Kázání Pavla Keřkovského

Co je člověk, že ho korunuješ?  Žalm 8,5–6

Čtení: Žalm 8

Text: Žalm 8,5–6

Žalmistova slova znějí velmi optimisticky. Když ale jedním dechem chválí Boha i člověka, neřadí se mezi povrchní zpěváky? Vždyť zpívá, že my lidé jsme korunováni slávou a důstojností. To jsme se přece učili v socialistické škole: člověk to zní hrdě. Podobně zpíval komunistický básník Vladimír Majakovskij. Nakonec neunesl tíhu života ani tíhu sociálně socialistických iluzí. Nahlédl za roušku moci leninského a stalinského teroru a podlehl hrozbám byrokracie i policie, atmosféře strachu. Vzal si život, jako mnozí jiní v sovětském režimu.

Žalmistova píseň zní optimisticky jen těm, kdo neumí naslouchat biblickým písním. Žalmista totiž zpívá také o utrpení lidí, a navíc o slávě Boží. Každý farář vám potvrdí, že sláva a vznešenost Boží mají být oslavovány. Ale nepřehání to žalmista, když trvá na tom, že slávou a důstojností je korunován i člověk? Pro členy některých církví mají váhu a důstojnost někteří starověcí proroci nebo středověcí svatí. Ale platí slova o důstojnosti také o člověku 20. nebo 21. století? O strůjci holocaustu – 6 milionů vyvražděných, o strůjci sovětského – ruského Gulagu – 30 milionů utracených, o strůjci dalších a dalších genocid v Africe, Asii, Americe. Takový člověk že by měl být korunován slávou a důstojností?

Nebo se snad člověk za ta staletí změnil? Nestala se z dobrého člověka – dobrého stvoření jakási všehoschopná bestie? Nebo se změnila doba? Média církevní i necírkevní nám připomínají, že prožíváme období totální krize, mravní a přírodní devastace, duše je prý poničena sekularizací. Slýcháme vzpomínání, že kdysi v mírových dobách za Rakouska-Uherska přece lidé nebyli tak brutální. Pravda, teroristické útoky anarchistů byly jen ojedinělé. Jenže vzpomínky mohou být velmi povrchní a zavádějící. Sociolog, filosof a náboženský myslitel T. G. Masaryk by nás opravil. Jeho dílo nám ukazuje, že lidé před sto či sto dvaceti lety nebyli zbožnější ani mírnější. Lidé před první světovou válkou nebyli méně zoufalí ani méně mravně zdecimovaní. Masaryk dokládá, že v 70. a 80. letech 19. století na evropském kontinentě umíralo 60 lidí denně z vlastní vůle. To je statisticky doložené číslo pro tehdejší celou Evropu. Slyšíte dobře: v roce 1880 si jenom v Evropě sáhlo na život 60 lidí denně. Za 10 let téměř čtvrtmilionu lidí. To nesvědčí o nějak mravně nenarušeném a poklidném životě Evropy. Hrůzy našeho 20. a 21. století nejsou výjimkou, a tzv. poklidné 19. století se nemá čím chlubit, pouze my už o těch tragédiích nevíme a ti, kdo vzpomínají na podunajskou monarchii, také ne. Varovné práce filosofů nečteme a jako pravá dítka moderní doby minulosti nerozumíme.

Žijeme v době, která hlasitě volá po návratu k evropským hodnotám. Lidé věřící i nevěřící o těch hodnotách hovoří. Rádi se chlubíme evropskými hodnotami, ale právě Evropa stojí na vratkých základech násilí a krve. Generální tajemník Světové rady církví Philip Potter připomněl v roce 1977 na universitní půdě v německém Göttingen, že na počátku 16. století povraždili Evropané během 25 let 3 miliony Indiánů. Zbožní bílí evropští lidé, španělští kolonizátoři – počínaje věřícím admirálem Kryštofem Kolumbem – uvedli do chodu úděsné konečné řešení indiánských civilizací. Kolumbus nebyl dobrodruh – objevitel, fantasta a vizionář, ale místokrál ve službách španělského dvora. Byl to chladně kalkulující křesťan a vyslanec věřícího krále a královny, kteří dbali na čistotu víry, a tak rozpoutali štvanici a nechali ze Španělska vyhnat tisíce sefardských židů. Kolumbus byl místodržící pravověrné španělské koruny, a tedy velmi špatný křesťan, podporující drancování nových území. Měl obchodní smlouvu potvrzenou králem – věděl, kolik procent zisku poplyne z jeho dobyvačných obchodů. Jak se asi dívali američtí domorodci na valící se bílé vetřelce, bílé predátory? Jistě museli mít z bílého člověka nesmírný strach. Tzv. Indiáni museli mít z bílé civilizace větší strach, než máme my dnes z asijského kontinentu nebo z islámu, z lidí, kteří nám v mnohém ohledu nemusí být sympatičtí. Jenže my bílí nejsme dnes tak nesmírně bezbranní, jako kdysi byli Indiáni proti ozbrojeným vetřelcům z křesťanské Evropy.

A nejde jen o Evropu. I ona evropeizovaná Amerika stojí na špatných základech, vždyť ji budovali převážně bílí křesťané. Během šestnáctého až osmnáctého století převezli bílí obchodníci s otroky 30 milionů černých obyvatel Afriky. Třetina z nich, 10 milionů, zemřelo cestou. To je víc než bylo obětí holocaustu. Toto číslo připomněl generální tajemník Světové rady církví, příslušník černého národa, který se narodil v středoamerické Kostarice a jehož rodná ves se jmenuje Masakr. Jméno je pečetí francouzského kolonizačního násilí v roce 1750. Pro obyvatele amerického kontinentu nebyl kříž symbolem utrpení Kristova, ale symbolem bílého násilí, znásilňování a zabíjení. Domorodci a zotročení museli snášet kříž a jiné symboly kolonizátorů, kteří stavěli kříže na znamení, že vláda křesťanů a jejich zbožnosti se šíří.

Mlčení o vlastních vinách je pro nás Evropany typické. Když se sepisoval první návrh ústavy evropského společenství, dlouze se diskutovalo o tom, zda tam má nebo nemá být zmíněn také Bůh. Mlčelo se o děsivé křesťanské karikatuře, kterou Evropané z Boha i Krista po dlouhá staletí vytvářeli. Mediálním ideologům se zdá, že mlčení se politicky vyplácí, vypadá to pak, že oproti přistěhovalcům z východu, oproti islámu, jsme my Evropané přece jen tolerantní a máme čisté ruce.

Špatně rozumíme také své české minulosti. Proto neradi mluvíme o komunistické minulosti naší republiky i o popravené evangeličce, člence naší církve, Miladě Horákové. Mlčení se nevyplácí i kvůli nejmladší generaci – stává se dezorientovanou. Naše evropská i česká paměť potřebuje obnovení. Bez zájmu o historii a bez obnovené paměti neuvidíme své viny a ovšem neuvidíme ani dobré a nadějné věci, které se v Evropě také odehrávaly. Budeme žít v iluzích a budeme si nalhávat, že jsme něco víc než ti násilníci z východu, z Malé Asie a z ostatních zemí. Obnovením paměti obnovíme své duchovní zdraví: Máme vědět, co je normální a co je nenormální. Jedině díky obnovené paměti budeme umět srovnávat a rozpoznávat, že některé činy křesťanů, ale i Evropanů nebyly a nejsou normální a že k nenormálnosti může sklouznout každá doba. Zřejmě pak objevíme měřítko normality a uvidíme také nadějné záležitosti. Rozpoznáme, že navzdory různým hrůzám se našlo vždy dost těch, kteří věděli, co normální je, a usilovali o šíření dobrých vztahů, humanitních a dobrých náboženských ideálů. Proto přišel Konstantin a Metoděj na Moravu – to bylo normální šíření křesťanství, na rozdíl od násilného překřtívání Sasů, Prusů či Rusů. Kdežto projevem nenormality bylo, že Metodějovi žáci byli vyhnání z Moravy jinými křesťany. Nevyhnali je pohané ani příslušníci islámu, nýbrž nesnášenliví křesťané – tehdy nesmlouvaví zakladatelé pravého typu křesťanství. Podobně bylo nenormální, že Hus byl odpraven doktory teologie na reformním koncilu v Kostnici. Kdežto normální bylo a je, že Hus měl starost o obyčejné lidi. To dokazují jeho kázání v české Postile, hojně přepisované a šířené. Jeho kázání vedla k podpoře a vytváření vztahů lásky, přátelství. Vyzývala ke změně vysoce postavené funkcionáře, úředníky, ředitele, biskupy a profesory. V kázáních odmítal Hus všechny formy nespravedlnosti mezi křesťany a označoval je za nenormální, nebiblické, neevangelijní. Má smysl hovořit o minulosti – právě abychom uslyšeli varování i povzbuzení abychom uviděli lidských hřích i lidskou naději a uskutečňovanou lásku.

Nejsme větší barbaři než naši předchůdci, nejsme více zasažení mravní krizí, nezměnili jsme se ani k horšímu, ani k lepšímu. Neměli bychom propadat panice ani lhostejnosti. Měli bychom vzít vážně volání žalmisty. Zažil jistě mnohé hrůzy. Navzdory hrůzám však zaznívá jeho volání o boží slávě a moci. Zpívá o údělu člověka, zpívá navzdory všem hrůzám. Zaposlouchejme se do písně, kterou nezplodil přehnaný optimismus ani naivita starověkého pěvce. Žalmista zažil otřásající zkušenosti, proto připomíná nejen protivníky, ale i bezmoc nás obyčejných lidí. Vzpomíná na nepochopitelné zadržení oněch hrůz. Zažil něco nepochopitelného, asi jako když dítě zastaví dav běsnících lidí. Pokud jste četli knihu Harper Leeové Jako zabít ptáčka, pak scéna, kde devítiletá Čipera překazí lynčování černocha křivě obviněného ze znásilnění, je přiměřenou ilustrací toho, o čem zpívá žalmista: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.“

Boží rozpomenutí na syna člověka zaznívá z bible jako refrén velmi často. Připomínají ho proroci, vypravěči příběhů i žalmista. Nezapomínáme-li na něj, smíme se připojit k žalmistovu vyznání o Bohu Otci: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“