohu skrze kříž, a přišed nečekaně zavřenými dveřmi po svém vzkříšení zvěstuje pokoj nám dalekým i vám blízkým, pokud se někteří cítíte být Jemu blíž než ostatní, než ti z nás, kteří víme, že jsme byli dalecí, a shledáváme v tichých hodinách zpytování, pokání a prozření, že jsme se vzdalovali a doposud vzdalujeme znovu a znovu, bez domova i v pohodlných bytech, přistěhovalci i uvnitř dávné jazykové a národní vlasti, rasově nenápadní, vítaní na svém kontinentě, všechny dokumenty v pořádku, všechny příležitosti otevřeny, avšak víme, že jsme hříšníky, dalecí od úmluv Izraele, od tajemství skutečného, vše přesahujícího izraelství, od bezedné hloubky odvěčného vyvolení toliko v samotném Kristu, nicméně, sestry a bratři, věříme v jeho milost, kterou jedině jsme spaseni od hněvu a od smrti, od nepokoje pod Božím soudem.

K čemu naše skutky než k lítosti a kritice, k spravedlivému výsměchu všech satiriků světa a církve? Ne svými skutky se potom chlubíme. A přesto jsme v Kristu Ježíši stvořeni k dobrým skutkům, dobrým jedině v Něm a skrze Něho, dobrým tak přitažlivě, že sami máme najednou chuť být v Kristu dobří, ale věru toliko v Něm, ne sami ze sebe, dar je to Boží, nikdy se neomrzí tohle opakovat…

Hle, radost z dobra, které nám vydobyl kříž, mocný vítěz Beránek proti Duchu vzpoury, Boží láska, před níž padejme a kořme se, neboť jedině skrze ni povstáváme, a to nejen do času, ale i navěky, skrze Něho i s Ním a pro Něho. Amen.