L 24, 28
Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě
a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
Je první neděle po velikonočních svátcích a dva učedníci putují z Jeruzaléma do Emauz. V Jeruzalémě chtěli prožít svátky vysvobození Izraele z egyptského sevření. Prožili ovšem to, co si neplánovali: Ježíšovu velkopáteční popravu a následnou blbou náladu v den sobotní a nedělní. Přátelé a přítelkyně Ježíše Nazaretského byli zdecimovaní. Ježíš Nazaretský potupně zemřel na kříži. Neobnovil moc Izraele, neprokázal se jako vítězný Mesiáš. Bylo to šokující. A navíc ten zmatek kolem prázdného hrobu. Nejvíc jim vadily ony nepochopitelné řeči o Ježíšově zmrtvýchvstání. Prostě nesmysl. Raději z Jeruzaléma odešli. Apoštolské společenství pro ně již nemělo budoucnost.
Do Emauz to byly pouhé tři hodiny chůze. Možná právě tak dlouho trvala biblická hodina, kterou dva učedníci znenadání prožili během cesty. Připojil se k nim totiž kdosi, ani se nepředstavil, a začal je vyučovat. Divil se jejich nechápavosti a citoval ze starozákonních zaslíbení. Vysvětloval, co se to vlastně v Jeruzalémě stalo. Tvrdil, že ukřižováním Ježíš Nazaretský neprohrál a že církev bude žít. Dva učedníci s údivem a uspokojením naslouchali, ale stejně jim během cesty nedošlo, s kým mají tu čest. Teprve později zhodnotili biblickou hodinu jako důkaz boží přítomnosti: „Což nám srdce nehořelo?“
Biblická hodina v průběhu cesty do Emauz jim byla celkem k ničemu, ač s nimi hovořil sám Vzkříšený. Protože však trochu pookřáli, přemluvili cizince, aby s nimi ještě chvíli setrval: „Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá,“ slovy písně, kterou jsme před chvílí zpívali. Učedníci chtěli v Emauzách pojíst a odpočinout. Teprve při lámání chleba a dobrořečení jim svitlo. Ježíšova modlitba a bohoslužebné lámání chleba jim otevřely oči. Najednou jim bylo jasné, že Ježíš byl vzkříšen a celou dobu je s nimi. Jenže v okamžiku rozpoznání se stalo něco velmi zvláštního. Vzkříšený jim najednou zmizel z očí. Sešel z očí, ale v mysli zůstal. Zmizel. Nemohli ho dovést jako živoucí důkaz do Jeruzaléma. Mohli pouze vyprávět, jak na ně zapůsobil. Okamžitě vstali a spěchali do Jeruzaléma, aby mohli všechno vypovědět ostatním učedníkům.
Podobně to může být
nejen s našimi biblickými hodinami, ale i bohoslužbami. Také nám může unikat smysl slov, ač se nám to jinak bude zdát zajímavé a budeme se cítit dobře. Může nám to vše být k ničemu, jako oněm dvěma učedníkům během cesty do Emauz. Slova naděje nás mohou nechat chladnými a můžeme být převálcováni blbou náladou. Některé církevní i mimocírkevní hlasy nás totiž vytrvale varují, že evangelíci i katolíci jsou v ohrožení. Pravděpodobně vyhynou jako nějaký vzácný druh zvířat. Jsme ohrožený druh, protože církve končí. Stát přestane dotovat církve nejpozději kolem roku 2030.
Právě dnes je zapotřebí připomínat, že komunistům se nepodařilo křesťanství vyhubit, ač jejich likvidační strategie byla zcela evidentní. Mnozí křesťané byli stresováni komunistickou prognózou. Nabádali k opatrnosti, abychom nenarazili a nebyli zrušeni.
A přesto církev žila. Skládala písně pro děti, mládež, i dospělé. Přeložila se bible a scházeli jsme se na farách, kostelech, presbyterních konferencích. Mládež se setkávala na letních pobytech na Blažkově, ve Vrbně pod Pradědem, na lesních brigádách a na dalších místech. Od roku 1972 komunisté zakázali kurzy pro děti a mladší mládež. Tak jsme se scházeli alespoň na seniorátních dnech rodiny. Organizovaly se letní sborové dovolené. Církve žily skrovně, ale žily.
Jako onu první neděli po ukřižování i je to dnes na nás, jak se budeme dívat na budoucnost. Pokud učedníci měřili své vyhlídky svou zkušeností, byli pesimističtí a stále utíkali pryč z Jeruzaléma do Emauz, byť zpětně přiznávali, že jim srdce hořelo.
Budeme-li o budoucnosti našich sborů přemýšlet podobně jako ti dva, na základě dnešních statistických čísel a zkušeností, tak budeme pesimističtí. Bohoslužby nám budou k ničemu, podobně jako učedníkům byla k ničemu ona biblická hodina cestou do Emauz. Svůj kurz změnili učedníci až teprve díky bohoslužebnému společenství s Kristem. Vrátili se do Jeruzaléma – do společenství, od kterého ještě minulý den nic nečekali.
Přestali se bát, že zaniknou. A to ještě netušili, že za nějaký čas jich bude v Jeruzalémě několik tisíc, budou si mezi sebou muset zvolit diakony, jáhny v čele se Štěpánem a dalšími, aby mohli konat diakonickou službu, starat se o vdovy a jiné chudé. Ani netušili, že za nějaký čas do Jeruzaléma přijde Pavel se sbírkou pro chudé. Netušili, že církevní solidarita mezi sbory přinese takové plody. Rozkvět jeruzalémského sboru se nedal vyčíst z momentální přítomnosti.
Ani dnes nelze ze statistických čísel rozpoznat, jaká bude církev za 15 let. Z biblických textů je však zřejmé, že bude-li mít církev starostlivě diakonický rozměr, pak ji lidé budou potřebovat a bude existovat. Stane-li se církev sponzorem nejen sborové křesťanské služby, ale i mimosborových diakonických aktivit, které budou otevřené i pro nevěřící, nemusí mít strach o svou budoucnost. Bude žít. Jen bude vypadat jinak, než si to dnes představujeme. Neměli bychom se bát přílivu peněz, které podle zákona do církve přijdou. Peníze od státu jsou spíše výzva a úkol, zda dovedeme vytvořit něco pro druhé, zda vůbec za něco stojíme.
Zatím myslíme spíš na zadní kolečka. Ptáme se, kam peníze investovat, aby to vyneslo. Investujeme do dluhopisů atd. Pokud ovšem naše církev bude jako svou hlavní aktivitu vidět vydělávání peněz pro roky příští, pak se zřejmě míjí se svým posláním. Nevědomky pak vězíme až po uši ve starosti, že nepřežijeme rok 2030. Neměli bychom mít krátkou paměť, protože toleranční otcové a matky po vyhlášení tolerančního patentu (1781) chtěli vytvořit sbory a šli do toho jen s těmi penězi, které měli. Nebyli dotováni státem, naopak si museli postavit kostely a fary, zaplatit svého faráře a do roku 1848 pravidelně platit římsko-katolické církvi matriční poplatky za každý křest, svatbu, pohřeb. Na pravidelné placení dohlíželi rychtáři. Zkusme spočítat, kolik peněz investovali naši předci z nařízení státu do římskokatolické církve. Máme krátkou paměť a možná malou odvahu.
Je ovšem také možné, že se již něco láme a paměť obnovuje. Zatím se chystáme na presbyterních konferencích a připravujeme se na synod. Stále sice pečlivě monitorujeme přítomnost a obáváme se statistik, ale někteří již začínají v církevním tisku tvrdit, že jsou mírnými optimisty.
Naše církev by se měla těšit na činnorodost, napravování bolestí a někdy i křivd. Nejde o budování království božího na zemi. Jde o velmi malý příspěvek, který budeme služebným způsobem vracet společnosti, v níž žijeme. Církev si může dovolit být činorodá a pouštět chléb po vodě – vytvářet projekty, z nichž nebude mít užitek jen sama. Odluka církve a státu se v kontextu české společnosti může uskutečňovat naší solidaritou. Budeme se společností solidární a v rámci seniorátů a sborů budeme vidět, kde je zapotřebí podpora. Odlukou se nestěhujeme do budování krásného ghetta náboženských zážitků a povznášejících náboženských informací. Odlukou jsme voláni k větší odpovědnosti a služebnosti. Tak se naplňuje prorocko-diakonický úděl církve – náboženské spravedlnosti a společenské odpovědnosti. Naše každodenní zapletenost do sítě společenských vztahů i sociálně-hospodářských struktur nás k tomu již nyní zavazuje.
Děkujme tedy za rozpoznání,
že jsme děti boží. A usilujme o to, ať naše staršovstva, konventy a synody jednají moudře a směle. Pišme do církevních časopisů třeba jen malé poznámky. Nezůstávejme jen u diskuse na facebooku. Podílejme se na vytváření kolektivní paměti církve. Pišme do redakcí a veďme celocírkevní rozhovor, ať evangelické časopisy i internetové stránky naší církve hovoří jasně. Ať se zbavíme pocitů malomyslnosti nebo nadřazenosti. Ať redaktoři mohou monitorovat názory církevních členů a upozorňovat, kde se rodí něco pozoruhodného.
Prosme, ať máme zájem o reformační minulost, o své předchůdce ve víře, s nimiž jsme v rozhovoru, když každou neděli zpíváme jejich písně o naději a boží přítomnosti. Investujme do církevních sejití a slavností, které ukážou, jak naši předchůdci ve víře byli kulturně kreativní, společensky odvážní a hospodářsky inspirující, jak usilovali o společenskou spravedlnost a náboženskou svobodu pro všechny (Rudolfův majestát – 1609; Česká konfederace 1619). První velkou příležitost máme letos na podzim v Kralicích (13.–15. září 2013).
Prosme o odvahu našich tolerančních otců, kteří vybudovali síť sborů za mnohem horších podmínek, než máme my dnes. Prosme o to, ať se nám stanou bližními političtí a ekonomičtí utečenci z Ukrajiny, Maroka, či Afghánistánu a smilujeme se nad nimi, jako se jiní jinde a dříve smilovávali nad našimi emigranty. Usilujme o společenské soužití s menšinami, ač je to složité.
Prosme, ať cítíme sounáležitost s nevěřícími i věřícími, ať máme odvahu k poctivé práci v jakémkoli oboru v naší společnosti, od vysazování stromků, přes úklid v nemocnicích či jiných veřejných institucích, přes údržbu infrastruktury až po vyučování a mediální působení. Mnohé z těchto prací dělaly generace před námi a tak je to dobrý úkol i pro nás. A ve sféře společenské a mezi-sousedských vztazích mějme odvahu k přiznání vin a přijetí odpuštění. Prosme tedy o všechny dary – každodenní chléb, i chléb duchovní. A učme se děkovat za dary, které přicházejí skrze víru, lásku a naději. Amen
7. 4. 2013 Horní Vilémovice (red. kráceno)