Mt 2,1–18, Zj 12, 2Pt 3,4–10, Mt 2,13
Nejen Herodes, ale celý svět – ba, skoro k neuvěření: i my sami, pokud právě nežijeme a nejednáme podle vůle Boží a jsme křesťany jen statisticky, neustále jen slídíme po tom děťátku, abychom ho zahubili. Po boku aktivního, vědomého zla aspoň civíme vinni svým pouhým diváctvím, až porodí žena sluncem oděná.
Jakmile žena porodí, má jejího syna sežrat drak. Nestane se tak, protože její syn je vytržen k Bohu a k trůnu jeho, drak ale stejně tu ženu pronásleduje, ze chřtánu za ní pustí vodu jako řeku, ale země pomohla té ženě a pozřela tu řeku. Nicméně hněv drakův nekončí, protože teď je tento náš svět a čas jeho doména: archanděl Michael s vojskem svým vyčistil nebe od té obludy i od jejích andělů, nebe jásá, tam je teď dobře, ale běda všem nám, kteří přebýváme na zemi, protože ďábel sestoupil k nám, maje hněv velký, věda, že krátký čas má. A tak celé šiky zlých duchů obcházejí svět lidí, jejich příbytky, jejich srdce, vnikají tam, ujařmují, zotročují a váží ke spolupráci.
Satan si ovšem postupem takzvaných křesťanských století dává čím dál víc záležet na způsobech. Nemusí se vždy jevit šelmou s anatomii tak nestvůrnou, až pozorovatel od hrůzy zkamení, ale docela fešným andělem světla. Nositelem osvěty. Rád se spřahuje s člověkem, a to čím dál víc ve velkém, nabídkou a náborem, je pryč doba ojedinělých Faustů, temných podivínů, zalezlých černokněžníků. Co Kristus o hladu a ve skličujícím pokušení odmítl, to člověk velkoplošně a s chutí bere: království světa, to znamená opojení svou silou, výkony a výsledky. Konečně člověk s velkým Č, rozhodující suverénně, co je dobré a zlé, člověk sám sobě zdrojem hodnot a hodnotící instancí, člověk stvořitel svých vlastních bohů, v kterých se shlíží jako v zrcadle, v kterých se poznává, umocňuje, znekonečňuje. Všudypřítomný všudybud, jednou bleskový turista, jindy účastník bleskových válek, energie a dynamis, v rámci poznaného všemohoucí a v rámci proveditelného vševědoucí, to je naše reálné náboženství v průmyslovém a vykrmeném zeměpásu takzvaných vyspělých zemí, had z ráje svým způsobem svůj slib spinil, budete jako bohové, už je to tady.
Toto sebezbožštění člověka všelidskou rodinou ovšem hodně stálo: aby jedni bratři vynikli, museli jiní bratři do stínu. Tam přestali už být vidět, tam přestali už být bratry, tam v posledním důsledku vůbec přestali. Aby jedni vynikli, druzí vůbec zanikli. Koncentráky všeho druhu, nejen německé, jsou na různých místech světa v tomto století téměř logickými důsledky této člověkostředné, člověkobožné víry.
Není pak divu, že církví proniká únava z vlastní existence. „Kde jest to zaslibování – Ježíšovo – o příchodu jeho“, ptali se někteří křesťané už koncem 1. století. Dnes už se takzvané „velké církve“ k tomuto tématu raději nevyjadřují vůbec, tu svízel zanechávají „sektám“. Křesťan by přece neměl – řekne se – jen tak blouznit, i pro něho je věda „dobrá dost“. Jenomže má-li lidstvo po miliardletém úsilí vesmíru o „homo sapiens“ ještě nějakou jinou vyhlídku než sice za podobně dlouho, ale přece smrt téhož vesmíru (a tedy: proč jsme tu pak vůbec byli!), neřekne nám dnes z odborníků nikdo. Vždyť dalekohledy zachytí ještě nějakou tu neznámou galaxii, ale neodpovídá jejich optice, aby nám doložily Syna člověka, přicházejícího znovu do viditelného světa s mocí a slávou velikou.
Pak se musíme ptát, není-li „ten, který přijíti má“ blízko a za dveřmi úpině jinak než jsme si schopni představit. „Přijde pak ten den Páně jako zloděj v noci, ve kterém nebesa jako v prudkosti vichru pominou.“ Pán, který se dosud všude jen tiše doklepával, si tedy také jednou otevře zprudka a budou pro něj kvíliti všecka pokolení země a uzří toho, kterého zproráželi hřeby křížovými, uzří ho nyní jako bořitele starého vesmíru – a hle, učiní nové všecko, a bude to ovšem právě i hrůza, kterou je dneska „neslušné“ vůbec jen zmínit, bude to, jak středověk zpívával, Dies irae, bude to den hněvu onoho Beránka, o němž si darebáci myslí, že je jen neškodně naivní, že si nechá všechno líbit, že bude zabit a už nepovstane, že budou zabiti i jeho bratří, svědkové čili martyrové Ježíše Krista, a už nepovstanou, že zůstane při pláči Ráchel v Ráma, při pláči tisíců matek z Betléma a okolí, které si odnášejí zprobodané mrtvoly svých batolátek, a to jako by pro privilegované postavení jiného dítěte, které smělo včas utéci s rodiči do Egypta. Ale to dítě později přece jako muž asi třicetiletý umírá rozsudkem smrti s týmž titulem nad hlavou – Král židovský – kvůli kterému přišli tenkrát do Betléma takřečení tři králové – a na rozdíl od svých tehdy dětských vrstevníků umírá navíc ne již lhostejnou dýkou obyčejného žoldnéře, který jen plní rozkaz Herodesův, ale rozsudkem elity vlastního národa, vyvržen ze svatého města, vydán pohanským katům – a také srdce jeho matky pronikne meč, i ona půjde po stopách Ráchel a svých předchůdkyň betlémských, i ona se ocitne v propasti žalu nezhojitelného, nemine ji nic, jen to přijde později, jen ještě těžší o váhu synova dospělého, a přece tak mladého života.
Proč to všechno, proč ten betlémský mord, proč ta nepochopitelná Golgota, poprava krále, který přece království světa a jeho způsoby odmítl, který si nenechal sloužit, ale sloužil sám, který nepanoval, ale pomáhal, který králem v tom známém smyslu nebyl, a stejně mu to přišili – proč to všechno, co z toho bude, kam to směřuje — „Nepřišel jsem pokoj uvést na zemi, ale meč“: výrok ani běžně politický, ani jenom dějinně prorocký, předem bilancující, co cesta evangelia světem způsobí. Mluvčí i tady hovoří z hlubin svého tajemství, které nezná nikdo než Svrchovaný. Žádný nezná Syna, jedině Otec. Tento Bůh-Syn v historickém člověku z masa a kostí ví, že působí ve světě konflikt. Je to Bůh blízký, Bůh, který se vtělil, a tak rozšířil v Ježíši Nazaretském své božství o naše lidství, o naši křehkost, smrtelnost, a také o naši vydanost násilí a zlobě. Ale násilí a zloba vůči takto blízkému Bohu se ovšem vyjevuje jako zášť zásadní a metafyzická.
Je tomu totiž tak, že Bůh v Ježíši sám sebe vnesl na svět jako lásku pomáhající a vykupitelskou bez jakéhokoli nároku na protihodnotu. Tím je svět znejistěn a vylévá si svůj ďábelský vztek v pogromech všeho druhu. Zvláště dětská a ženská bezbrannost, invalidita a stáří provokují. Svět přece stojí na oceňovaných výkonech, na zásluhách, na síle, která je výkonu schopna a která za to sklízí náležitý respekt. Kdežto Boha přišlého k nám – Immanuele chudého, poníženého, skrytého – Boha z jesliček a Boha z kříže svět nenávidí z té duše. Své hodnoty v něm totiž nepoznává.
A tak Bůh jdoucí světem v Ježíši chce na nás lidech jenom to, abychom mu dovolili být s námi. Své výkony si odpusťme. Vždyť nás chce hostit přebohatými svými dary. Tak nenadálými. Tak předrahými. Lámat za nás své tělo. Vylít za nás svou krev. Zbavit od zatracení věčného. Přijmout na věky. Proměnit v lidi skutečných nezcizitelných tváří z té masy mátoh, která se valí supermarkety, pěšími zónami, turistickým okruhem, dnešním světem brutálně útočných smyslových dojmů, jež ruší v člověku už jakoukoli vazbu a věrnost, rozpomínku a totožnost.
Zvykli jsme si lekat se jenom viditelných krizí a katastrof, toho všeho, co bývá až důsledkem celé souhry zdánlivě humanistických postojů. Dějiny dlouho mívají masku blaženství, které je tu pro člověka, které člověk vytváří, a které si tedy i zaslouženě užívá. Pak lehce zapomínáme, že náš boj není, řečeno s Pavlem, proti tělu a krvi, v našem přepise proti nepřízni poměrů, proti inflaci třeba nebo třeba i proti zvýšené běžné zločinnosti. Náš pravý boj je takový, že na něj v podstatě nikdo nestačíme, je to boj, jak říkával Chelčický, proti duchu neviditelnému, tedy boj proti ďáblu jakožto duchu. Duch-Drak bojuje s Duchem svatým, který nás chce zrodit znovu – tedy nadbiologicky, tedy metafyzicky – Babylon, ta Matka všeho smilstva, bojuje s tím horním Jeruzalémem, s Matkou všech nás, s touhle druhou Evou a jejím potomstvem, s těmi, kdo ještě dodnes nějak nesou svědectví Ježíše Krista.
My někdy myslíme, že to musí trvat věky, ba navěky. Tahleta hrůza a beznaděje. Tohleto po každé další vyústění pracně nabyté kultury, civilizace a rozumu v barbarství, zvěrstvech a temnu. Ale ďábel – říká Apokalypsa – tak řádí, věda, že krátký čas má. My ale víme, že třebas jen jediný den opravdu zlého trápení, stráveného v bezmoci, dejme tomu v nemocnici, ne a ne utéct, vleče se jako svého druhu věčnost.
Aby téhleté věčnosti při všech, kdo trpí jakékoli násilí, hlad, nemoc, zimu a kruté umírání, byl konec, vzpomeňme na Kristův slib – Jistě přijdu brzo. A prosme celým srdcem – Přijdž tedy Pane Ježíši. Amen